Divadelní noviny > Festivaly Kritika
Zpráva o pekle z perspektivy pachatele
V závěru Majlingovy dramatizace románového bestselleru Jonathana Littella Laskavé bohyně (2006) hlavní hrdina, esesák Maximilián Aue, promlouvá do duše nám, divákům roku 2015, působivým monologem o tom, že jediný rozdíl mezi jím a námi je v našem štěstí, že nás náhoda postavila na jinou stranu pušky než jeho. Doba nás nevystavila tak šíleným situacím, jaké potkaly jeho, stát se totéž nám, zachováme se stejně: vlastně všichni v sobě nosíme, říká se tím podprahově, potenciálního esesáka, vraha a incestního sadistu.
Vlevo Ľuboš Kostelný jako esesák Maximilián Aue FOTO JAROSLAV PROKOP
Myšlenky ze stejného monologu použil i Warlikowski ve své (A)pollonii, kde nám je ovšem trochu pateticky metá do tváře herec, nekrytý „krunýřem“ dramatické postavy, jejíž příběh v Laskavých bohyních tři a půl hodiny sledujeme. Jakkoli tatáž provokativně zadíravá slova, díky danému dramatickému kontextu i zásluhou hercova zde civilního podání, působila na mne věrohodněji a méně „agitačně“ než u Warlikowského, přesto i zde z nich zněla jistá faleš z násilné, za vlasy přitažené analogie. Opravdu jsme všichni schopni bez špetky empatie páchat zločiny na neznámých i nejbližších lidech, opravdu udržujeme – holocaust neholocaust – incestní poměr s vlastní sestrou a opravdu si své komplexy z války neurvale vybíjíme i na vozíčkářích, jakým byl v inscenaci múzicky založený manžel hrdinovy „incestní Elektry“?
Za podobné falešné tóny může inscenace, nikoli román. Námitku, že většina popsaných zvěrstev už je v předloze, že dokonce tyto a další odpornosti tvoří její skandální jádro, neberu vážně ani jako čtenář, natož teatrolog. V prvním případě ji vyvrací řada zveřejněných ohlasů, v nichž se čtenáři s hrůzou přistihují, že při četbě jaksi proti své vůli hlavnímu hrdinovi drží palce a vžívají se do něj. Ale hlavně: na divadle lze přece i Richarda III., Jaga nebo Mefistofela zahrát tak, že proti své vůli s nimi v jistých okamžicích sympatizujeme, protože geniální autoři (a po nich kongeniální herci) je vybavili výmluvností a inteligencí, jimiž už zdaleka převyšují své zpravidla nedůvtipné a primitivní okolí. To je ovšem vždy trvalá výzva pro inscenátory i herce: zahrát to tak, abychom uvěřili, že čerstvá vdova podlehne svodům zjevně deviantního kulhavého nápadníka, který jí právě vyvraždil bližní (Richard). Nebo se vžít do pocitů inteligentního esesáka, jenž byl díky své sexuální orientaci trvale jednou nohou v koncentráku, ale který svých následných činů v rámci daného systému, jejž si nevymyslel, nikterak nelituje, pouze věcně odhaluje mechanismus, jehož byl vražednou součástí.
Teprve tehdy se mohou erynie („Lítice“) v divákově vnímání proměnit v „eumenidy“ („Laskavé bohyně“). Tuto věcnou rovinu zprávy o pekle z perspektivy pachatele (jímž se opravdu přes noc můžeme stát i my sami) brilantně dokázal udržet Claude Lanzmann ve svém mnohahodinovém, a přece strhujícím dokumentu Šoa, mimochodem – vedle pamětí belgického nacisty Léona Degrelleho – jeden z inspiračních zdrojů Littellova bestselleru. To nejhorší co inscenátoři mohou udělat, je nahlédnout toto citlivé (a nesčíslněkrát zpracované až zprofanované) téma prismatem běžného divadelního realismu a doslovného naturalismu.
Stačí to na scéně o vlásek přehnat a z věrohodné postavy může být neživotná karikatura, z inscenace plakát a v hledišti po třech a půl hodinách nevyhnutelná nuda. Přesně to se stalo bratislavské inscenaci: Ľuboš Kostelný – až na výjimky – podává nedostatek empatie postavy s nedostatkem empatie pro postavu, odtažitého nacistu hraje odtažitě, protivného hysterika protivně a hystericky, lítostivého hypochondra lítostivě a hypochondricky (výmluvným sémantickým gestem inscenace je i to, že dávno po Stalingradu nosí demonstrativně zafačovanou hlavu). Totéž v dobré víře a s nejlepšími úmysly předvádějí i další „doslovní“ spoluherci (opět, až na vyčnívající výjimky: např. Turek Milana Ondríka). Česky se tomu říká polopatismus, ale na obranu inscenace chci dodat, že jím trpěla většina představení letošní plzeňské přehlídky, až se zdá, že explicitní naturalismus je jakýmsi skrytým kritériem jejich výběru.
Podobnými neduhy trpěla ostatně loni na přehlídce německého divadla v Praze i inscenace Bohyň vídeňského Schauspielhausu (režie Antonio Latella). Tu ovšem zachraňovala mj. klíčová pasáž, bohužel v Bratislavě nepoužitá, ač právě „teď a tady“ mimořádně aktuální: scéna se zajatým ruským komisařem Pravdinem. (Ten, připomeňme si, k esesákově zděšení vtipně pojmenovává nepopiratelné podobnosti stalinismu s nacionálním socialismem a považuje za fatální führerův úlet válčit se svým dvojčetem: jediné, čeho tím jeho nesmyslný rasismus dosáhne, bude po konečné porážce důkaz, že slovanská rasa je nadřazena germánské, což asi nebylo cílem Operace Barbarossa).
Slovenské národné divadlo, Bratislava – Jonathan Littell, Daniel Majling: Laskavé bohyně. Režie Michal Vajdička, překlad Michala Marková, dramaturgie Daniel Majling, scéna Pavol Andraško, kostýmy Katarína Hollá, hudba Marián Čekovský. (Psáno z reprízy 13. září 2015 ve Velkém divadle.)
Komentáře k článku: Zpráva o pekle z perspektivy pachatele
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
