Laskavá ironie velké autorky pro „malé“ herce
Iva Peřinová, 23. 6. 1944 – 6. 11. 2009
Moje první setkání s tvorbou Ivy Peřinové je spjato s plzeňským festivalem DIVADLO, kde mě v roce 1993 okouzlila inscenace Naivního divadla Liberec Bezhlavý rytíř, ještě výraznější zásah však pro mě znamenala její Alína aneb Petřín v jiném dílu světa v režii Tomáše Dvořáka. Jemně ironické přepracování hry Jana Nepomuka Štěpánka bylo úsměvné, mistrovsky vypointované, a kromě průzračně naivistického, přesto temporytmicky přesného divadelního tvaru jsem obdivoval jemné předivo textu. Kombinoval českou a indickou pohádkovou realitu a s nenápadnou ironií upozorňoval na naše „národní specifika“, což bylo téma, které autorka pokoušela vícekrát. Nevím už, jestli na tomto či dalším festivalu jsem autorku Alíny a jiných duchaplných pohádek pro loutky poznal osobně, laskavou, vtipnou, ale spíš introvertní osobnost. Začínala jako loutkoherečka a později – s porozuměním žánru – se vypracovala na špičkovou dramatickou autorku pro „dřevěné“ i jinak vyráběné interprety. Možná také proto zářily její oči pronikavou rasancí porozumění. Vzpomínám, jak především díky její přítomnosti u společného stolu v boudě (La Baraque) bratří Formanových na jednom z dalších plzeňských festivalů se pro mě toto představení s aktivní participací publika stalo slavností sounáležitosti těch, co si rádi hrají a mají sklon ke snění. Ozdobou mezinárodních festivalů v Plzni byly také inscenace dalších jejích textů, a to jak z královéhradeckého Draku (Tři zlaté vlasy Děda Vševěda), tak plzeňské Alfy (Jéminkote, Psohlavci) a pochopitelně domácího Naivního divadla (Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla) na autorčina „libreta“. Doménou Ivy Peřinové se stalo jemné posouvání fabule i významů známých pohádkových témat (zmíněné Tři zlaté vlasy či Alibaba a čtyřicet loupežníků), vykouzlila ovšem i parodickou bajku o zákonitostech a manýrách divadelnické profese (Zvířecí divadlo), nejvíce uznání se jí však oprávněně dostalo za ironické, ale v podstatě přívětivé nabourávání národních mýtů (vedle Psohlavců především Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla, se kterým liberečtí hostovali dokonce v „titulní“ budově). Ve velmi úspěšném titulu Jéminkote, Psohlavci (plzeňská Alfa s ním slavila úspěchy nejenom na domácí půdě) se do jiráskovsky patetické „revoluční“ fabule podstatnou měrou plete loutkově cynický Kašpárek, v Krásném nadhasiči může za požár zlaté kapličky především komplikovaný milostný život důležitého požárníka. Přiznám se k tomu, že moji pozdní lásku k dobrému loutkovému divadlu vybudila vedle Josefa Krofty především Iva Peřinová. Napsala přes 30 her, některé z nich byly později upraveny i pro činoherní inscenace, mnohé se v překladu do cizích jazyků hrály v Německu, Rusku, Polsku, Finsku i jinde. Byla za ně několikrát oceněna, například Cenou Alfréda Radoka za nejlepší původní divadelní hru (Jéminkote, Psohlavci).
Ředitel Naivního divadla Stanislav Doubravu na svou spolupracovnici vzpomíná:
Vždycky bojovala za každé slovo, o jehož důležitosti a potřebě pro jeviště byla přesvědčená. Někdy se to také neobešlo bez slz… Mnohem častěji se však její tvář s živýma očima, která na někoho působila smutně, dovedla rozesmát s radostí a půvabem. Měl jsem rád, když se Iva smála… Byla, bylo, byl, dovedla, uměla …, kruci, ten minulý čas mi nějak rozmlžuje pohled. Nezapomenu na její pravidelnou otázku při vstupu do ředitelny – „ můžu jednu?“, to znamenalo, že mám vytáhnout popelník a taky sirky. V nekuřácké ředitelně bylo nemožné, alespoň já jsem to tak vnímal, vyjádřit směrem k autorovi větší úctu. Iva s nenapodobitelným výrazem vždy zdůrazňovala, jak si toho považuje. Za odměnu mi zahulila kancelář. Občas jí cigarety došly a já poslal pro nové, protože to stálo za to. Jestli je nějaké divadelní nebe, má v něm Iva Peřinové svoje čestné místo. Sedí na verandě, s výhledem na nebeské moře a klidně a spokojeně si zapaluje jedno cigáro za druhým a přemýšlí o nové hře.
Se zákeřnou chorobou bojovala statečně a dlouho, premiéry svého divadla navštěvovala v poslední době pobledlá, vyzařovalo z ní ovšem světlo. Inscenaci svého posledního opusu pro liberecké loutkáře, Labutí jezírko, jímž uzavřela s jemnou elegancí svou tvorbu, už zhlédnout nemohla. Když jsem zprávu o jejím odchodu poslal hudebnímu publicistovi Jiřímu Černému, dočetl jsem se o něco později v odpovědi toto: Sečtu-li její kumšt a povahu, byla asi nejlepší člověk, jakého jsem v současném divadle poznal.
Komentáře k článku: Laskavá ironie velké autorky pro „malé“ herce
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
