Kyselé deště devadesátých let
Tvůrci jednoho z nejoceňovanějších českých filmů posledních let Pouta (2009) avizovali, že jejich nový snímek Místa bude „něco úplně jiného“. A skutečně je…
Marek (Jan Cina), Anna (Johana Matoušková) a Adam (Vladimír Polívka), ztracená generace 90. let v ulicích Ústí nad Labem FOTO ARCHIV
Místa mají s Pouty společné snad jen pomalé tempo a poněkud depresivní nádech. Pod oběma filmy jsou, řeklo by se skoro kupodivu, podepsáni scenárista Ondřej Štindl, režisér Radim Špaček a producent Vratislav Šlajer.
Z filmu samotného jen obtížně pochopíme, že Místa zobrazují dospívání v severočeském pohraničním městě v devadesátých letech minulého století. Sledujeme dva mladíky, kteří se poflakují po různých zpustošených místech, vysedávají v hospodách a rvou se se znepřátelenými partami. Přiberou k sobě dceru místního mafiánského podnikatele, do níž se oba asi zamilovali. A tak tráví, respektive zabíjí čas společně. Adam si momentálně vydělává mytím aut v benzince, jinak se toho o ústřední trojce moc nedozvídáme. Není zřejmé, zda mají prázdniny, nebo jsou nezaměstnaní, zda odmaturovali a půjdou studovat či co. Jejich plány do budoucna vyjadřuje vágní touha „vypadnout někam jinam“, ale o zkonkrétnění a uskutečnění svých představ nijak neusilují. Adam (Vladimír Polívka) má být zdrženlivý introvert, Marek (Jan Cina) provokující rebel, ale oba působí trochu bezradně. Anna (Johana Matoušková) není tajemná, jak vyžaduje role femme fatale, ale jaksi neslaná nemastná, charakterizovaná jen vzájemně závislým vztahem s otcem.
Ještě větší problém než charakterizace postav však vyvstává u jejich stěží pochopitelných motivací – od bloumání krajinou, přes rvačky a provokace až po osudovou lásku k Anně. Závažnost mělkému ději nedodává ani vděčný sudetský motiv pátrání po starém zločinu. Současnost je vymezena nejasně – z několika narážek lze sice klopotně dedukovat, že by se mohlo jednat o ona devadesátá léta, ale nic podstatného k nim neodkazuje. Jako kdyby tou hlavní porevoluční změnou byly servírky nahoře bez. Důvtipnému divákovi má možná dojít, že hádka se Slovákem symbolizuje rozpad společného státu. Budiž. Ovšem třeba spojenectví mafiána a starosty není okolnost nějak specifická pro ten který čas a prostor. Atmosféra snímku vytváří dojem jakéhosi potemnělého bezčasí a hrdinové jako kdyby neměli žádnou budoucnost, což příliš nepasuje ani k mládí, ani k expanzivním a svým způsobem nadějeplným popřevratovým letům.
Až po zhruba hodinovém úsilí objevit v bezcílném bloncání dvou chlapců příběh, vytvořit si k nim nějaký vztah a vůbec pochopit, co jsou zač, mi došlo: To jsou kamarádi do deště roku 2014! Vždyť i typově připomínají ty původní z osmdesátých let, Vaculíka a Tofiho: modrooký citlivý softík a snědý kudrnáč vtipálek. Otázka je, zda tito novodobí kámoši mlhavě stylizovaní do porevoluční doby nadchnou mladé diváky (jimž je film prý především určen), jak se to povedlo – alespoň u jednodušších povah v publiku – jejich předchůdcům. V Místech těch metaforických dešťů kvůli ladění scénáře i jeho kotrmelcům zažívají kamarádi celkem dost. A jsou to pohříchu deště kyselé. Plnokrevní hrdinové vzbuzují emocionální reakci, lze se s nimi ztotožnit, nebo je zavrhovat. Trojlístek hlavních postav Míst však svou nanicovatostí vyvolává lhostejnou nudu, jako ostatně celý film. Z takto napsaných figur ani sebetalentovanější herci nedokážou vytlouct něco uvěřitelného a životného.
Je však nutno vzít v potaz, že všichni protagonisté měli vskutku náročný úkol. Už jen potýkat se s umělohmotnými dialogy! Otcovo (Robert Nebřenský) mudrosloví pronášené k synovi se ještě dá akceptovat, ale kožené až mravoličné promluvy deklamované mladými posouvají snímek do žánru sci-fi. Mládež sice v devadesátých letech ještě nebyla tak cool a free jako dnes, ale rozhodně nemluvila, jako když Jiřina Švorcová recituje. Tuto topornost úspěšně doplnil i Adamův děda (Ivan Romančík st.), kdoví proč hovořící s výrazným slovenským přízvukem. Snad to má znázornit, že Sudety po válce osídlili přistěhovalci ze všech koutů republiky… Ze zbytků sem tam přilípnutého Adamova vnitřního monologu, netvořícího žádný kompaktní celek, je poznat, že kusy scénáře vypadly a zřejmě počáteční záměr hrdinova komentování děje, podtrhující subjektivitu pohledu, byl – částečně a nedůsledně – změněn. To jen přispívá k rozplizlosti stylu tohoto snímku.
Hrdinové nevědí, co se sebou, a scenárista, zdá se, nevěděl, co s příběhem – ten tam vlastně ani není. Jako kompenzaci plácl do druhé poloviny filmu kriminální zápletku. Do myšlenkového i dějového bloudění od ničeho k ničemu se najednou pokouší naroubovat nějakou dramatickou akci, o to divočejší, oč bylo dosavadní dění ospalé. Stejně tak náhle se Adam v závěru mění ze zakřiknutého váhavce v neohroženého mstitele. Neorganicky vmontovaný zvrat úmrtí jedné z postav opět ilustruje nedostatek věrohodných motivací: nenachází se pádný důvod ani pro sebevraždu, ani pro vraždu. Snad tato pěst na oko přiletěla jen proto, aby se western mohl přehrát do thrilleru. Ovšem ze strejcovského mafiosa (Jiří Štrébl) hrajícího si s pistolí u hlavy vystrašeného holobrádka cukají koutky spíš smíchem než děsem.
Poctivá snaha celého štábu o dobrý výkon je znát, ale výsledný efekt se zoufale nedostavuje. Místa působí plytce a „nemístně“, což nezachrání ani občasná podařená scéna nebo některé pečlivě propracované složky jako třeba vizuální (kamera Jaromír Kačer) nebo zvuková (Marek Hart). Nejasnost a neurčitost charakterů, doby i děje byly prý záměrem autorů. Bohužel zároveň zůstává nejasné, co tím vším chtěli vlastně sdělit.
Komentáře k článku: Kyselé deště devadesátých let
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
