Lákavý svět podivínů
Na počátku byla románová série Nora Ingvara Ambjørnsena o Ellingovi, chlapíkovi středního věku, který po smrti své matky skončil v psychiatrické léčebně. Příběh vycházející z autentických zkušeností autora v roce 1999 zadaptoval pro divadlo Axel Hellstenius pod názvem Elling a Kjell Bjarne aneb Chvála bláznovství. Ovšem až díky norskému filmu Elling z roku 2001, jenž byl nominován na Oscara, se příběh začal těšit zvýšené pozornosti.
V Čechách byla nejdříve přeložena třetí část Pokrevní bratři a následně i zmíněná adaptace, jež byla v české premiéře uvedena v roce 2004 v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě v režii Radovana Lipuse. Celkem u nás vzniklo osm inscenací. Ve světě se hra údajně objevila na 200 různých scénách (!), včetně londýnského West Endu a newyorské Broadwaye. To svědčí mimo jiné o celosvětovém zájmu o problematiku handicapovaných lidí, kteří trpí rozmanitými sociálními fobiemi. Dnes už bychom si s postavou Ellinga nejspíše spojili hojně zpracovávané téma Aspergerova syndromu. Zatímco běžný život s touto chorobou přináší mnohá úskalí, na divadelní scéně je naopak žádaná – hercům poskytuje zajímavé příležitosti, divákům zase možnost zároveň se smát i dojímat.
Elling a Kjell Bjarne aneb Chvála bláznovství. Foto: archiv Divadla Šumperk.
Petr Mančal, režisér a zároveň scénograf nejnovější šumperské inscenace (jedná se o „pozdní premiéru“, přesunutou z prvního jarního dne kvůli koronaviru), zvolil pro ztvárnění příběhu lehkou nadsázku ve stylu oblíbených francouzských komedií. Odpovídá tomu i výběr hudby, kombinující lehký francouzský pop se závažnějším operním repertoárem. Hudební stránka inscenace nabízí také určitý klíč k chápání obou hlavních charakterů. Rozumářský introvert se sociální fóbií Elling našel zalíbení v operní hudbě. Jako jednající postava se sice chová autisticky, ale zároveň jako vypravěč vede (vnitřní) monolog, který působí spíše jako deníkový komentář člověka bez handicapu. Diváci se tak ocitají v dvojlomné schizofrenní situaci, kdy zvnějšku sledují podivné chování Ellinga a jeho odmítání světa, a zároveň nahlíží přímo do způsobu jeho myšlení, tedy jaksi za oponu. A to doslova: pokoj, v němž ústřední hrdinové žijí, je zpočátku překryt průhlednou záclonou, objevuje se za ní i fiktivní otec – populární zpěvák. Jan Kroneisl Ellinga obdařil podivínským rozumářstvím, které je chvílemi sympatické a chvílemi nesnesitelné – vzhledem k únavnému repetování vět a slov, proměnlivé „choreografii“ kroků a gest v různě rytmizovaných verzích i únikům před realitou (schovám se pod peřinu, a nejsem…). Tyto autistické projevy jsou známé nejen z filmů, ale mnohdy i z osobní zkušenosti.
Elling má v tomto směru jasnější kontury, tedy přesnější diagnózu, než jeho jednodušší, spontánnější, živočišnější souputník. Jan Hönig to jako hyperaktivní Kjell má složitější, chování jeho postavy se skoro nedá usledovat, a působí tedy o něco méně uvěřitelně. Trojici uzavírá dvojlomná postava Franka z magistrátu (Petr Komínek), který pod slupkou suverénního profesionála skrývá bolest z komplikované pracovní a rodinné situace, jež ho nebezpečně stahuje na okraj normality. Půvabná Reidun Ladislavy Jančíkové je svěžím katalyzátorem crazy situací. Další postavy, jakkoli ve svých minivýstupech působí zábavně, se zdají být tak trochu navíc. V představení je několik zapamatovatelných, hořkosladkých scén (nejdojemnější je ta s morčaty), a celek – odhlédnu-li od trochu rozpačitého rozjezdu – má dobrý rytmus a cílevědomě směřuje k závěrečné katarzi. V Šumperku tedy bylo zaděláno na divácky úspěšné představení.
///
Divadlo Šumperk – Ingvar Ambjørnsen a Axel Hellstenius – Elling a Kjell Bjarne aneb Chvála bláznovství. Překlad Jarka Vrbová, režie, výprava a výběr hudby Petr Mančal, dramaturgie Martin Fahrner, hudební spolupráce Radomír Flek. Premiéra 5. září 2020.
Komentáře k článku: Lákavý svět podivínů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
