Legenda české poválečné pantomimy milovaná i pohrdaná
Historie poválečné české pantomimy je nerozlučně spojena s Ladislavem Fialkou (1931–1991), který doslova ze země vydupal stálou platformu pro toto umění v Divadle Na zábradlí, inicioval založení samostatného oboru pantomimy na AMU, do socialistického Československa přivezl legendárního Marcela Marceaua a další významné mimy a klauny.
Letos na počátku března uplynulo šedesát let od založení Pantomimy Na zábradlí (1959–1992) a tento soubor zde bez přerušení fungoval po celou dobu Fialkova aktivního profesního života. A s jeho smrtí skončil, nejen kvůli sametové revoluci, ale především proto, že spojení souboru s jeho osobností bylo tak zásadní, že se přes úsilí některých jeho spolupracovníků nepodařilo soubor udržet. Ladislav Fialka studoval v padesátých letech na Taneční konzervatoři, kde meziválečná tanečnice Laurette Hrdinová inspirovala skupinu k nastudování několika deburauovských pantomimických etud, které byly následně předvedeny na nádvoří Klementina. Odtud se odvinul nápad založit pantomimický soubor. Nastartování tvůrčího boomu, který eskaloval do konce šedesátých let a poté byl normalizací utnutý, dalo vzniknout mnohým divadlům malých forem, včetně Fialkovy pantomimy. On sám měl nejen dobré nápady, informovanost, dobrý nos na spolupracovníky a na příležitosti, ale také dostatečnou autoritu, výdrž a schopnost vyjít s „vrchností“. A tak se mu nejen podařilo najít pro svůj soubor trvalý prostor v právě vznikajícím Divadle Na zábradlí, kde společně s mladými činoherci zahájili činnost muzikálem Kdyby tisíc klarinetů. Ale zatímco činoherní složka se rozhádala a všichni postupně odešli, čímž uvolnili prostor pro Grossmanovu a Havlovu éru absurdního divadla, fialkovci zůstali. Osamostatnili se a následně založili Pantomimu Na zábradlí. Ta pak desítky let hrála nejen na scéně DNZ, ale vyjížděla pravidelně i do zahraničí. Fialka společně se spolužáky z konzervatoře systematicky budovali soubor, jímž pak v průběhu let prošly desítky umělců. Mnozí jen prolétli (jako Boris Hybner), jiní zůstali, ale byli i takoví, v nichž Fialka viděl nebezpečnou konkurenci a přiměl je k odchodu. To byl mimo jiné případ Richarda Webera, který nakonec emigroval a udělal kariéru ve švýcarské škole klauna Dimitriho. Fialka během své kariéry vytvořil třináct inscenací (asi nejznámější Knoflík či Devět klobouků pro Prahu), ke spolupráci chytře přizval prvorepublikovou pěveckou hvězdu Ljubu Hermanovou a ta do DNZ přitáhla i starší publikum. Během let se Pantomima Na zábradlí, personifikovaná v osobě bílého mima Ladislava Fialky, z milované a oblíbené stala spíše pohrdanou či ignorovanou součástí DNZ, zatímco pozornost se soustředila na činoherní část. Nicméně dodnes Fialka zůstává fenoménem, který se natrvalo zapsal do povědomí i těch, kdo ho nepoznali osobně. A bezpochyby i výzvou pro další generace českých mimů od Borise Hybnera a Ctibora Turby až po Radima Vizváryho, i když jeho přímým následovníkem se nestal žádný z nich.
Komentáře k článku: Legenda české poválečné pantomimy milovaná i pohrdaná
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
