Jedna z davu
V opeře Divadla J. K. Tyla v Plzni pravidelně dávají příležitost mladým režisérů. Vyplácí se to, a vyplatilo i v případě Lindy Keprtové při nastudování opery Giuseppe Verdiho La traviata. Mladou režisérku ocenili na Slovensku, kde nyní pracuje, významnou cenou Dosky za režii Poulencových Dialogů karmelitánok v košické opeře, má též výrazný podíl na Libušce z letošního festivalu OPERA 2013 pro libereckou inscenaci Massenetova Dona Quichotta. Připomínám to proto, že v plzeňské La traviatě jen pokračuje v pozoruhodně jistém a už dnes těžko zaměnitelném rukopisu, založeném na minimalistickém, výrazně výtvarném aparátu, jímž se pokouší nepopisnými obrazy proniknout pod kůži příběhu i hudbě opery.
Petra Šimková Alvarez (Violetta Valéry), Ivan Kusnjer (Germont) FOTO PAVEL KŘIVÁNEK
Violetta je v jejím podání jedna z řekněme luxusních pařížských kurtizán, mezi které zapadá uniformovanou podobou. Keprtová z výtvarného principu, podtrženého ryze současným významovým svícením, vytěžila napětí mezi společenským pozlátkem a faktickou samotou, v níž se v takové anonymní společnosti člověk pohybuje – a umírá už naprosto osamocen. Dosáhla odtud i na charaktery otce a syna Germontů, také nejsou k mání, když je Violetta nejvíc potřebuje, těsně před její smrtí už přišli vlastně zbytečně, jen proto, aby diváci mohli proplakat kapesníček.
Vůbec Keprtová nahlíží příběh bez obvyklé falešné romantiky, ale věcně, v logických důsledcích činů každé postavy, přitom poeticky. A obrazně – společnost (sbor) nosí před efektně nasvíceným pozadím kufry, jak se ukáže, plné peněz, které zavinily rozchod Violetty s Alfrédem. Symbolizují však také Violettinu krátkou cestu životem, mezi kufry – s hlavou položenou na jednom z nich, jako kdyby čekala na poslední noční vlak, také umírá. Je ovšem otázkou, nakolik se Keprtové jevištní vyjadřování setkalo s diváckými zkušenostmi plzeňského publika. Se zdejší kritikou se rozešlo až humorně, protože realisticky vysvětlit třeba ony kufry z příběhu nelze. Škoda, že místní plzeňská kritika, místo aby pomáhala zdejším divákům ke složitější jevištní estetice, utvrzuje je v tradicionalistickém pohledu na operní divadlo, protože jiné nezná.
Partituru výtečně, dramaticky a v rychlejších „neuplakaných“ tempech nastudoval Jiří Štrunc, sbor i orchestr odvedly Verdiho hudbu na úrovni. Petra Šimková Alvarez nastudovala Violettu precizně, větším hlasovým objemem jí dala víc dramatismu, než bývá zvykem, ale přesně odvážila výrazové nuance různých situací. Jenže statná Smetanova Mařenka svou fyziognomií těžko přesvědčí, že její postava umírá na souchotě. Což připomínám ani ne kriticky, jako systémově – Keprtové estetika prostě nevystačí s operními konvencemi, obsazení nemůže stavět jen na hlasových kvalitách, tudíž zjevně naráží na možnosti a zvyklosti běžných operních souborů. A co teprve ve dvojí trojí alternaci, kdy i v Plzni jednu roli dostali typově hodně odlišní interpreti. Je hodně těžko řešitelnou otázkou, zda pak nemá režisérka svou koncepci přizpůsobit interpretům – jenže jak? Zvlášť když Keprtová vyžaduje velmi přesnou hereckou souhru, tady místy topornou. Alfréda elegantně zvládl Richard Samek, otce Germonta poškodil Roman Janál intonačními nepřesnostmi zejména v ansámblech, ale také patetickým jevištním projevem. Menší role jsou obsazeny na různé úrovni, což inscenaci také nesvědčí.
Nicméně plzeňská inscenace La traviaty hodně přiživuje naději, že se v českých operních poměrech blýská na lepší časy.
Divadlo J. K. Tyla – Giuseppe Verdi: La traviata. Hudební nastudování a dirigent Jiří Štrunc, režie Linda Keprtová, scéna a kostýmy Eva Jiřikovská, dramaturgie Zbyněk Brabec, sbormistr Zdeněk Vimr. Premiéra 19. října 2013.
Komentáře k článku: Jedna z davu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
