Kulturní válka? Jen generační špičkování
Záměr, s nímž režisér Jiří Havelka a dramaturgyně Marta Ljubková přistoupili k inscenaci Bitva o Hernaniho v Dejvickém divadle, je zřejmý: podívat se s nadhledem a odstupem bezmála dvou set let na jednu z mnoha tzv. kulturních válek, které se v historii v různých podobách opakují. Tahle se odehrála mezi stoupenci klasicismu a romantismu po premiéře veršované tragédie Victora Huga Hernani v Comédie-Française v únoru 1830. Zjednodušeně šlo o vyhrocený spor mezi zastánci formálních pravidel dramatu a těmi, kdo na ně kašlou a dávají přednost tvůrčí svobodě. O zápas nové estetiky s etablovanou, ale pomalu dožívající. Pokud tvůrci inscenace z této „bitvy“ chtěli odvozovat paralely k současnosti a sebeironicky i k situaci v Dejvickém divadle (jako že tomu leccos nasvědčuje), nevybrali si ale zrovna nejvhodnější východisko.
Herci Dejvického divadla se na jevišti potkávají se studenty DAMU (zleva Antonie Formanová, Štěpánka Todorová, Naděžda Melková, Martin Myšička a Tomáš Adel) FOTO HYNEK GLOS
Dlouze citované pasáže dramatu skládají dějový digest Hernaniho. Koncept inscenace se na jednu stranu o Hugovu hru opírá, zároveň ji ale zcizuje nebo v několika intermezzech komentuje ze současného pohledu. Podivně toporná aranžmá a rádoby romantická herecká stylizace těchto scén ale působí napůl jako parodie. Hernani přitom rozhodně není text u nás notoricky známý, takže orientovat se v dosti krkolomném ději a charakterech postav pouze na základě fragmentů je pro diváky skoro nemožné. A to jim situaci ještě ztěžuje ne zcela jasný režijní záměr, kdy se herci v jednotlivých rolích poměrně často střídají.
Možná šlo o to, ukázat různé (generační) přístupy k interpretaci textu, rutinní machu zkušených v podání dejvických bardů a bezprostřednost i citovou autenticitu mladých herců. Ale na půdorysu krátkých výstupů se to moc nedaří, spíš si všímáme suverenity jedněch a nezkušenosti druhých. Patos milostné vášně, cti a jednání vyhroceného na život a na smrt i krkolomné zápletky působí v obou případech tak starobyle a těžkopádně, až se nechce věřit, že tohle byl kdysi skandální a svěží romantický „experiment“, který rozčiloval a za nějž se bojovalo. Kdo ví, třeba o ten paradox ve vnímání divadla a umění v čase autorům inscenace také šlo.
Oceněníhodné je obsazení, které do pomyslné bitvy odvážně vtahuje nejmladší generaci. Na jednu stranu bojiště staví Havelka ostřílené borce z dejvické scény Lenku Krobotovou a Martina Myšičku, někam doprostřed jejich mladé kolegy Antonii Formanovou a Vladimíra Polívku, kteří se proti starším členům souboru sice vymezují, ale zároveň jsou jeho součástí a nepatří k rebelující mládeži. Na druhé straně „fronty“ stojí studenti DAMU. Drze provokují dejvický establishment, ale když se pak mají na scéně projevit jako nositelé nové a dravé tvůrčí energie, působí herecky nevýrazně. Jejich výstupy nenesou žádné silné estetické ani jiné generační téma, pokud za ně nepovažujeme ironické pokřikování z hlediště nebo momenty nahlížející příběh Hugova dramatu prizmatem genderové spravedlnosti, ale to je poměrně bezzubá munice. Dejvičtí zkrátka nemají na scéně protihráče, což inscenaci dost oslabuje.
Během představení marně hledám něco, čeho bych se mohla chytnout, co se alespoň drápkem dotýká každodenní reality za zdmi divadla. Bitva o Hernaniho mě ale míjí a intermezza jsou až na variace milostného dialogu, etudy volně reagující na text dramatu (partneři mladá a mladý, stará a mladý, mladá a starý), samožerně uzavřená v divadle a lidech kolem něj. První intermezzo s kousavým vtipem řeší generační vztahy v souboru, ambice protagonistů, obsazování rolí s odkazy na premiéru Hernaniho, kde role dvacetiletých hráli o generaci starší herci. Diváky baví to dvojznačné škorpení mezi Myšičkou a Krobotovou na jedné a Polívkou a Formanovou na druhé straně, kteří se – jakoby v roli – odkopávají ve svých ambicích i mindrácích. Druhé intermezzo je koláží výroků z dobového sporu o formální podobu dramatu, starší zastávají pozice klasicistů, mladší stojí na straně romantiků. Obě strany šermují divadelně dosti nezáživnými argumenty.
Třetí intermezzo vychází nejdramatičtěji. Jsme svědky fiktivní diskuse po představení, které právě sledujeme. V té sedí studenti stejně jako na začátku inscenace mezi publikem v hledišti a důsledně pokládají účinkujícím dotazy k inscenaci a uvedení Hugova textu. Je to opět jakási hra na druhou, dejvičtí herci jsou svými mladými kolegy usvědčováni a zároveň v roli sami sebe usvědčují z povrchního myšlení, unikání vtipem od podstaty tématu apod. Ale aspoň se občas někdo trefí do živého.
Těžko odhadnout, zda by se na půdorysu Hugova dramatu a dávné bitvy o divadelní estetiku vůbec dala udělat inscenace, která by nějak zásadněji vykročila za úzký, interní obzor divadla. Havelkovi a spol. se to každopádně nepodařilo a bohužel i v tom vymezeném prostoru zůstala spousta témat jen nakousnutých. Je to škoda, protože vpustit do klidných dejvických vod studentský živel byl dobrý nápad, kdyby ovšem byl trochu romanticky dravější a přicházel i s nějakou vlastní myšlenkou.
Dejvické divadlo, Praha – Victor Hugo a kol.: Bitva o Hernaniho. Překlad Petr Kopta, režie Jiří Havelka, scéna Lucia Škandíková, kostýmy Linda Boráros, hudba Martin Hůla, dramaturgie Marta Ljubková, dramaturgická spolupráce Eva Suková, Jaroslava Šiktancová, odborné konzultace Daniela Jobertová. Premiéra 2. prosince 2023.
Komentáře k článku: Kulturní válka? Jen generační špičkování
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
