Divadelní noviny > Kritik Lab

Kým je vlastně Tartuffe a jak to všechno dělá?

Molière. Tartuffe. Pokrytectví, hloupost a morálka. Tímto pětihlavým sousoším otevřelo Divadlo F. X. Šaldy v Liberci novou sezonu. Není se čemu divit, téma amorálního svatouška dvou tváří, který se vetře do rodinného společenství, aby z něj profitoval, nabízí mnoho současných interpretací. A to i přesto, že Molière napsal svou dlouho zakázanou satirickou komedii roku 1664 a primárně ji směřoval proti církvi. Proti komu ji směřuje liberecká inscenace režiséra Ivana Řezáče už není tak jasné.

Nacházíme se v domě rozvětvené rodiny pana Orgona (Zdeněk Kupka). Patří do ní jeho dvě děti z prvního manželství Mariana a Damis, druhá manželka Elmíra, matka, švagr a všudypřítomná služka Dorina. Potom zde pobývá zprvu neviděný Tartuffe (Tomáš Impseil) – zbožný chudák třímající růženec, jehož si Orgon sám přivedl do domu. S těmito skutečnostmi se seznámíme v prvních výstupech, a pokud lpíme pouze na příběhu a komediálnosti, vystačíme s nimi až do konce. Při snaze o hlubší pohled ovšem vyvstává mnoho otázek.

Režisér zasadil děj do neurčitého časoprostoru. Inscenace začíná typicky anglickým čajem o páté. Rodina v čele s Orgonovou matkou (Eva Lecchiová j. h.) čeká u dlouhého stolu na potřeštěnou, volnomyšlenkářskou Marianu (Eliška Jansová), která dobíhá pozdě. Následně se ale v Molièrových replikách mluví o královském zmocněnci „ze severu, z Normandie“ nebo o spravedlivém králi, což nás zavádí do Francie. Kostýmy některých postav (Elmíry, Mariany) odpovídají čtyřicátým, jiné padesátým letům 20. století (Damis s elvisovským účesem, služka Dorina). Marianin nápadník Valér zase přichází v současných teniskách, červených kalhotách a slunečních brýlích. Buď se nacházíme na jednom místě a v jednom čase, jimž se ale vzpouzí kostýmy a repliky, anebo se jedná o pokus zobrazit nadčasovost tématu svatouškovských Tartuffů. V tom případě se však jedná o diváky značně matoucí prostředek. Do historické doby navíc děj zasazuje také archaicky znějící překlad Františka Vrby, který vyznění inscenace vzdaluje současné analogii.

Zásadnější problém ale představuje neopodstatněnost Orgonova vztahu k Tartuffovi. Proč si vůbec Tartuffa tak rozumný muž doma vydržuje? Nový podnájemník mu podlézá, tiskne se k němu jako pes a kňučí. Postupně se dostává na Orgonovo místo u stolu a převléká se do jemu podobného oblečení.  Stačí Tartuffovi k získání chlebodárcovy přízně pouze podlézání? Potřebuje Orgon jen pohladit ego? Záleží mu na zbožnosti? Nikdo z poměrně inteligentní rodiny zbožně nepůsobí. A to ani on sám.

Odpověď bychom snad po důsledném hledání našli ve „volnomyšlenkaření“ Orgonových dětí. Druhým vodítkem může být neustálá přítomnost fotografie zesnulé manželky. Má Orgon pořád v hlavě vzpomínku na perfektní ženu? Jsou děti natolik volnomyšlenkářské, že si nezaslouží dědictví? Možná mu nikdo z rodiny není dostatečně blízký a nedosahuje jeho kvalit. Tartuffe se obléká jako on, na konci má stejný kostým, dělá stejná gesta, identicky loupe jablko a drží ho jako královské. Snad Orgon prostě jen nemá svou současnou rodinu rád. Tomu ale neodpovídá motivicky nepřizpůsobený text, v němž na Marianu mluví jako na milovanou dceru, jíž chce adorovaného pokrytce dokonce dát za muže.

Možná není tento rozpor inscenací akcentovaný, protože nejvýraznější drama se odehrává jinde. Opominout ho přesto nelze, protože vztah Orgona a Tartuffa tvoří páteř každého výkladu tohoto textu a zde zcela postrádá motivaci. Výrazný spor ale probíhá i mezi samotnými členy rodiny a Tartuffe působí jen jako katalyzátor jejich vztahových problémů. Orgonova matka se se synem přetahuje o moc v rodině, automaticky zabírá místo v křesle v čele stolu, v němž Orgon (a později i Tartuffe) sedává. Zároveň se jí nelíbí chování dětí a když o nich hovoří, používá neologismu „volnomyšlenkaření“. Ani otec nesouhlasí s jejich náhledem na život, volným přístupem k lásce a nedochvilností. Linka generačních sporů ovšem není natolik zřetelná, aby mohla být považována za nosné téma inscenace.

Otázek se však nabízí ještě více. Inscenace se uvádí v Malém divadle, v intimním prostoru, který předpokládá jisté výrazové prostředky, včetně hereckého výrazu. Hned druhé premiéře sezony, komornímu dramatu Kdo se bojí Virginie Woolfové?, které se hraje v Šaldově divadle, by tento prostor prospěl. Tartuffe by se zase více hodil do pozlaceného portálu, v němž by velmi expresivní herectví inscenace tolik nedráždilo. Přívaly energie, které putují z jeviště do velmi blízkého hlediště, jsou až neúnosné. Z malé scény se většinu času ozývá křičení a dupání, občas dokonce deklamace, k níž veršované repliky strhávají. Místy se inscenace podobá filmové grotesce a divákům se dostává gagů, jako opakované kousání sušenky ve stylu králíka. V Šaldově divadle by to všechno zřejmě nepůsobilo až tak nepatřičně.

Nejexpresivnější postavou je služka Dorina Jany Stránské. Při Valérově a Marianině hádce například teatrálně pláče, hlasitě smrká do kapesníku a většinu představení vlastně prokřičí. Nejpřirozeněji vystupuje napovrch nerozhodný Tartuffe v Impseilově podání. Své omluvy a sebemrskačské výtky potichu recituje s dikcí dítěte, polyká je do sebe, naučené jako báseň. Na ostatní postavy tato zdánlivě přirozená rozpačitost funguje, a tak Tartuffe může po usednutí na rodinný trůn svou dosavadní dikci ztratit a začít hovořit hlasitě a striktně jako Orgon. Zpestření představují první výstupy postav plných energie, především na oko drsný Valér (Filip Jáša) a rozkošně vzteklý Damis (Ondřej Kolín).

Výrazně nadsazené herectví dokazuje, že se režijně-dramaturgický tým zaměřil především na pobavení diváků. Molièrův Tartuffe sice je komedií, ovšem má potenciál být víc než jen zábavnou taškařicí. V liberecké inscenaci bohužel nenajdeme takřka nic z jeho štiplavé kritiky, která nabízí současný výklad v mnoha různých směrech. A tak se nakonec tento text s výrazným aktualizačním potenciálem mění jen v ukřičenou konverzační komedii.

///

Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Molière: Tartuffe. Režie Ivan Řezáč, dramaturgie Jiří Janků, překlad František Vrba, scéna Ivo Žídek, kostýmy Agnieszka Pátá-Oldak. Premiéra 7. října 2022 (psáno z reprízy 28. října)

• Autor: Natálie Bulvasová
• Publikováno: 1. prosince 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Kým je vlastně Tartuffe a jak to všechno dělá?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ