Divadelní noviny > Názory – Glosy
Kulturní virokracie
V preambuli zákona o ministerstvu kultury je této instituci svěřena nejen péče o umění, kulturní výchovu či památky, církve a literaturu, ale také o výrobu a obchod v oblasti kultury. Ministr Lubomír Zaorálek však (zatím) chce ochránit jen oblast, jež není zisková a nemá žádné rezervy. Zeptám se provokativně: Kdo všechno patří do neziskové sféry? A co je ziskem v kultuře? Čím se měří? Délkou potlesku, pochvalnými kritikami, nebo plnou kasou?
Každá sféra definuje úspěch jinými měřítky, na konci ovšem zůstává jediné shodné – návštěvnost. Ředitele příspěvkovky zřizovatel nepochválí za nízká čísla, stejně tak grantová komise nepodpoří vratký projekt bez společenské odezvy, soukromý principál s prázdnou kasou zavře krám. Jsou to veličiny křehké, přesto absolutně propojené.
Tato doba není normální, nejde o přirozenou selekci onou neviditelnou rukou trhu. Pochopitelné restrikce v zájmu veřejného zdraví sice všechny ochránily před nákazou, následně nás ale bez rozdílu mohou ničit více než koronavirus. V mediálně nevyvedených prohlášeních se neustále řeší ekonomika tzv. veřejně prospěšných kulturních institucí versus podnikání privátního kulturního sektoru. To nejpodstatnější se však z politických myšlenek vytratilo – člověk pracující v kulturní sféře na pokraji nepředstavitelných nesnází, jež se v této zemi nemusely řešit celá desetiletí! Živá kultura se na home office dělat nedá, online přenosy budou vždy jen dokonale bezinfekční náhražkou.
Na rozdíl od finančně prozatím zajištěných subjektů příspěvkové sféry se neziskové i privátní produkce ocitly na suchu ze dne na den společně. A s tím i tisíce „jobů“ jejich spolupracovníků. Stálé pracovní smlouvy téměř neexistují, drtivá většina umělců i dalších nezbytných profesí spadá pod lapidární označení OSVČ. Trh umělecké práce se tím stal před lety flexibilnějším, ke spokojenosti diváků i divadelních ředitelů. V současné situaci se ovšem umělci coby OSVČ nalézají v naprostém vakuu, kdy si stát a jeho mašinerie od sociálky až po úřad práce neumějí s početným hejnem jednostranně orientovaných pracujících nijak poradit.
I proto lze mít pochopení pro způsob, jakým se ozvali představitelé pražských soukromých divadel. Stav je mnohem palčivější, než se zvenku zdá. Jakkoli to byly reakce až přehnaně ostré – producent Oldřich Lichtenberg dokonce emotivně vyzval ministra Zaorálka k odstoupení z funkce –, vědí, o čem mluví. V pozici manažerů, kteří poskytují dennodenní obživu, chápou situaci zjevně lépe než ministerští úředníci. V devadesátých letech se privátní divadelníci etablovali v rámci zdejší sítě, působí stabilně a dlouhodobě. Platí daně, poskytují práci odhadem stovkám až tisícům uměleckých i řemeslných profesí. Jejich hlas, byť poněkud hřmotný, je proto v rámci demokratické diskuse nutné vyslyšet.
Teď totiž nejde o instituce ani privátní podniky, jmenované či odvolávané ředitele ani samozvané principály. Ministr by měl vědět a respektovat, že struktura zaměstnanosti se v neziskovém i privátním světě personálně velmi těsně prolíná. Žádaní režiséři, dramaturgové, překladatelé, choreografové nebo herci, zpěváci či hudebníci, ale i produkční, zvukaři, osvětlovači a jevištní technici se uplatňují v příspěvkovém, soukromém i neziskovém sektoru. Bez této symbiózy by sotva přežili oni i mnohé neziskové produkce, které mohou existovat, jen když si jejich tvůrci na živobytí vydělají v „komerci“. Soukromá divadla, především ta pražská (ale nejen ta!), patří mezi nikoli bezvýznamné zaměstnavatele v oboru. I taková divadla tedy mají právo býti hájena ministrem kultury a nikoli ministrem průmyslu, což v pěně dní zaznělo zcela nesmyslně. Provozovat divadelní živnost není to samé jako vlastnit krámek s květinami, hobbymarket nebo aerolinky. Tady už přece nejde o bohaté divadelní magnáty, jak se snažila dost podpásově naznačit Jana Machalická v Lidových novinách, ale o tisíce pracovních míst.
Nejde ani o uspokojení akutních finančních potřeb, ty jsou sice nejvíc na očích, ale hlavně a především by mělo jít o usnadnění příští umělecké existence všem, kdo o to budou znovu usilovat. Ať už se jedná o instituce, nezávislé umělce, nebo i provozovatele privátního kulturního sektoru. Jejich dosavadní svět se ne jejich vinou zastavil a oni jistě budou chtít co nejrychleji pokračovat. Kultura i celá společnost bude takové entuziasty napříč všemi svými vrstvami víc než potřebovat. Svoji práci celé společnosti ještě mnohonásobně odvedou a na jejím konci bude možná i ten dlouhotrvající potlesk.
Komentáře k článku: Kulturní virokracie
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Martin Bernátek
Jsou to detaily,
ale Pan Fridrichovský rozmlžuje to málo, co by v kulturní politice mohlo být jasné, a tím vymazává rozdíly tam, kde jsou, ať si o nich myslíme, co chceme.
0. Neexistuje žádný zákon o ministerstvu kultury ani jeho preambule. Parafrázovaná část v 1. odstavci je z kompetenčního zákona z r. 1969. Nepíše se v ní o péči o umění atd. ale o státní správě a nelze z ní vyvodit nárok na ochranu podnikání v divadle ani čehokoliv jiného. Péči o umění a její priority určují jiné, strategické dokumenty.
1. Zisk je ekonomický pojem a zcela neprovokativně se měří plnou kasou a ne pochvalnou kritikou.
2. Do neziskové sféry patří obvykle ten subjekt, jehož hlavním účelem není podnikání ani výdělečná činnost; jde zde spíš o způsob použití zisku, než o jeho absenci. Připojit lze i kritérium plnění veřejné kulturní služby, resp. veřejné prospěšnosti, v čr slabě definované, a další měřítka. Bez puncu vyzývavosti i komplikované teorie najdeme dělení ve statistice kultury NIPOSu.
3. Divadelní manažeři soukromých divadel (včetně živnostníků) poskytují spíš stovky, než tisíce “jobů”, jak lze při všech zjednodušeních vyčíst z uvedených statistik. Tisíce jich poskytuji příspěvkové organizace.
4. Pokud “každá sféra definuje úspěch jinými měřítky”, pak nemůže platit, že “na konci ovšem zůstává jediné shodné – návštěvnost”. To je protimluv. Nikdo nechce zůstat sám v sále bez společenské odezvy a s prázdnou kasou. Ale co je tu skutečně křehké a co se vymazává ledabylými formulacemi a sugerovaným shodným kritériem náštěvnosti u veřejnou správou zřizovaných divadel, projektů závislých na dotacích a soukromým divadelním podnikatelem?
Hlavní tezí článku je, že pracující v komerční i nedivadelní sféře jsou v nynějších nesnázích společně, a proto také příští umělecká existence by měla být usnadněna všem. Obě sféry jsou profesně a personálně propojené a převažují v nich osvč. Proto by měl být vyslyšen také hlas divadelních podnikatelů, kteří patří mezi významné a etablované, daně platící zaměstnavatele v oboru. V médiích jsou ale stavěni proti podporovaným veřejně prospěšných institucí, i když nakonec svou práci společnosti odvedou všechny sféry kultury.
První rozpor začíná v nejasném rozlišení hlediska zaměstnávajích a zaměstnaných. Představitelé pražských soukromých divadel podnikají, osvč může být bez živnosti. Oba sice daní zisk, ale ve sféře téměř bez pracovních smluv manažer divadla snižuje své náklady o odvody zdravotního a sociálního pojištění. Omezení pracovních smluv údajně vedlo ke spokojenosti diváků i ředitelů, avšak pochybuji, že by se s tímto optimismem ztotožnil někdo pracující mimo špici sektoru a mimo velká města. Asymetrie ve výhodách a nevýhodách vyplývá i z paradoxu trhu, který se stal flexibilním, zatímco zaměstnanci jsou když příjde krize, orientovaní jednostranně. Spíš se pracující na osvč, až na ty nejúspěšnější, nacházeli v prekérní situaci dlouho před současným stavem, kdy se jejich zranitelnost nehorázně obnažila.
Druhý rozpor spočívá přehlížení toho, co se z politických myšlenek věru nevytratilo – z politicky určených rozdílů v kultuře.
Zatímco mzda bude pořád mzda, různé právní formy a definované činnosti divadlům předurčují, na jaké veřejné zdroje mají nárok. Sféra účelu divadel podléhá více státní kulturní politice a je určená v programových a koncepčních dokumentech. Proto nelze předpokládat shodu tam, kde není. Stát či města prostě řečeno chtějí v kultuře prosazovat své zájmy nejprve svými příspěvkovkami až poté dotačními tituly a těmi, kdo o ně mohou žádat a pak až možná něčím dalším. Pochopit, že v kultuře jsou rozdíly, že zde jsou více a méně důležitější činnosti a subjekty, že tyto rozdíly a priority souvisí jak se strategiemi v dalších oblastech tak s financováním je základ, ze kterého lze spíš sledovat kvalitu koncepce a jejího plnění, než paušalizovat.
Představa o stejné situací a tedy i stejné podpoře jejího překonání v podnikatelské i neziskové sféře v divadle je iluzí. Pravdivé na ji je to, že byl sektor společně těžce postižen, utrpěli a pomoc potřebují všichni. Klamný je předpoklad, že všichni jsou stejně důležití, protože všichni tvoří kulturu. Tento předpoklad je ideologií zakotvenou v představě, že rozvoji celé kultury, resp. společnosti více prospěje volný trh, kde sledování jednotlivých zájmů a osobního zisku má nutně také pozitivní společenské důsledky např. ve zvýšení a zkvalitnění nabídky vzájemnou konkurencí nebo optimalizací nabídky a spotřeby. Tuto přirozenost kazí dotační protekcionismus a intervence veřejné správy do kultury samotnou existencí příspěvkový organizací či různými strategiemi. Kolaps této konstrukce ale obvykle přichází v krizích, které nakonec má zaplatit stát o pracující, ponechaných po veškeré flexibilizaci ve vakuu, má postarat úřad práce.
Nehodlám zpochybňovat potřebu vzájemné solidarity a podpory ani hájit ministerstvo kultury, ale spíš zviditelnit rozpory toho, co se zdá být samozřejmé.
09.05.2020 (3.37), , Trvalý odkaz komentáře,