Kyvadlový festival poprvé
Dvě dříve konkurenční kulturní instituce z valašsko-slovácké oblasti, Městské divadlo Zlín a Slovácké divadlo Uherské Hradiště, se díky svým flexibilním šéfům Petru Michálkovi a Michalu Zetelovi spřátelily a představily se v adventním čase s prvním (či nultým?) ročníkem festivalu Zarás. (Pořadatelé o netypickém názvu festivalu prozradili: Písmeno „s“ ve slově Zarás není chyba, ale malý odkaz na spolupořádající Slovácké divadlo.)
Snímek z inscenace Nepřítel lidu v režii Zdeňka Duška FOTO MAREK MALŮŠEK
Obě divadla prezentovala po čtyřech představeních ve čtyřech dnech, mezi oběma stánky Thálie (a také noclehy pro hosty) fungovala kyvadlová autobusová doprava. O pozvané (zhruba něco přes třicet) se pořadatelé vzorně starali, zmiňovaní ředitelé vařili dokonce obědy, které by v eventuálním hvězdičkování, vyhrazeném v DN pro inscenace, vůbec nedopadly špatně. Po večerním představení vždy probíhaly dlouho do noci diskuse, které byly zcela spontánní, první se věnovala obecnější problematice jako kupříkladu vztahu divadla a zřizovatele či výchovy zralých i mladých diváků, v dalších pak také zaznívaly hodnotící – a bohudíky v přátelské atmosféře, přestože rozdílné – názory na zhlédnuté inscenace.
Zlínští na přehlídce nabídli dvě „velká plátna“ a dva kabaretní tvary. Pitínského Prodaná nevěsta nese vročení 2015, divadlo je na ni pyšné, pro mě však znamenala zklamání. Nemám nic proti hereckému zpívání a Jeník-Radovan Král, Mařenka-Petra Králová či Kecal-Gustav Řezníček o své muzikálnosti rozhodně přesvědčili. Divadelní nápady (stálé popojíždění na velocipedech, popíjení zaměstnanců pivovaru ještě při pracovním procesu, nejapně přiboudlý venkovský cirkus či nadbytečná „průvodcovská“ přítomnost postav Bedřicha Smetany a jeho manželky na jevišti) byly dílem zajímavé, dílem méně, ale nijak se do smysluplného celku nespojovaly. A co se hudebních čísel týče, jako jímavý hit lze solidně zazpívat Věrné milování, ale na hudebně podstatně náročnější duet Tak tvrdošíjná dívko jsi nestačí jenom solidní intonace.
Hodnocení: 2,5
Molièrova Tartuffa v brilantním překladu Vladimíra Mikeše a v režii Pavla Kheka jsme měli možnost zhlédnout ještě začerstva (asi druhá či třetí repríza). Téma jako politikum bylo uchopeno docela účinně, Radovan Král Tartuffa a Jan Řezníček Orgona ztvárnili s interpretační elegancí. Podvodníkova předstíraná zbožnost zde byla předvedena jako varianta zjednodušeného východního ezoterismu, ve finále, kdy je odhalen, ho v rámci přestřelky „slepými“ vykonavatel spravedlnosti usmrtí, po odchodu Orgonovy rodiny, která zažívá satisfakci, však „králův“ úředník Tartuffa upozorní, že vzduch je čistý a na cestě za dalšími podvody ho vybaví kufříkem a přilepí mu knírek čili falešnou identitu. Tomuto efektnímu finále však, bohužel, předcházely některé zdlouhavé výstupy, překvapivě nekonečným byl ten autorem mimořádně šťavnatě exponovaný, tedy erotická aktivita Orgonovy manželky, která ho má přesvědčit o Tartuffově chlípnosti (zde se manžel neskrýval pod stolem, ale ve velké lednici, kde se ze žalu, neboť mu z „vášnivého“ dialogu nemohlo nic ujít, opíjel).
Hodnocení: 2,5
Ředitel Slováckého divadla Michal Zetel v roli kuchaře FOTO ARCHIV FESTIVALU
Umělecky zdařilejšími jsem v rámci přehlídky shledal oba kabaretní tvary, v DN nedávno reflektovaného Ovčáčka čtveráčka, tvar inteligentní a neprvoplánový, prokládaný dialogy z Havlovy Zahradní slavnosti, zvláště v úvodu, kdy se mladík, který se má stát „významným“ subalterním úředníkem, chystá na svou cestu za profesí. Herci bodovali nepodbízivou přesností.
Hodnocení: 3,5
„Vidláctví“ v domácí politice měla na mušce i trochu marthalerovsky málomluvná, spíš pohybovými akcemi nabitá inscenace Dobré mravy Anny Petrželkové. Autor scénáře Vladimír Fekar vycházel z „učebnice“ etikety Ladislava Špačka, ale od salonních situací, zobrazujících, jak se muž chová k dámě při vstupu do společnosti či jak se správně stoluje, se postupně dostaneme k chování vůči handicapovaným, k ostnatému drátu vrženému před ženu v burce a podobně, inscenace totiž stále přitvrzuje. Jednou z ukázkových situací je sledování sportovního střetnutí ve společenských oblecích (i rukavičkách), kdy se zprvu fanoušci soupeřících týmů chovají maximálně ohleduplně, dokonce blahopřejí i k protivníkem vstřeleným gólům, sundávají a zase si nasazují rukavičky. Herci (dámy i pánové) byli v konkrétní repríze neodolatelní, uplatnili se také oba hlavní představitelé z Tartuffa, rtuťovitý Radovan Král a pyknický Jan Řezníček.
Hodnocení: 3,5
Slovácké divadlo se představilo rovněž čtyřmi jevištními opusy, o edukativní hře Alžběty Michalové Autista (Moje zatracené nervy!) v Zetelově režii a s přesnou studií hrdinovy diagnózy v podání Josefa Kubáníka jsem už v DN psal, repríza se středoškolskými studenty mě utvrdila v tom, že podobné jevištní tvary, rozšiřující povědomí diváků o životě s handicapem, mají smysl.
Hodnocení: 3
Šéf souboru nastudoval i drsnou anglickou tragikomedii Večer na psích dostizích autora Matta Charmana. Konverzační thriller pro pět mužských protagonistů začíná přípravou na sázkařské povyražení, fatálně se však do nesofistikovaného chlapáckého žvanění připlete „nehoda“ synka nejdrsnějšího z pětice, viděl totiž potomka při homosexuálním styku v příšeří osobního automobilu, syna považuje jednoznačně za oběť a rozhodne se svůdce fyzicky poznamenat, byť si vůbec není jistý tím, kdo synovým partnerem skutečně byl. Zatímco se ve vedlejší místnosti koná exekuce na patrně nevinném, ostatní chlapi odhalují škálu pro ně nepříliš lichotivých postojů: od homofobie, přes zbabělost k lhostejnosti. V syrové inscenaci, uváděné v alternativním hradišťském klubu Mír, působili přesvědčivě Zdeněk Trčálek, Martin Hudec, Tomáš Šulaj, David Vaculík a režisér.
Hodnocení: 3,5
Ředitel Městského divadla Zlín Petr Michálek v roli číšníka FOTO ARCHIV FESTIVALU
Více prostoru pro uplatnění svých interpretačních schopností měla pánská šatna i ve zbývajících dvou projektech přehlídky. Inscenace Kniha o hřbitově vychází z insitně stylizovaného deníku podepsaného jménem Samko Tále. Tento slovenský literární tvar je ovšem dílem autorky, samotné píšící též pod pseudonymem. Výchozí situace představuje Samka (Zdeněk Trčálek) jako mentálně retardovaného jedince, který vyrostl v rodině učitele (Kamil Pulec), ostatní členové rodiny vykazují standardní inteligenci. Samka jako donašeče zneužívá komunistický funkcionář a práskač Gunar (Martin Vrtáček), na tomto zvráceném vztahu je vystavena nejen kritika komunistického režimu, ale také odpor k jakémukoli zneužívání handicapovaných. Roli zrůdného dědečka, který se snaží rodině vštěpovat tezi, že naším prvním skutečným prezidentem byl Klement Gottwald, si s jemnou razancí zahrál bývalý šéf Slováckého divadla Igor Stránský. Všechny herecké kreace se vyznačovaly solidností, lépe fungovala druhá, dramatičtější část jevištního tvaru. Hrálo se na nápadité scéně Evy Jiřikovské, která v jednotné překližkové barvě evokovala dětské prostorové leporelo s motivy, důležitými pro fabuli hry (včetně velkých písmen, připomínajících práskačův „akademický“ titul RSDr.).
Hodnocení: 3
Kompozice festivalu Zarás se vydařila i v tom smyslu, že nejlepší přišlo na konec. Ibsenova Nepřítele lidu v režii Zdeňka Duška považuji za jednu z nejpozoruhodnějších inscenací roku 2016. Konflikt mezi bratry Stockmannovými, čestným egomaniakem Tomášem (Tomáš Šulaj) a pragmatickým politikem Petrem (Pavel Hromádka) předvedl soubor bravurně, s účinně zcizujícími momenty. Moderátor (David Vaculík, který ztvárnil i tiskaře Aslaksena) nechal dvě klíčové scény zahrát dvakrát, s nezměněným textem, ale rozdílnou akcentací hereckého projevu, tím dostal smysl i podtitul inscenace Síla interpretace. Nejednoznačnost základního dramatického konfliktu byla podtržena také jemnou výzvou k diskusi s herci během představení (dva dotazy se při dopolední repríze se středoškoláky ozvaly), zcela neodolatelně (a česky) pak působila Vaculíkova výzva k hlasování, k němuž několikrát došlo: Kdo je pro, ať nechá ruce dole. Šulaj s Hromádkou zazářili v kreacích, za něž by se nemuselo stydět žádné přední pražské divadlo, důstojnými sekundanty jim byli kromě Vaculíka také Jiří Hejcman a David Macháček v rolích novinářů i dámy Klára Vojtková (Tomášova manželka) a Tereza Hrabalová (dcera Petra).
Čtyři dny na jihovýchodě republiky přispěly k poznání zdejšího divadelnictví, cenné je mimo jiné zjištění, že politizací umělecké výpovědi v dobrém slova smyslu se zlínskému a hradišťskému souboru nevyrovná žádná z prestižních pražských scén (ožehavá témata jsou v hlavním městě „vyhrazena“ alternativním, případně poloamatérským sdružením).
Hodnocení: 4
Komentáře k článku: Kyvadlový festival poprvé
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
