Hledání vnitřního idiota
V roce 1995 přečetl na pařížské konferenci ke stému výročí vzniku filmu Lars von Trier manifest hnutí Dogma 95. Odstartoval tím jeden z nejpozoruhodnějších filmařských experimentů posledních dvaceti let. Z filmů, které podle pravidel manifestu vznikly, se do historie zapsaly především první dva – Rodinná slavnost Thomase Vintenberga a Trierovi Idioti. Oba filmové scénáře mají silný dramatický potenciál. Rodinná slavnost se na tuzemských divadelních prknech setkala po uvedení v Činoherním klubu (2006) a o pět let později v Divadle Petra Bezruče převážně s pozitivním přijetím. Idioti (u nás poprvé uvedeni před čtyřmi lety v HaDivadle) jsou, zdá se, pro převedení na divadelní prkna mnohem větším oříškem.
Když si ve Švandově divadle hrají na idioty… FOTO MICHAL HANČOVSKÝ
Idioti se v souladu s manifestem soustředí na jednoduché, nepřikrášlené filmové postupy a především na postavy a příběh. Skupina lidí se vyrovnává s okolním nevraživým světem pomocí toho, že se staví do rolí psychicky a fyzicky postižených členů společnosti. Na herce jsou kladeny vysoké nároky, musí totiž dokázat precizně oddělit „normální fungování“ od předstírání hendikepu. Toto konání osmi hlavních postav je navíc silně založeno na množství epizodních situací, v nichž se střetává jimi vybraný životní styl s krutou měšťanskou realitou.
Režisérka Anna Petrželková s dramaturgyní Martinou Kinskou se drží všech předepsaných epizod až otrocky. Přestože Petrželková v přenosu filmového scénáře na divadlo převážně vítězí a šikovně využívá některých benefitů, jež z tohoto procesu plynou (zapojení uvaděčů Švandova divadla, nástup idiotů z nepřipraveného publika, propojování scénografie s projekcí a jiné), nemůže využívat filmového střihu, který v předloze natolik dopomáhá komplexnosti děje. Tuto skutečnost však tvůrci vynahrazují bohatostí a nápaditostí jednotlivých scénických obrazů. Scéna Lucie Labajové staví kolem sektistického kolektivu vysoké příčkové zdi, jež představují pro jednoduché individuality ochranu před nepřítelem vnějším i vnitřním. Díky tomu tak mohou nazí či polonazí aktéři vertikálně cestovat po scéně, což ještě umocňuje obrazy řízeného chaosu. Onen „vnitřní idiot“, kterého se hlavní postavy snaží nalézt, tak není pohybově limitován.
Tvůrci soustředí většinu pozornosti na lidský úpadek vůdce Stoffera (Luboš Veselý) na úkor příběhu nové a záhadné Karen (Klára Cibulková). Zatímco Veselého slabou stránkou jsou momenty, v nichž dělá idiota, u Cibulkové je naopak slabší její civilní poloha. Pro diváka znalého filmové předlohy také od začátku inscenace vyvstává otázka, jak si tvůrci poradí se scénou, v níž si zvolí postava guru skupinový sex jako narozeninový dárek. A především, zdali v případě této scény zůstane režisérka u trapných divadelních náznaků, či nikoliv. Petrželková se snaží držet naturalističnosti předlohy i v tomto případě. Přestože je nahota na jevišti přítomná skoro od začátku, k penetraci nakonec nedojde. Namísto toho se tvůrcům v inkriminované scéně podařilo z idiotů vyrobit velké kontaktní zvíře o mnoha končetinách a genitáliích, zvíře, které cestuje po stěnách a stává se čistým divadelním obrazem.
I přes drobné výhrady musím konstatovat, že se Petrželkové podařilo dostat z hereckého souboru Šandova divadla překvapivě hodně.
Hodnocení: 4
Viz také Vyprávění o Idiotech od Martina J. Švejdy (hodnocení 2,5)
Švandovo divadlo na Smíchově – Lars von Trier: Idioti. Překlad Robert Novotný. Režie a výběr hudby Anna Petrželková, dramaturgie Martina Kinská, adaptace Anna Petrželková a Martina Kinská, scéna Lucie Labajová, kostýmy Lenka Odvárková, projekce Jakub Šmíd. Premiéra 8. března 2014.
Komentáře k článku: Hledání vnitřního idiota
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
