Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Láska hronovská, 2021 (No. 3)
Třetí hronovské dějství budiž zhusta zasvěceno činoherním hrátkám. Brněnský poPUD do programového soukolí místní žatvy přispěl českou premiérou dramatu britské autorky Penelope Skinnerové Na troskách civilizace v překladu a režii Jiřího Petrů.
Brněnský poPUD do programového soukolí místní žatvy přispěl českou premiérou dramatu britské autorky Penelope Skinnerové Na troskách civilizace v překladu a režii Jiřího Petrů. Foto: archiv souboru
Jistě vítám odvahu souboru neohroženě se pouštět na neklidnou vodu dramaturgické progrese, i jeho nepřehlédnutelnou tendenci kriticky se vyslovit k vážnějším tématům, a za normálních okolností bych nejspíše uznale pokývl nad vzácným souladem zvoleného inscenačního stylu s výchozí poetikou dramatu, zde se nám ale už situace počíná značně komplikovat, neboť scénická realizace je bohužel identicky unylá jako autorčin text. Ten se sice chtivě pase na environmentálním žalu a orwellovsko-atwoodovském dystopickém odkazu, ale činí tak způsobem průhledným na světelné míle, což je v souvislosti s apartní formou, jež se vizuálně shlédla v poetice televizního pořadu Sama doma, a vyznačuje se mimo jiné nulovou kreativitou mizanscén, herectvím nápadně připomínající jistou Ordinaci, a temporytmem, jenž uspává i chronické užívače stimulantů. Vskutku vražedná kombinace. Coby hypnotikum funkční snad, jako divadlo však nikoli. Líto mi jest!
Dřívější ostrost je fuč. Naplněna je jen polovina titulu. Cvičme! Brambůrky z Mostu a jejich inscenace Cvičme v rytme. Foto: archiv souboru
Mostecké Brambůrky pod režijně-pedagogickým vedením Pavla Skály podaly doslova heroický kolektivní výkon, když v hronovské Myšárně v šesti reprízách uvedly fyzicky vyčerpávající autorskou performanci Cvičme v rytme. S inscenací jsem byl již dříve seznámen, a v prvních verzích z ní byl i upřímně nadšen, o to víc mne mrzí, že řada provedených změn ve scénické struktuře ideově přínosného počinu je spíše ke škodě věci. Zřejmě v honbě za diváckou přítulností či většinovým názorem přehlídkových porot se ztratilo to nejdůležitější. Autenticita, nadhled i ironický sebezpyt přichází o dominanci na úkor dávno již vyčerpaných konvencí, banalit a dokonce i karatelsky pozdvižených prstů. Přidaná scéna s „mluvícími“ břichy kombinuje primitivní projevy fyzického divadla s naivní recitací, tematicky povrchně spřízněnou s autorskou tvorbou Eve Enslerové. Rytmus se rozpadá, témata jsou recyklována, humor klouže po povrhu a pointy postrádají hrot. Dřívější ostrost je fuč. Naplněna je jen polovina titulu. Cvičme!
Její Pastorkyňa pod hlavičkou souboru Šediny z dědin. Foto: archiv souboru
Skálovská režijní série pokračovala inscenací Její Pastorkyňa, realizovanou tentokrát ve tvůrčím tandemu s Janem Mrázkem, pod hlavičkou souboru Šediny z dědiny. Zjevně ambiciózní projekt, v němž jsou částečně opuštěny výchozí principy dramatické výchovy směrem k syntetickému divadlu, se na půdě domácí venkovské klasiky snaží kombinovat jen zdánlivě nesourodé prvky divadla rituálu, folklorního dědictví i lidově baladické a anticky-tragické inspirační zdroje, a dostávají se tak do blízkého příbuzenství s olomouckou Morenou, jež byla v redukované podobě uvedena v hronovském off-programu. Bohužel i s podobným výsledkem, v němž se pod zcela jistě nezměrnou prací rýsují limity především v dramaturgickém uvažování nad značně komplikovanou předlohou. Jistě, styčným bodem literární dramatické tvorby Gabriely Preissové a jejích aktuálních následovníků je skutečnost, že v obou případech se folkloru zmocňují bytosti zrozené z měst, jimž chybí původní životní zkušenost, a jejichž simulovaná lidovost často připomíná konfekční zboží z turistických pastí, zatímco dramatička se však dokázala umanutě proboxovat do širší špičky domácího panteonu, v němž mnohokrát stvrdila nadčasovou atraktivitu vlastních děl, její realizátoři tápou. Nechybí jim sice kolektivní souhra, ani snaha přehledně vystavět základní dějové okolnosti dramatu, jež jsou ovšem sice rádoby efektně aranžovány, nikoli však důsledně argumentovány. Chybí totiž alespoň rámcová definice principů, na nichž je zdejší společnost vystavěna, a jsou tedy spouštěcím mechanismem tragédie. Repetiční gestická partitura je vyprázdněným ornamentem, jehož nadužívání posouvá inscenaci na úroveň žánru Loutkové divadlo se živými herci. Generačnímu souboru se nedaří přesvědčivě rozlišit postavy různého věku, sporná povrchní interpretace např. nutí ústřední ženskou postavu volit mezi dvěma sebestřednými blbci. Děj zbrkle utíká od bodu k bodu, herci kulometně drmolí zodpovědně naučené texty, jejichž skutečný obsah jim ovšem zůstal utajen, a místo vášně a temperamentu se na jeviště vrádá sterilní chlad. Kde srdce stichlo, mozek nestačí. Slovy klasika: Parník se potápí, muzika hraje!
Pokračování příště!
///
Projekt vydávání letních úvah, glos, reportáží a recenzí na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK. Další reflexe letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.
…
Komentáře k článku: Láska hronovská, 2021 (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
