Myš jí sluší
Černé lidské myši stojí v šeru, hlavy a ruce nutkavě těkají, zpod spořádaných měšťanských kabátů vyčnívají ocasy. Režisér J. A. Pitínský uchopil román Ladislava Fukse Myši Natálie Mooshabrové v duchu hilarovského expresionismu groteskní metaforou: myši, jež se titulní postavě hnusí a nedokáže je vyhubit, přetvořil v nelichotivý symbol jejích bližních. Staly se tak první z řady „smějících se bestií“ ze stejnojmenného nového provázkovského cyklu, který inscenace zahajuje (ač je poněkud nejasně uváděná jako jeho třetí část). Pitínského expresivní pojetí se však do značné míry míjí s rafinovanou mnohovrstevnatostí románu.
Myši Natalie Mooshabrové v duchu groteskní metafory FOTO VIKTOR KRONBAUER
Uvedení Fuksova méně známého díla je cenným objevem. Dramaturg Miroslav Oščatka ho v programu vykládá především jako mysterium lidské duše plné katolické obraznosti, podle anotace inscenace dokonce tento skvostný obraz totalitní společnosti korunovaný jasnozřivým, až jasnovideckým viděním roku 1989 nastavuje křivé zrcadlo nejen své době a společnosti. Vztah románu k tématu „totalitarismu“ je ale komplikovanější a rozhodnutí vypovídat jeho prostřednictvím o naší společnosti v sobě skrývá jemný paradox. Zjednodušeně řečeno, Myši N. M. hovoří o totalitě za totality – román vyšel už v normalizačních poměrech (v roce 1970), a proto je ovlivněn (auto)cenzurou; Fuks patřil po srpnu 1968 k autorům, kteří ve snaze publikovat přistoupili na kompromisy.
Přesto je v jeho mysteriózním díle fungování autoritativního režimu zachyceno hned dvojím způsobem. Poměrně očividně je obsaženo v rovině příběhu staré paní Mooshabrové, která se bídně živí péčí o hroby a umravňováním problematické mládeže, terorizovaná vlastními dětmi i vpády policie. Deformovaná společnost, v níž žije, se nakonec vzepře tyranovi a povolá „na trůn“ dlouho se skrývající panovnici. Schvalováním normalizačních cenzorů prošel román patrně proto, že ho autor prohlašoval za kritiku fašismu.
Druhý způsob, jímž dílo evokuje totalitu, je podstatně unikavější. Autor pomocí matematicky precizní struktury návratných motivů opakujících (zdánlivé) banality v záludně pomalém tempu vytváří perspektivu ochromeného vědomí, které se propadá do dalších a dalších vrstev skutečnosti jako do písku. Slova neznamenají své významy, ale jsou prostředkem jednání neseného skrytými motivy – Natalie M. svým zdánlivě senilně zacykleným monologem o své minulosti pouze zastírá skutečnou identitu, jazyk slouží jako nástroj manipulace a skrývání. Z dnešního pohledu se tak román zdá evokovat realitu normalizace, ačkoli jako každé umělecké dílo podobných kvalit vystihuje obecnější rysy skutečnosti, a bylo by pošetilé ho interpretovat jako pouhou šifru konkrétní politické situace.
Přestože se dramatizace i režisér dosti pevně drží románu (scénář respektuje jeho strukturu i dialogy a vybírá z hlediska zápletky klíčové situace), všímají si pouze první roviny, a v tom, myslím, spočívá příčina neostrého vyznění inscenace.
J. A. P. se svou typickou bohatou imaginací a citem pro poetický divadelní obraz vypráví divákům Fuksův příběh. Ten se odehrává v bezčasí, lidé v něm jezdí na koni, stejně jako běžně létají na Měsíc pomocí hvězdoletů. Jevištní podoba ho dnešními – vyjma ocasů – zpravidla jen mírně stylizovanými kostýmy ukotvuje spíše v současnosti, zároveň jej však prostřednictvím šera, častého dýmení a barevného (pod)svícení přenáší kamsi do bezčasí hororových pohádek bratří Grimmů.
Takový postup poněkud paralyzuje společensko-kritickou dimenzi, kterou režisér na druhé straně umocňuje myší personifikací. Tímto razantním příměrem ale stírá původní nejednoznačnost postav a vztahů, jež nejsou ryze negativní, jak metafora naznačuje. Naopak půvabně Pitínský podtrhuje orwellovský motiv propagandou hnětené masy, když herci při každém zmínění vynikajícího mraženého krému jako symbolu prosperity s mechanickým úsměvem mávají do fiktivní kamery, neboť Velký bratr se stále dívá. Občas děj asociativně opentlí aktualizací, jako když matka jednoho ze zlobivých chlapců a budoucí aktérka revoluce po straně zazpívá úvodní verše Modlitby pro Martu nebo když se „myší občané“ bez zjevné souvislosti sebevědomě vyšvihnou na řadu „plaveckých můstků“ za zvuků vtíravého současného songu opěvujícího „Deutschland“.
Herectví početného, dobře sehraného ansámblu pojí – pro režiséra příznačná – rytmizovaná stylizovaná gesta s vypjatou expresivitou, která se zejména u ženských postav projevuje extrémním hlasovým nasazením, jež opakováním ztrácí naléhavost a přebíjí nuance vztahů a situací. Vyjma titulní role navíc ženské obsazení splývá, také kvůli ne vždy zřetelnému obsazení hereček do více rolí.
Poněkud hrubý přístup inscenátorů k jemné materii románu se projevuje i ve scénografii. Masivní stěna z temně šedého mramoru evokuje krematorium, což je vzhledem k „hřbitovnímu koloritu“ díla případné, a postávající multifunkční kvádříky ze stejného materiálu promyšleně slouží proměnlivým mizanscénám. Přesto celkově působí scéna těžkopádným a „hranatým“ dojmem.
Všechny tyto důvody zapříčiňují, že zůstává opominut potenciál specifického vypravěčského stylu románu, jenž spoluurčuje jeho smysl. Inscenace tak vyznívá jako svérázný thriller s nejasnou zápletkou, při kterém se diváci dohadují, zda postavy pozřivší otrávené koláče skutečně zemřely, či nikoli. Ve Fuksově rozostřeném světě však mohou postavy v jedné scéně zemřít a v další nerušeně existovat, vrstvy reality se prolínají a překrývají.
Převést autorův specificky literární postup do divadelního jazyka je pochopitelně těžký úkol a zvolený, místy poněkud dryáčnický styl na něj nestačí. Virtuózní mnohoznačnosti románu se inscenace nejvíc blíží výkonem Ivany Hloužkové v titulní roli, která po Tichém Tarzanovi vytváří další osobitý sytý typ, v němž se stylizovanost řeči a gest mísí s přesně odpozorovaným jednáním starých lidí a moravským dialektem. Její Mooshabrová je po většinu představení podivínská vesnická babka s nádechem kostela, vzbuzující méně účasti než v románu, která se v závěrečné působivé scéně korunovace mění v majestátnou vědoucí vládkyni přinášející odpuštění. Díky herečce tak inscenace získává sugestivně znepokojivé ohnisko, jež nadlouho ulpí v paměti.
Divadlo Husa na provázku – Ladislav Fuks: Myši Natalie Mooshabrové. Režie Jan Antonín Pitínský, scénář Petr Maška, dramaturgie Miroslav Oščatka, scéna Vergilius Cikl, kostýmy Tomáš Kopta, hudba Richard Dvořák (a Ladislav Fuks). Premiéra 7. června 2014.
Komentáře k článku: Myš jí sluší
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
