Vyprávění o Idiotech
Hlavní předností filmu Larse von Triera Idioti (1998) je to, jak je natočen. Příběh skupiny lidí, kteří si před ostatními hrají na idioty, aby se dobrali jakéhosi vnitřního pravdivého já zbaveného společenských konvencí (přetvářky), je snímán ve stylu autentické reportáže, dokumentu, který usiluje potlačit vše filmově iluzivní a působit co nejvěrohodněji, nejautentičtěji. Drže se napůl v žertu míněného, s kolegou Thomasem Vinterbergem sepsaného manifestu Dogma 95, navazuje Trier v Idiotech na postupy, s nimiž čtyřicet let předtím prorazili představitelé proslulé francouzské „nové vlny“. Mým největším cílem je vyzískat z mých postav a scenérií pravdu. (L. von Trier)
Když si ve Švandově divadle hrají na idioty… FOTO MICHAL HANČOVSKÝ
Co s tím ale na divadle? Jak tuto hodnotu uchovat – a jak tedy i odůvodnit (ospravedlnit) uvedení filmu (filmového scénáře) na jevišti? V inscenaci Anny Petrželkové ve Švandově divadle autenticky, „nepředstíraně“ působící komponenty či pasáže najdeme. Jsou jimi např. hádky a rvačky postav, zaťatý, energický projev Luboše Veselého (vůdce „idiotů“ Stoffer), aranžmá „provokativní“ (z hlediska dramatatické stavby nicméně zcela smysluplné) scény skupinového sexu, jdoucí (v kontextu tradičního českého divadla) na „hranici možného“. Stejnou snahu lze vidět i ve způsobu řazení scén, které se děje bez zbytečných příprav – překlenovacích přechodů.
I tak se ale „iluzivnost“ a „vyfabulovanost“ v inscenaci prosazují a převodu dominuje (pře)vyprávění příběhu. Petrželková s dramaturgyní Martinou Kinskou víceméně sledují děj filmu, výraznějším přídavkem je scéna s explicitním vysvětlením, oč postavy svým idiotstvím usilují, ve finále pak hlavní hrdinka – tradičně trierovsky trpící a obětující se – Karen (Klára Cibulková) nejen znovu opouští svazující prostředí vlastní rodiny, ale (narozdíl od filmu) se vrací přímo ke Stofferovi, čímž de facto legitimizuje jeho problematické vůdcovství (společenství se rozpadá v okamžiku, kdy Stoffer „ideologicky“ nadřazuje smysl „idiotství“ nad jeho praktické „terapeutické“ účinky). Režisérka nachází divadelní řešení filmových scén, byť se občas uchyluje k ornamentalizujícím nápadům – filmové dotáčky, zadní projekce dokreslující momentální duševní rozpoložení postav. V závěrečné části se jí daří děj vygradovat a vytvořit účinný i přehledný dramatický oblouk inscenace – příběh vrcholí ve scéně skupinového sexu, během něhož dojde ke sblížení zakřiknutých Jeppeho a Josefíny (Patrik Děrgel a Martina Krátká), následuje příjezd Josefínina otce, který dceru navzdory protestům většiny, ale za tichého souhlasu Stoffera odváží, což vede k rozpadu skupiny a v samotném finále k obětujícímu, smysl idiotství potvrzujícímu činu Karen. Dojem artistnosti – tedy pravý opak toho, co sleduje Trierův film – tak či tak ale vládne.
Zbývá se tedy zeptat, proč vlastně ve Švandově divadle Idioty hrají. Proto, že tu před časem divácky uspěl jak převod Trierova filmu Kdo je tedy ředitel?, tak i jiného severského snímku Kurz negativního myšlení? To by ale byl hodně nízký, hodně pragmatický důvod.
Hodnocení: 2,5
Viz také Hledání vnitřního idiota od Otto Linharta (hodnocení 4)
Švandovo divadlo na Smíchově – Lars von Trier: Idioti. Překlad Robert Novotný. Režie a výběr hudby Anna Petrželková, dramaturgie Martina Kinská, adaptace Anna Petrželková a Martina Kinská, scéna Lucie Labajová, kostýmy Lenka Odvárková, projekce Jakub Šmíd. Premiéra 8. března 2014.
Komentáře k článku: Vyprávění o Idiotech
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
