Kýč je ze své podstaty líbivý
Inscenace Jana Mikuláška, vytvořené ve dramaturgické spolupráci s Dorou Viceníkovou, jsou oceňovány za odvahu, se kterou se tento režisér pouští do nedramatických látek, brněnská Reduta pak sbírá zásluhy za svoji progresivitu a přinášení nových impulzů do českého divadelního rybníčku. V rámci moravsko-české kulturní výměny měli pražští diváci možnost vidět na Nové Scéně Mikuláškovo zpracování Korespondence V+W a naposledy – v pátek 25. listopadu – také ve Švandově divadle Europeanu Patrika Ouředníka.
Tento román, „stručné dějiny dvacátého věku“, mísí metodou kontrastu důležité s humorným, banální s pravdivým. Mikulášek s Viceníkovou vybrali z textu jednotlivé momenty, které následně převedli do scénického tvaru.
Scénografie Marka Cpina cituje sedmdesátá léta minulého století: hnědá koženka, překližka, zlatý nápis, skleněná kuřárna a zářivky. V tomto prostoru probíhá jakási schůze, během které jsou připomínány uplynulé roky minulého století. Vyjadřovacím prostředkem není primárně slovo, ale zvuk a pohyb. Herci hrají celým tělem, řečeno s básníkem, „jako o život“. Vyluzují zvuky dvacátého století (vlak, válka, střílení) v beatboxovém stylu, pantomimicky a jinak pohybově dotvářejí své přesně vyslovené repliky, na scéně běhají, křičí, bojují, onanují, tancují. Společně představují jakousi mnohostrannou dramatickou osobu, třeba „lid 20. století“, jsou kolečky dobře namazaného stroje, který se však pohybuje jaksi naprázdno.
Jan Hájek a Dita Kaplanová v Europeaně. Snímek JANA HALLOVÁ
Jejich usilovná snaha, skoro až násilný fyzický akt vůči divákovi, se totiž nakonec obrací proti nim. Mikuláškova dramatická metoda ilustrace, jak ji popsal Varyš (viz Týden.cz, 14. 6. 2011: Divadelní premiéra: Trapné dvacáté století), kdy herec zobrazuje svým jednáním to, co před chvílí vyslovil (a to celé několikrát po sobě), způsobuje, že zobrazované téma je zřejmé a mnohokrát opakované – snadno identifikovatelné. Dvacáté století bylo hrozné a lidé jsou nepoučitelní ozývá se po dvě hodiny v několika emočních tónech (smutně, tragicky, humorně, hystericky, mazlivě…), vyjádřeno různými scénickými prostředky, které v zásadě využívají podobných forem jako experimentující divadla typu Handa Gote, Boca Loca Lab či inscenace Petry Tejnorové. U Mikuláška se však ztrácí ona otevřenost tvaru, neurčenost čekající na vstřícného diváka. Dochází k vyhlazení, zkrášlení, vyprázdnění, umrtvení. Jeho poetika sdílí mnohé s videoklipy – zanechává „dojem“. Možná to souvisí s posílením výtvarné složky, která však proniká i do ostatních částí inscenace a přináší s sebou především vizuální perspektivu. Perspektivu s důrazem na povrch a fasádu. Výsledkem jsou líbivé inscenace, které diváka nijak neprovokují k novým, vlastním interpretacím. Naopak. Skrz volbu dramatické látky se silným emocionálním nábojem, ať už to byly jímavé dopisy o životě a smrti mezi dvěma klauny či pohnuté momenty dvacátého století, se Mikulášek snaží svého diváka především dojmout.
Dora Viceníková: Korespondence V+W, r. Jan Mikulášek, Divadlo Reduta / ND Brno, prem. 5. 11. 2010). Snímek JANA HALLOVÁ, NDB
Kýč nezintenzivňuje naši smyslovou zkušenost světa, ale spíše ji uspává, píše Tomáš Kulka v návaznosti na definici kýče, která spočívá v (1) krásném či silně emocionálně zabarveném tématu, které je (2) snadno identifikovatelné a (3) divákovi neobohacuje asociace spojené s tímto tématem. Je zřejmé, že Mikuláškova tvorba sdílí mnohé s touto definicí.
Kýč je ze své podstaty líbivý a ani kulturní elita není lhostejná vůči jeho přitažlivosti. Je ovšem na pováženou, připisuje-li kritika Mikuláškovým inscenacím zásluhy pionýrské, průkopnické či inovativní. Bojím se, co to vypovídá o stavu českého divadla (a divadelní kritiky). Ale vzhledem k tomu, jak v Národním divadle inscenuje Jan Nebeský Krále Leara, tak to naštěstí nebude tak vážné.
Více o Europeaně Jana Mikuláška na i-DN: Večerní pouť nejvražednějším stoletím
Komentáře k článku: Kýč je ze své podstaty líbivý
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
KLN
Nejsem zrovna obdivovatelem Mikuláška,
jeho nepředvídatelná eklektičnost mě odpuzuje, a pisatelka dobře vystihla některé jeho slabiny. Ale její článek se nakonec míjí cílem tím, že se z něho snaží udělat kýčaře. Mikulášek je všechno možné, jen ne líbivý divadelník.
02.12.2011 (14.50), , Trvalý odkaz komentáře,
Jakub Žáček
To je neuvěřitelné…
Jsem rád, že Jan Nebeský inscenuje Krále Leara tak, jak jej inscenuje, stejně jako jsem rád, jak své inscenace tvoří Jan Mikulášek. Šroubovat Jana Mikuláška do pozice „kýčaře“ mi přijde nefér. A stavět proti sobě tyto dvě odlišné poetiky takovým způsobem také.
Pokud si autorka vyřizuje tímto článkem nějaké vztahy ke svým kolegům kritikům, tak prosím… A bojím se, že tento článek nevypovídá ani tak o kýčovitosi Jana Mikuláška, ani průkopnictví Jana Nebeského – bojím se, že právě tento text přispívá do obrazu české divadelní kritiky, nad jejímž stavem si Táňa Švehlová povzdechuje v jeho závěru.
A je to vlastně asi dobře, že zatímco mně, divákovi, zůstane zážitek a vzpomínka z představení Jana Nebeského nebo Jana Mikuláška, tak z české divadelní kritiky nezůstává pomalu už ani jen ten „dojem“…
02.12.2011 (17.58), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Trochu více erudice, prosím!
Chce-li kol. Švehlová argumentovat pojmem kýč, měla by se napřed seznámit alespoň s českými prameny. O kýči toho už totiž od 60. let bylo u nás napsáno i publikováno hodně, a to v různých „dikcích“, tedy nejenom v té esejistické – nic proti T. Kulkovi – ale i v dikci obecné teorie umění: V. Zykmund: Umenie a gýč, Bratislava 1966, J. Volek: Základy obecné teorie umění, Praha 1968.
Kýč definuje J. Volek jaklo zvláštní případ NEUMĚNÍ, tedy nehodnotných, leč umělecky ambiciózních, „kunstbezogen“ kreací. Heslem kýče je „hezky zobrazit hezké“ (zviřátka, mláďátka, dětičky, přírodní scenérie, libé mezilidské vztahy, hezké lidi vůbec, líbivá prostředí atp.). Aby měl jistotu, že svůj předmět zobrazí opravdu hezky, pracuje kýč se spolehlivě vyzkoušenými, u publika oblíbenými vyjadřovacími postupy, nesnáší novinky a originalitu. „Hra na jistotu“! Proto je kýč příznačný pro tzv. komerční divadlo, pro bulvár.
Z toho, co jsem si v dosavadních textech přečetl, vyplývá dosti jasně, že Mikuláškova inscenace je možná nezdařilá, že je to možná NEUMĚNÍ, ale je téměř vyloučeno, že by šlo o kýč, jak jsem jej shora definoval.
„Kýč … ani kulturní elita není lhostejná vůči jeho přitažlivosti. Je ovšem na pováženou, připisuje-li kritika Mikuláškovým inscenacím zásluhy pionýrské, průkopnické či inovativní. Bojím se, co to vypovídá o stavu českého divadla (a divadelní kritiky). Ale vzhledem k tomu, jak v Národním divadle inscenuje Jan Nebeský Krále Leara, tak to naštěstí nebude tak vážné,“ píše nemilosrdná kritička.
Sociologická kategorie „kulturní elita“ zahrnuje zajisté i uměleckou kritiku, možná i víc než množinu umělců vůbec, už proto, že umělcové vlastně nemusí být moc umělecky vzdělaní a už vůbec nemusí sledovat tvorbu svých předchůdců ani kolegů v branži, nemluvě o uměleckých oblastech jiných. Úspěšně tvořit lze i s minimálním uměleckým vzděláním a minimálními uměleckými zkušenostmi, je-li přítomen výrazný talent, popř. dokonce genialita – příkladů jsou dějiny umění plny. Naproti tomu bez důkladného uměnovědného vzdělání, rozhledu a zkušeností dobré kritiky psát nelze ani při sebevětším kritickém talentu. Označit šmahem naši divadelněkritickou obec za nedouky bych si nedovolil a nemám k tomu ani důvod. Inteligence předpokládá schopnost rozlišovat. Za 40 let práce v oboru dokáži jmenovat přes 20 žijících českých divadelních kritiků, jejichž úsudků si vážím a které jsou pro mne směrodatné, jakkoli s nimi nemusím vždy souhlasit. Jako člověk, který už nemá co ztratit, si dovolím „off hand“ jmenovat, bez ohledu na to, že někoho naštvu, ať už tím, že jsem jej jmenoval, nebo naopak: Z. Hořínek, V. Just, K. Král, B. Topolová, L. Jungmannová, J. Kerbr, V. Hulec, J. Kolář, R. Erml, J. Soprová, E. Stehlíková, L. Vrchovský, A. Zemančíková, B. Pražan, V. Šrámková, M. Uhde, kdysi i M. Reslová, J. Machalická, K. Dolenská, V. Mikulka, J. Paterová, V. Mareček, N. Vangeli – dalším se upřímně omlouvám, jsem už starý člověk.
Troufnu si říci, že ačkoli se v pojmenování hodnoty může každý z jmenovaných zmýlit, stejně jako se mohu mýlit i já, nikdo z nás se nezmýlí při identifikaci divadelního kýče. Ono je to totiž v divadle ještě snadnější než jinde, stačí mít „jedno oko a jedno ucho v hledišti“ a všímat si, jaké je publikum a „co to s ním dělá“.
Představení Europeany jsem neviděl, zato jsem viděl II. premiéru Leara. Nejenom že to zcela určitě nebyl kýč, ale navíc, jakkoli od mládi zatvrzelý konzervativec, jsem byl představením nadšen – už jsem to zde někde psal.
Mladým, začínajícím divadelním kritikům bych doporučoval, aby s označováním představení za kýč velice šetřili a v každém případě si napřed pečlivě nastudovali (přinejmenším ze všech v češtině dostupných pramenů – v cizích jazycích má pojmenování kýč někdy jiný význam) – was heisst Kitsch?
05.12.2011 (1.03), , Trvalý odkaz komentáře,
Jana Koucká
Tak mám pocit, paní (slečno?) Švehlová,
že vás pan Pavlovský nachytal na švestkách, jak se říká
🙂
06.12.2011 (17.51), , Trvalý odkaz komentáře,
Marie Reslová
Nenapadlo by mě
uvažovat o práci Jana Mikuláška jako o kýči, ale přemýšlím třeba o názoru Táni Švehlové, že jde o „inscenace, které diváka nijak neprovokují k novým, vlastním interpretacím“. Uvědomila jsem si, že na Mikuláškovy režie většinou fascinovaně „čumím“ stržena jejich estetikou a především hereckou svobodou, která má ale zároveň nezaměnitelný styl. Jsou pro mě krásné v zážitku nějakého jejich vnitřního řádu, rytmu, kompozice. Jako taneční představení nebo hudba. A je pravda, že člověk k nim jaksi nemá ze sebe co dodat.
V úzkých se ocitnu téměř vždycky, když bych se chtěla dobrat toho, co si Mikulášek o tématu své inscenace myslí, jeho postoje ke světu. Už samotný výběr látek, které inscenuje, mi (zatím) nedává v tomto směru odpověď.
Přitom mohu s klidným svědomím říct, že se mi Mikuláškovy režie „líbí“. Pro tenhle pocit silného estetického zážitku a zároveň jisté myšlenkové neuchopitelnosti nelze použít slovo prázdnota, protože dílčí, jednotlivé momenty Mikuláškových inscenací jsou velmi pravdivé. Pro mě osobně nejsilnějším zážitkem z jeho prací, pro nějž výše uvedené výhrady neplatí, byla Trapná muka.
07.12.2011 (9.07), , Trvalý odkaz komentáře,
Jaroslav Matějovský
Je tedy zarážející,
že nechají Divadelní noviny publikovat na svých stránkách takové bláboly od někoho, kdo vlastně ani, jak se ukazuje, neví, o čem mluví. Kdyby si aspoň autorka vzala na mušku nějaká představení, která opravdu do divadelního prostředí ničím pozitivním nepřispívají a dají se za líbivá označit (myslím všechny ty Kalichy, Háty a podobně), dalo by se to označit za pomatení v zápalu boje proti paskvilu, ale to by byl asi méně zajímavý terč, že?
07.12.2011 (16.41), , Trvalý odkaz komentáře,
Michal Zahálka
Pane Matějovský a paní Koucká:
text Táni Švehlové není blábol a ani ji Petr Pavlovský na žádných švestkách nenachytal. Je to výrazný protihlas k obecně pozitvnímu názoru na Mikuláškovy režie; sám jsem jedním z těch, kteří mají Mikuláška v oblibě, ale rád jsem se s Tániným pohledem setkal a střetl.
Psát proti Kalichu je zbytečnost, to je snad jasné.
07.12.2011 (17.10), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Proti „protihlasu“
bych nenamítal ani to nejmenší. Napsal jsem přece, že dotyčná inscenace může být nezdařilá, může být „neuměním“, žádné její představení jsem neviděl. Jenom jsem se pokusil vyargumentovat, že v žádném případě nemůže jít o specifický případ neumění, zvaný kýč.
Kolegyni Reslové
velice rozumím. Jedním ze standardních atributů kýče je dominace estetické fukce. J. Mukařovský se mylně domníval, že dominace est. funkce je identifikační znak umění, ale není to tak, to už počátkem XX. století napsali jasně Pražák Emil Utitz a Dessoir v jejich ZEITSCHRIFT FÜR AESTHETIC UND ALGEMEINE KUNSTWISSENSCHAFT.
Mezi základními funkcemi umění, které vytvářejí tzv. superfunkci uměleckou (funkci každého um. díla), totiž estetickou, hédonistickou (podřazována někdy pod tu est.), noetickou a etickou, estetická funkce někdy dominuje a někdy ne. Mění se to i podle situace a kontextu v momentě vnímání díla, tedy u téhož díla se to může přeskupovat v čase, aniž by kvůli tomu přestávalo být uměleckým dílem (to se ovšem netýká divadelního představení, pouze divadelní inscenace).
Naproti tomu pro kýč je příznačné, že u něj je estetická funkce (nebo některé, s Bohuslavem Broukem řečeno, funkce pošetilé, jako je funkce reprezentativní, suvenýrová, snobská atp.) dominantní vždy! Proto se zkušený kritik, jakým Marie je, intuitivně dívá na představení, které se mu esteticky tolik líbí se sebepodezřením. To si musí vyřešit, dobrat se toho, je-li představení podbízivě líbivé, nebo prostě standardně hezké, což je jistě většina uměleckých děl. To je jediný moment, kdy se divadelní kritik nemůže spolehnout na příslovečné „jedno oko, jedno ucho v hledišti“: líbivostí (kýčem) je možné získat celé aktuální publikum.
07.12.2011 (19.08), , Trvalý odkaz komentáře,
Michal Zahálka
S Vámi se, pane Pavlovský, nepřu
– označení Mikuláškovy tvorby za kýč ale není hlavní tezí Tánina textu (titulek je nejspíš jako obvykle dílem Vládi Hulce, to asi tušíme oba). Jenže Tánini odpůrci použili Vaši terminologickou námitku, aby šmahem odvrhli všechno, co se snaží říct – a to mě mrzí.
Táňa zkrátka (mohu-li se pokusit to parafrázovat) vnímá některé Mikuláškovy inscenace jako to nejlíbivější z kritikou adorované současné české divadelní tvorby, za „inscenace vstřícné kritikovi“. Zajímavý pohled, ne? Pojďme mluvit o tom, tak jako Marie Reslová.
07.12.2011 (19.15), , Trvalý odkaz komentáře,
Jana Koucká
Co to znamená „Inscenace vstřícné kritikovi“??
07.12.2011 (22.41), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Původní název textu
Táni Švehlové byl daleko ostřejší, ale o titulek tu snad nejde. Pohled a názor autorky považuji za cenný právě z důvodu zdravé mladické provokativnosti, jež si nebere servítky a na zásluhy ani precizní terminologii nehledí, a jako upozornění na jisté atributy „zestetičnění“ posledních inscenací Jana Mikuláška, byť třeba miniatura To léto (anebo možná i Trapná muka – neviděl jsem) jsou dokladem, že se jakémukoli „modelu“ snaží režisér vyhýbat. Jistá – možná přílišná – srozumitelnost, „uhlazenost“ a exklusivně estetický výtvarný a hudební klíč Mikuláškovských inscenací v Redutě, Gottlandu v NDMS i v Lásce a penězích v DvD, to je myslím ta „vstřícnost kritikovi“, o které se zmiňuje Michal Zahálka.
Podle mne však není podstatné, do jaké míry je Mikulášek „vstřícný“ komukoli, ale zda našel vlastní poetiku, s níž je schopen zpracovat látky, které si vybírá, a ty (ta témata, ty látky) skrze ni (poetiku) nahlížet objevně, nově, divadelně kvalitně, nebo je dokonce dále rozkrývat a dobírat se jejich spodnějších vrstev. Všechno jsou to termíny pochopitelně vágní a hodně jsou závislé na našich názorech, pocitech, zkušenostech, ale právě to je na kumštu – a doufám i na debatách o něm – to jedinečné. Nemají často jasně vypočítatelný výsledek (upozorňuju, že jsem studoval přibližné a numerické metody na MFF UK a platí to i v matematice) a ten se ještě proměňuje v čase a prostoru.
Tedy ještě jednou – možná Mikulášek ve zmíněných inscenacích používá uhlazený estetický kód ve výtvarné, hudební i herecké rovině (ovšem na u nás nezvykle vysoké úrovni), ale skrze něj otevírá obsah každého inscenovaného díla do zdaleka ne uhlazovaných vrstev a hloubek. Elementární částice se dotýkají existenciálně sexuálních rovin podvědomí a rodinných vztahů. V+W až nekompromisně (sám jsem to v dopisech tak „krutě“ nečetl) vynáší na světlo světa to nejbolestivější mezi dvěma přáteli, velkými klauny, nucenými žít každý v jiné části rozděleného světa (a nemusíme ani vědět, o koho jde a možná ani kdy – inscenace „fungovala“ i ve Švýcarsku). Europeana s důsledně umanutou jízlivostí ukazuje paradoxy XX. století, především jeho stupiditu předváděnou na stupiditě vědců, kteří o té době bádají. Ač zdánlivě směšná ta doba byla (nebo se dnes jeví), měla za následky miliony mrtvých, což si snad každý divák velmi silně uvědomuje. Gottland je obdobný Mikuláškův jízlivý úsměv či možná až smutek a stejný jeho pocit z fungování dějin XX. století v Česku (Kdo neskáče není Čech… – Kdo nezdvihá ruku není Čech…).
Snad všechny (nejen tyto) Mikuláškovy inscenace přicházejí k divákovi především skrze výtvarný kód, ale dosud vždy – pokud je mi známo (neviděl jsem vše) – tento kód sloužil k umělecky poctivému, intelektuálně fundovanému pohledu na vybraná témata a k jejich „hlubinnému“ rozkrývání. Velmi souzním s Marií Reslovou, že lépe než je vnímat čistě dramaticky, je dívat se na ně jako na živé obrazy či taneční a hudební divadlo a tímto „klíčem“ je otevírat. Pak se možná nebudeme obávat (zdánlivé) líbivosti a ptát, zda jsou podbízivé. To by taková musela být i díla minimalistů, hyperrealistů, taneční divadlo Piny Bausch nebo projekty Heinera Goebbelse (nechci se zatím pouštět do srovnání s Marthalerem, neboť to je na jinou a delší úvahu).
08.12.2011 (1.26), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Mám pocit,
že problém článku Táni Švehlové je v argumentačním přechodu od „výsledkem jsou líbivé inscenace“ k „Mikulášek se snaží svého diváka především dojmout“, a je tudíž – skutečně jako pointa celé práce (Michale Zahálko) – v mnohém kýčař. To je velice silné, málo vyargumentované, a tudíž sporné tvrzení. Mohlo by se snad ještě vztáhnout na Korespondenci V + W či na některé sekvence jeho inscenací (oblíbené nástupy postav/herců do inscenací s emocionálně jímavou hudbou, jakoby v kostce vyjadřující to, co se následně bude dít), ale určitě nejde zobecnit. Zde, zdá se mi, to autorce „ujelo“, chtěla stůj co stůj dojít k razatnímu závěru. Její předchozí názory jsou ale hodné diskuse.
08.12.2011 (11.22), , Trvalý odkaz komentáře,
Jakub Žáček
Dovolím si ještě
připojit svůj názor. Jan Mikulášek se především na české poměry snaží dělat své inscenace pevně uchopené a dotažené do detailu. Jako divadelník jsem konfrontován s řadou režijních postupů a mnohdy i bezradnosti, která je schovávána za „úctu“ k předloze. V Mikuláškových inscenacích někdy dochází k rozporu mezi výrazným režijním vkladem a špatným naplněním ze strany herců nebo technickým provedením inscenace. Může to být dáno momentální indispozicí nebo totálním nesouzněním (např. Gottland). V ten moment režie z výsledného tvaru tzv. trčí. Recenzent by tento problém dokázal odhalit v momentě, kdyby nepsal recenzi po jediném zhlédnutí inscenace.
Pro práce Jana Mikuláška je citlivý přístup naprosto charakteristický. Z prostého důvodu – je to citlivý člověk. Nic „složitějšího“ v tom není. Osobně si myslím, že po něm nemůžeme chtít, aby své inscenace režíroval drsnějí, provokativněji, neuhlazeněji. To je přece doména jiných skvělých režisérů. Stejně tak mi přijde zavádějící označovat Gottland nebo Europenau za politické divadlo (které se někomu zdá málo provokativní). Mikulášek inscenoval literární předlohu textů, které originálním způsobem a ve velmi výrazné formě zpracovávají dějiny dvacátého století. Svým divadelním viděním je převedl na jeviště.
Mikulášek je podle mého názoru režisér, který se především soustředí na divadelní práci, zajímá ho, jaký nový text nebo předloha by se dal zpracovat, ale ne pro to, aby seznámil diváka s textem (ten si může kdykoliv přečíst sám), ale s vlastním pohledem na dílo a jeho dramatickým potenciálem. Právě ta jednoznačná neuchopitelnost a nemožnost zaškatulkování jeho práce mi přijde zajímavá.
Na recenzi Táni Švehlové mi vadí její agresivita a velmi povrchní zpracování poměrně zásadní otázky, kterou odsuzuje něčí práci. Je mnohonásobně povrchnější a klipovitější než cokoliv, co kdy Mikulášek spáchal. A nesouhlasím ani s tím, že tímto svým textem přispěla k otevření nějaké diskuse. Ta měla vzniknout z mnohem fundovanějšího základu.
08.12.2011 (13.30), , Trvalý odkaz komentáře,
KLN
S předchozím pisatelem souhlasím.
Výchozí článek je obsahově příliš omezený, než aby se z něho mohla vyvinout významná diskuse o Mikuláškově umění. Proto se jednotlivé příspěvky pohybuji od teoretických úvah o významu jednoho termínu až čistě deklarativním, dojmovým sdělením.
08.12.2011 (15.38), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Návrh editorovi:
Ponechávejte původní nadpisy článků pod těmi svými v závorce, ať má čtenář jasno, co je vaše a co autorovo!
08.12.2011 (17.01), , Trvalý odkaz komentáře,
KLN
To už by bylo opravdu groteskní.
Redaktoři všude na světě si vyhrazují právo titulků. Pan Hulec má, bohužel, poněkud sklon k senzačním nadpisům. Ale tak strašné to zase není.
08.12.2011 (17.42), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Děkuju slečně/paní/panu KLN.
Je to opravdu tak, a proto jsem nezveřejnil původní titulek. Může jej – chce-li – nabídnout autorka. Kodifikovaný je pouze publikovaný text a nad ním je třeba diskutovat, byť se někdy dostáváme/te – podobně jako třeba literární vědci – k hledání původních podob a tvarů zveřejněného příspěvku. To však vede spíše ke kritickému rozboru původního zdroje, ne k diskusi nad tématem, který text nabízí. V tom nesouhlasím s těmi, kteří brzdí vznikající diskusi odvoláváním se na nahozenost autorčiny glosy. Kdo byl někdy na konferenci, ví, že se často rozvine velmi plodná a hodnotná diskuse nad úplně blbým či povrchním příspěvkem (čímž nemyslím tento), zatímco vysoce kvalifikovaný svou uzavřeností k přím a diskusím nevede.
Co se týká publikovaných textů,
redaktor i editor nejsou jen od toho, aby opravovali gramatické chyby, ale aby aktivně s autory spolupracovali (i knihy mají své redaktory, kteří je někdy doslova „udělají“ – např. Škvorecký paměti Adiny Mandlové či Lídy Baarové a jistě bychom našli i zkušené prozaiky), krátí a člení dle potřeb média apod. V titulcích redakce vždy drží určitý úzus, jímž se médium navenek profiluje.
Samozřejmě mohu text blbě zredigovat stejně jako dramaturg nemusí dobře vychytat všechny škrty. Titulky – například – na i-DN nesmějí překročit určitý počet znaků, neb je nejde lomit do dvou řádek. A v DN se opravdu snažíme, aby titulky a mezititulky byly atraktivní, lehce dráždivé, na první pohled přitažlivé (ne však bulvární) tak, aby byl čtenář zvědavý, co se pod nimi skrývá. V perexu se pak snažíme – opět s nějakým slovním vtipem – článek charakterizovat.
Tedy ano, texty rediguju a upravuju, ale tak strašné to snad není…
Ale zpět k Mikuláškovi:
I mně – jako panu Žáčkovi – přijde na Janu Mikuláškovi v současné době vzrušující, jak si nejen formálně ale i obsahově poradí s – často pro mne překvapivě zvolenou – předlohou. A také si myslím, že nedělá politické divadlo, byť se někdy politiky přímo dotýká (Europeana, Gottland a vlastně i V+W nebo Hamlet v Huse). Mám dojem, že i z telefonního seznamu by vykřesal atraktivní divadelní formu a téma. Což ale – upozorňuju – neznamená, že by z jeho inscenací nebyl čitelný postoj a názor.
09.12.2011 (1.58), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Vladimíre,
zcela souhlasím, ale přesto: Ponechávat původní nadpis článku v závorce pod tím novým nebo alespoň jen v závorce na jeho konci, to by přece nebylo nic proti ničemu? Nebo tomu něco závažného brání???
09.12.2011 (11.38), , Trvalý odkaz komentáře,
KLN
On to myslí vážně! Absurdní divadlo na běžícím páse.
09.12.2011 (11.52), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Petře,
k čemu by takové zveřejňování – svým způsobem vlastně dvojí publikování – vedlo? Zahlcovalo by veřejný prostor vedlejšími informacemi a mnohdy by začaly spory ne nad tématem, ale nad jednou či druhou verzí titulku či textu (záhy by jistě vznikla iniciativa za zveřejňování redigované i neredigované verze), napadal se redaktor či autor apod. Bylo by to, jako bys publikoval redigovanou a neredigovanou verzi čehokoli. Jistě, pro badatele to je důležité a v jistém případě i v diskusi zde se k původní verzi zdroje můžeme obrátit, ale jako pravidlo bych to nezaváděl.
Vraťme se raději k Mikuláškovi. Autorce to snad nebude vadit, když její původní titulek zveřejním: „Mezi jednookými kýčař pionýrem“.
09.12.2011 (13.17), , Trvalý odkaz komentáře,
KLN
Pan redaktor má pravdu.
Bujení vedlejších problémů je největší nebezpečí internetových debat. Dochází k tomu poněkud i v této debatě. Publikace dvou titulů by byla živnou půdou pro kontroverse, které by měly svou vlastní dynamiku, a to nezávisle od hlavního tématu.
09.12.2011 (16.35), , Trvalý odkaz komentáře,
Marie Reslová
Milé KLN,
nechcete se ujmout obsahově bohatého článku, z něhož by se mohla vyvinout „významná diskuse o Mikuláškově umění“? Ten text Táni Švehlové mi v hlavě otevřel spoustu otázek, kterým bych ráda přišla na kloub, ale zdá se mi tahle diskuse už dost rozbředlá a sama si na takový výchozí text z mnoha důvodů netroufám.
09.12.2011 (21.48), , Trvalý odkaz komentáře,
Jakub Žáček
Velmi děkuji panu Hulcovi
za redakční úpravu titulku. Původní je na úrovni stylistického projevu studenta střední školy.
09.12.2011 (21.49), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
„Mezi jednookými kýčař pionýrem“.
Vladimíre, těmhle čtyřem slovům říkáš „zahlcování veřejného prostoru vedlejšími informacemi“? To přece neplatí ani kvantitativně (jaké „zahlcování“?) ani kvalitativně (informace by vůbec nebyla vedlejší, protože velice instruktivně vypovídá o autorce, resp. proti ní. Čti, co z ní vytěžil Jakub Žáček: „Původní /titulek/ je na úrovni stylistického projevu studenta střední školy.“ To není relevantní informace pro naši diskusi potřebná?
Ty přece nemáš co SKRYTĚ vylepšovat (nebo i kazit!) někomu texty! Když si má každý autor stát plně za tím, co napsal. Proč by se to, proboha, nemohlo týkat i podtitulu v závorce? Nechápu!
10.12.2011 (2.45), , Trvalý odkaz komentáře,
KLN
Milá paní Marie,
tento blog už dávno vyčerpal sve intelektuální možnosti. Co zbylo, je fraška. Věřme v budoucnost.
10.12.2011 (10.18), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Já to tušil…
Ne, já to věděl! A kde je diskuse o Janu Mikuláškovi?! V čem ji informace o původním titulku posunula? Jen směrem k autorce a pochybám o ní. Téma je však v… nedohlednu.
10.12.2011 (10.22), , Trvalý odkaz komentáře,
Michal Zahálka
Tak já to ještě zkusím nahodit, byť trochu jiným směrem.
Na OST-RA-VARu
vznikla poměrně rozsáhlá polemika o Gottlandu. Já si nemyslím, že by jeho hlavní problém byl v neshodě mezi režisérem a herci; než jsem si to přečetl v rozhovoru, ani mě něco takového nenapadlo.
Gottland mě v jistém smyslu docela štval proto, že zhusta říká (byť divadelně „hezky“, nepopisně, metaforicky apod.) naprosté banality. Několikaminutový obraz o tom, že čeští číšníci okrádali zahraniční klientelu? Na to potřebuju jít do divadla?
10.12.2011 (10.54), , Trvalý odkaz komentáře,
Marie Reslová
Milé KLN,
mám tomu rozumět tak, že nějaký nový divadelní internetový blog je na spadnutí? Nechcete být konkrétnější, o jak dalekou budoucnost se jedná? Abych se dožila …:-)
Ale hlavně, prosím, můžete rozvést svou první reakci v této diskusi, kde jste napsal, že Mikuláškova „nepředvídatelná eklektičnost mě odpuzuje“. Možná byste mi pomohl se vyznat ve vlastních myšlenkách. Předem děkuji a věřím, že mi vyhovíte.
10.12.2011 (12.39), , Trvalý odkaz komentáře,
KLN
Milá paní Marie,
účel mého prvního příspěvku byl odstartovat debatu na téma „Mikulášek je kýčař.“ Nejsem specialista na tohoto autora, a překvapilo mě, že nikdo na tento článek nereagoval. Věta „nepředvídatelná eklektičnost mě odpuzuje“ se mi hned po otištěni nelíbila, a kdybych měl možnost ji přepsat, tak bych to asi učinil. Ale tak už to v internetu bývá. „Odpuzuje“ bylo příliš silné slovo, a „proteus“ je vhodnější slovo pro tohoto autora než eklektik. Tato charakteristika neni ovšem nic nového, četl jsem či slyšel jsem výhrady tohoto typu potažmo Milkuláška vícekrát, i když jinými slovy a v jiném kontextu. Něco podobného vyjadřujete i Vy ve Vašem příspěvku. „V úzkých se octnu téměř vždy…atd.“
Co se mě týče, diskuse vyčerpala téma Mikuláš-kýčař, a nechci se osobně o tomto autorovi na tomto místě více zabývat. Doufám že mi to prominete. Momentálně mi jde o něco jiného. Jako mnoho blogů, diskuse se začala vyvíjet úplně jiným, v mých očích nežádoucím směrem, a to především zásluhou pana Petra Pavlovského. Každý redaktor má právo stylizovat materiál podle vlastního uvážení, at‘ jde o tisk či internet. A nadpisy hrají roli v této stylizaci. Hospodářské noviny mají jinak stylizované nadpisy nežli Mladá fronta či Blesk. Ale pan Pavlovský jde dále: chce dokonce zasahovat do samé ediční práce pana redaktora. Jak by reagoval, kdyby mu někdo mluvil do je způsobu práce?
10.12.2011 (16.26), , Trvalý odkaz komentáře,
Jakub Žáček
Promiň, Vladimíre,
ale myslím, že je na místě diskutovat právě také o autorce tohoto článku a připomínky k jejím znalostem a logickým postupům při ukazování prstem na kýčaře českého divadla z diskuze nevylučovat. Většina příspěvků v této rubrice komentářů je na mnohem lepší úrovni a má větší výpovědní hodnotu než příspěvek T. Švehlové.
Neočekávám vůbec od diskusního fóra na internetu přínosnou debatu o „tématu Mikulášek“ (viz. M.Z.) – od článku na iDN ale ano…
10.12.2011 (16.26), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Vidíš, Jakube,
a já to vnímal (a rubriku Hyde Park bych rád koncipoval) právě naopak. Úvodní text jako jakýsi „výkop“ – třeba i hodně provokativní a nespravedlivý, případně dva co nejvíc rozdílné hlasy – který podnítí smysluplnou diskusi. A to text Táni Švehlové – a jsem rád, že jej napsala – splňuje (dokonce jsem ji aktivně vyzval po naší vzájemné při v klubu Švandova divadla po Europeaně).
A nyní k Michalovi.
Přijde mi nefér a blbé, stěžuje-li si režisér na spolupráci s herci. Viděl jsem sice jen premiéru a jistý nesoulad s režisérovou vizí a výsledkem bylo možné odhadovat, ale do jaké míry kdo za co může je – podle mne – věcí intimní a nemá se vynášet ven (navíc je to vždy velmi problematické – zažil jsem obrovské hádky a nakonec skvělé inscnace, a naopak). Něco jiného je inscenaci recenzovat a dojít ke stejnému závěru. To je v pořádku, to je profesí recenzenta (a pro všechny zúčastněné poznáním, co je a kým dekódovatelné a jak a co nikoli).
Také jako Ty, Michale, bych sám nějakou závažnou odchylku přístupu herců od režisérovy vize nedokázal z představení, co jsem viděl, odečíst. Inscenaci považuju za – ve všech složkách – velmi dobrou, pro velké divadlo a soubor naprosto ideální. A souzním s ní i po obsahové stránce. Ony časově dlouhé obrazy banalit jsou působivé právě svou záměrnou (!!!) nekonečností, vyvolávají pocit až jakéhosi bezčasí, tekoucí řeky, jíž se nelze vyhnout a již není možné zastavit. Právě tuto inscenaci je dobré vnímat spíše jako hudební obrazy, pro něž je důležitá i časová délka a opakování (ne jen samotná informace jejich obsahu). Díky nim nejsou pouhým konstatováním čehokoli, ale působí svou přízračností. Navíc tento pomalý, tekutý čas evokuje dobu normalizace, kam je celá inscenace zasazena i výpravou. Proto jsem možná na tyto obrazy víc citlivý (žil jsem tu dobu), na rozdíl od mladší generace, která žije v klipech a jasných, rychlých pojmenováních. Pivovarova dramatizace mi – možná právě proto – je bližší než Štindlova a Gombárova ve Švandově divadle, kteří dobu „náhledu“ posunuli do internetového dneška. Podle mne tím znásilnili nejen předlohu (autor byl spokojený, tak se asi pletu), ale především samotné příběhy, které jsou – myslím si – příliš karikované dnešními přímými pojmenováními a coolness chaosem. Dopustili se při interpretaci konkrétních osob možná podobného posunu jako Morávek v Leošovi při interpretování Janáčka. U Morávka mi to však vůbec nevadí (naopak), neb Morávek vynáší jako hlavní téma malost, bolest a divokost živočišnosti, zajímají jej archetypy a je pro něj podstatná smrt – tedy existenciální otázky. A Janáček je pro něj svým způsobem jen výchozí (byť velmi zajímavou a podnětnou a nově interpretovanou), inspirující osobností. Asi jako byl u Shakespeara Richard III.
A dost už, ať nejsem zase moc dlouhej.
10.12.2011 (17.55), , Trvalý odkaz komentáře,
Jakub Žáček
Jen poznámka:
Jan Mikulášek si na spolupráci s herci nestěžoval, jen v rozhovoru pro zpravodaj Ostravaru konstatoval následující: „K velkým úpravám docházelo i při zkoušení, vlastně vznikl další scénář. Já to vzhledem k náročnosti předlohy považoval za jedinou možnou cestu, ale myslím, že někteří herci ten živý proces, kdy se text výrazně proměnil, nesli celkem nelibě.“
Nevím, co je na tom nefér nebo blbé…
Jinak s Tvou obhajobou Gottlandu před panem Zahálkou souhlasím.
11.12.2011 (1.01), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Pane Žáčku,
už jsem to na těchto stránkách citoval na jiném místě:
J. Mikulášek: „Práce na Gottlandu probíhala v duchu naprostého neporozumění“ /s herci/ (Zpravodaj Ost-ra-varu 2/2011, s. 6).
Vidíte,
a já už hned při nástupu herců na scénu v Gottlandu poznal, že zásadní problém mi v této inscenaci bude způsobovat herectví účinkujících. Ten přežívající, již tolikrát českým divadlem „odmocněný“ psychologický realismus, který se prostě jen tak, a zvláště v případě kamenných divadel, nedá vymýtit. To je jednoduše zásadní limitující faktor pro tento způsob režijní práce.
11.12.2011 (1.31), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Chápu Tě, Martine,
a jistě – třeba ve srovnání s Marthalerovými či herci z Husy na provázku (byť nyní v Redutě) – je řada herců NDMS „odmocněna“ psychologickým realismem, což se v některých okamžicích, kdy by měli třeba jen stát ve frontě či civilně deklamovat nějaký ikonický či banální text, projevuje. Tak to ale bude vždy, nebude-li režisér hrát výhradně se svými herci či s herci jemu blízkých estetik. V rámci repertoárové velké scény je však Gottland velmi dobrou (ba podle mne výtečnou) prací, z níž lze snad všechny interpretace, které Mikulášek s Pivovarem do dramatizace vložili, snadno a dobře číst. Proto si myslím, že by neměl režisér svou práci a práci druhých podkopávat, zvlášť je-li stále živá. Dopředu tak zbytečně negativně ovlivňuje i její přijímání ze strany diváků.
Dovolím si ocitovat ze své recenze do Reflexu: „Mikuláškovi se podařilo sjednotit různorodý herecký ansámbl ostravského divadla v jednolitý, kompaktní celek, ze kterého (téměř) nikdo nevyčuhuje, nevybočuje, nepřehrává. Kde se to daří (úvodní výstup, Baarová, normalizace), je představení nejpůsobivější.“ Nepotřeboval jsem a nechci vědět, jak to bylo mezi režisérem a herci.
11.12.2011 (2.05), , Trvalý odkaz komentáře,
Jakub Žáček
Pane Švejdo,
Ani u vaší citace nechápu co je na té větě špatně… To je nefér stěžování? Někdo se režiséra ptá jak vznikala inscenace a on – kromě jiného – říká, že vznikala v duchu naprostého neporozumění s herci. Neříká nikde: „Promiňte, já jsem geniální režisér, chtěl jsem udělat skvělou inscenaci, ale ti hlupáci mě nepochopili a tak teď máte možnost shlédnout hru, kterou kazí herci…“ To nikde nezaznělo ani nic v podobném významu! A ani se tak Mikuláškova slova (ani ta která citujete Vy) nedají interpretovat.
Myslím si také jako V. Hulec, že přes toto „neporozumění“ vznikla vynikající inscenace. Právě proto, že Mikulášek je režisér, který svým inscenacím dává pevný tvar. A je potěšitelné, že ve své recenzi z představení (premiéra?) popisuje soubor jako jednolitý a kompaktní celek.
Nechceme-li být ovlivněni předem, uvalme na sebe informační embargo: Neptejme se umělců na to, jak vznikala jejich díla, případně nečtěme s nimi rozhovory, kde o tom hovoří… Nebo má být téma práce se souborem tabu? Nebo má režisér počkat na derniéru s odpovědí, kde řekne, že soubor ve většině odmítal režisérovu metodu práce?
Ale opakuji: Mikulášek svou inscenaci nikde nepomlouval, ani se nefér neotíral o svůj soubor. Vznikla inscenace Gottland. Jsem přesvědčen, že pokud by si Jan Mikulášek nestál za svou prací, nedošlo by ani k premiéře.
Za chvíli to bude rok, co se tento titul hraje – inscenace je už více méně pouze v rukách herců. Nakolik za tu dobu přijali Gottland za svůj, mělo asi možnost posoudit publikum Ostravaru v posledních dnech. Přál bych si, aby na mě inscenace i rok od premiéry působila stejně, jako v když jsem ji viděl poprvé – to bych se ztotožnil s výše uvedenou sebecitací Vladimíra Hulce.
Jen prosím: Neberme režisérům právo odpovídat (navíc, podle mě, velice korektně) na otázky novinářů na jejich práci. To, že něco nechci nebo nepotřebuji vědět, neznamená, že o tom ostatní nemohou mluvit.
11.12.2011 (9.32), , Trvalý odkaz komentáře,
Marie Reslová
Vyprovokovali jste mě,
abych si otevřela rok starou recenzi z premiéry Gottlandu, na kterou jsem si skoro nepamatovala.
Kopíruju citace:
„Některé epizody jen ilustrují dávno známé příběhy a nudí trochu jako školní opakování. Ty méně známé, například osud autora Stalinova pomníku, si poslechneme se zájmem, ale stylizované pohybové komentáře k nim prakticky nic nepřidávají.
Nejzajímavější je inscenace tam, kde se odpoutává od předlohy a v rámci sledu jednotlivých „čísel“ tvoří vlastní scénické obrazy. Výborná je koláž Gottových šlágrů. Už jejich výběr individualizuje interprety v šedém (pardon, „posraně“ hnědém) davu, na pozadí notoricky známých sloganů se odehrávají velice vtipné mikropříběhy. Silně působí představení i tam, kde se prolnou časové roviny a nečekaně se spojí jednotlivé osudy do obecnějšího, provokativního významu. Například tehdy, když námluvy Baarové a Goebbelse komentuje píseň Marty Kubišové Magdalena ze sladkých šedesátých: “Vždyť láska není hříchem, hříchem je jen dlouhý půst…“
Ne vždy se daří inscenátorům nečekaným spojením probudit v publiku podobně rozporuplné emoce na hranici smíchu, ironie, nostalgie i odporu, které by této komentované historické procházce slušely a jako puzzle skládaly téma. Na to je Mikuláškova inscenace až příliš způsobně učesaná.“
Takže, tak jsem to viděla já.
🙂
11.12.2011 (12.07), , Trvalý odkaz komentáře,
Marie Reslová
A ještě jednu poznámku pro KLN:
Přirozeně, že vaši nechuť vyjadřovat se zde k práci Jana Mikuláška respektuji. Ale moc ji nechápu. Tyhle blogy jsou ošemetná věc. Člověk v diskusích na sebe (na své myšlení i na svoji kompetentnost soudit o druhých) často prozradí víc, než by chtěl. Vystavuje se veřejným soudům a do jisté míry se „svléká“. Občas je to nepříjemné, zvlášť, když nám něco zbrkle ujede. Ale totéž, často ještě niterněji, dělají na jevišti ti, o nichž si dovolujeme veřejně usuzovat. Oni nemohou na scéně taktizovat ani se skrýt za anonymní jméno. A myslím, že když budou vědět, jak a proč o nich přemýšlíme, vyjasní se leckterá zbytečná nedorozumění. I my se budeme cítit svobodněji.
A možná budeme i svou práci dělat lépe.
11.12.2011 (12.39), , Trvalý odkaz komentáře,
K.Havlas
Nebeského Král Lear a Mikuláškova Trapná muka
jsou pro mě (bez ohledu na rozdílný estetický kód) naprosto zásadní a nejsilnější divadelní počiny tohoto roku. Nechci je srovnávat ani poměřovat jejich práce, jak to naznačila ve svém textu T. Švehlová. Myslím, že odvaha, cit a invence (bez ohledu na rozdílnost projevu) nechybí ani jednomu z nich.
11.12.2011 (13.16), , Trvalý odkaz komentáře,
KLN
Milá paní Marie,
myslím, že z toho, co jsem napsal a jak jsem to vysvětlil, dost jasně vyplývá, co mám na mysli. Kdybych to napsal coby autor úvodního článku, tak by požadavek detailnějšího rozvedení byl snad na mistě. Je to však jen věta, vytržená z kontextu příspěvku, jehož celkový význam je spíše opačný, než sama věta naznačuje.
Dovolte mi však, abych se opět odvolal na citát z Vašeho vlastního příspěvku ze 7. 12.:
„V úzkých se ocitnu téměř vždycky, když bych se chtěla dobrat toho, co si Mikulášek o tématu své inscenace myslí, jeho postoje ke světu. Už samotný výběr látek, které inscenuje, mi (zatím) nedává v tomto směru odpověď.“
Je to jinými slovy totéž, oč mi jde. V budoucnu se možná naskytne příležitost se tím hloubějí zabývat. Jistě uznáte, že člověk může mít jiné priority, nežli je tento režisér.
11.12.2011 (19.35), , Trvalý odkaz komentáře,
KLN
Pani Marie,
ještě dodávám (a nemyslím to ironicky):
Možná, že byste měla rozšířit tuto myšlenku a napsat seperátní článek. Debata by pak měla být zaostřena čistě na tento aspekt Mikuláškovy práce. V tomto blogu se debata rozběhla deseti různými směry. Pan internetový šéfredaktor by to utčitě uvítal lahví šampaňského. V případě, že by se publikace objevila po Novém roce, tak slibuji, ze se sám(a) pokusím zapojit se svými skrovnými vědomostmi.
(Myslím, že by se do takového podniku měl zatáhnout Vojtěch Varyš, který je podle mého názoru zasvěcený interpret Mikuláškovy práce.)
11.12.2011 (23.17), , Trvalý odkaz komentáře,
Marie Reslová
Výborný nápad,
ale také mám „jiné priority“. Viděla jsem skoro všechny Mikuláškovy práce, ale psala jen o třech, možná čtyřech. Nechce se mi do toho. Proto jsem doufala, že se do pasti chytnete vy 🙂
Myslím, že ani Vojtěchovi – jinak by tu už dávno byl. A navíc, on je trochu jako Mikulášek – vždycky říká, že ho v první řadě zajímá, jak to divadlo vypadá, „kýčař“ jeden.
🙂
12.12.2011 (0.02), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
už od okamžiku,
kdy byl text Táni Švehlové zveřejněn, plánuji reakci. vyčkejte
🙂
12.12.2011 (11.14), , Trvalý odkaz komentáře,
Jakub Žáček
Já se vůbec nedivím,
že se sem někomu nechce, vlastně už ani mně…
Jsme taková zvláštní parta pěti – šesti lidí… Chodíme se sem vzájemně navštěvovat, číst si svoje příspěvky, „vyprovokuje nás to“, nebo „nám to nedá“ a zase napíšeme… Opravdu neočekávám smysluplnou debatu pod tímto článkem a až na pár výjimek se moje neočekávání naplňuje. Netvrdím, že mám patent na to, jak číst Mikuláška a jeho tvorbu, ale připadá mi, že jako jeho největší problém vystupuje (nejen z této diskuse) to, že někteří teoretici úporně hledají nějakou škatulku, kam by Mikuláška chtěli napasovat. Někteří ji nemohou najít, někteří ji najdou, ale pak se zjistí, že – aby se jim do té škatulky vešel – museli mu ořezat nějaké ty údy, a další pak třeba ani žádné škatulky nemají, nebo je mají chybně nadepsané („kýčař“ ap.).
Co mě ale mrzí je to, že svou hojnou účastí v debatě pod tímto příspěvkem vytváříme dojem, že autorka tvoří čtenářsky zajímavé příspěvky, a můžu tak očekávat, že se od ní brzy zase něco dočtu. Táňa Švehlová se pro mě úrovní svého článku diskvalifikovala pro můj další čtenářský zájem. Proto jsem se rozhodl, že si sem možná přijdu ještě na návštěvu přečíst, jak to kdo vidí, ale sám už sem psát nechci.
S pozdravem
12.12.2011 (11.21), , Trvalý odkaz komentáře,
Táňa Švehlová
Pane Žáčku,
neustálým obracením pozornosti k mizerné úrovni mého příspěvku tuto debatu posouváte mimo téma Mikulášek. Má neúčast v této debatě je způsobena jinými důvody, než že bych si za svým názorem nestála (přestože souhlasím s Martinem Švejdou, že by text mohl být lépe vyargumentovaný). Nebudu polemizovat s Petrem Pavlovským ohledně zvolené definice kýče a jak moc se mýlí Mukařovský atd. Myslím, že Mikulášek si zaslouží nový, „separátní článek“ a doufám, že jej Marie Reslová napíše. Protože určitě nebude tak zbrklý a agresivní, bude se pod ním moci rozvinout debata kultivovaná s jediným tématem.
12.12.2011 (13.48), , Trvalý odkaz komentáře,
KLN
Táňo Švehlová,
nemáte se za co omlouvat. Váš článek vtáhl do debaty některé naše přední kritické velmistry. Téměř 50 reakcí! Co si člověk může více přát! A recesisté zůstali tentokrát doma, i to jediné, co se dá považovat za recesi, zlepšováky pana Pavlovského, byly myšleny smrtelně vážně.
O Mikuláškovi se úhrnné statě píší nesnadno, protože Mikulášků je několik, ne jeden, a to se týká jak stylu, tak kvality. Zakončeme debatu (anebo v ní pokračujme) v duchu vánočního smíru
12.12.2011 (15.44), , Trvalý odkaz komentáře,
Míša Žemlová
Zdravím,
nerozumím rozhořčenosti některých reakcionářů. Mikulášek je velmi líbivý režisér. A to v pozitivním i negativním smyslu, jenž s sebou nese tento výraz. Velké většině se bude líbit, stejně jako ve výtvarném umění Picasso nebo Dalí, kteří jsou dnes stálice výstav komerčních galerií. To jim neubírá nic na uměleckosti, ale jsou součástí mainstreamu. Tento režisér navíc umí dojmout. Sama jsem měla na krajíčku u smutných klaunů V plus W, jiní zase vytahovali kapesníky u Evžena Oněgina. Já se od něj ráda nechám obloudit, ale uvědomuji si, že to je až nekalý trik. Talentovaný je, umělec též. Ale tvoří lehce alternativní, velmi kvalitní měšťanské divadlo.
13.12.2011 (12.24), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
A nastalo souznění
téměř vánoční. Děkuju všem za účast v diskusi (i čtenářům) a doufám, že nebyla tak košatá a k věci na i-DN poslední. Nemyslím, že Mikulášek používá nekalé triky. Je humanista, což je dnes – zdá se – pro mnohé synonymum měšťáka či dokonce kýčaře. Doporučuju film Aki Kaurismäkiho Le Havre, který právě vstupuje do artových kin. Asi každý bude na konci dojatý. Jako je na konci Mikuláškova Oněgina či V+W. Znamená to, že je Kaurismäki taky nekalý trikař a kýčař? Nevím, neumím jednoznačně odpovědět. A tak si jdu raději číst povídky z kapes Karla Čapka. Obluzují mne už od teenagerovských let. Taky zřejmě trikař, měšťák, kýčař… Podstatný je podle mne širší kontext posuzovaného díla a umělce a jeho občanské postoje (to by mi Švejda dal, kdyby to četl).
Dobrou noc a hezké Vánoce.
14.12.2011 (3.41), , Trvalý odkaz komentáře,