Divadelní noviny > Festivaly Rozhovor Zahraničí

Laurie Amat: Nevím, jestli můžeme zastavit

Včera – v sobotu 8. listopadu – začal v pražském kulturním domě Kaštan 22. ročník hudebního festivalu Alternativa. V úterý 11. listopadu na něm ve Večerní kavárně Souterrain v Bělehradské ulici a pak v hlavním programu v pátek 14. listopadu v alternativních prostorách Malostranské besedy vystoupí americká hudebnice a performerka Laurie Amat. Navíc v neděli 16. listopadu bude v čítárně Unijazzu zdarma dávat rady amatérským i profesionálním zpěvákům a improvizátorům.

S Laurií Amat vyšel v aktuálních Divadelních novinách 18/2014 velký rozhovor Bez divadla by moje hudba byla jenom zvuk. Čtenářům i-DN nabízíme části, které se do rozhovoru nevešly.

red.

Laurie Amat: Nevím, jestli můžeme zastavit

Zpěvačka a improvizátorka Laurie Amat (1955) už více než dvacet let rozvíjí využití vokálu jako plnohodnotného nástroje napříč žánry, od opery až po rozmanité akustické vokální techniky v nejrůznějších prostorách: divadlech, katedrálách nebo klášterech, bunkrech, cisternách i dálničních podchodech. Zkoumá široké možnosti hlasu, dechu a těla jako nástroje pro přímé zprostředkování vnitřních emocí. Kromě toho se Laurie Amat věnuje také elektronické hudbě a i tady samozřejmě zkoumá hranice možného a je schopná vytvořit andělský chór stejně jako industriální kus.
Spolupracovala např. s průkopníkem použití počítače Maxem Mathewsem, The Residents, Consolidated,  klávesistou Mirkem Vodrážkou, Pavlou Slabou (Zuby Nehty) či Alexem Šwamberkem (TonTon Macoutes).
Laurie Amat je členkou umělecké organizace Providence, Rhode Island artist-run organization AS220 a  nedávno se vrátila z evropského turné po Francii, Itálii a Švýcarsku s rezidenčním pobytem v Chauvigny s Emmanuelem Reveneau, se kterým hraje v duu Shores latence, dále spolupracuje s Davem Seidelem v duu Palimpsest, Adamem Morovskym (TimeGhost), multiinstrumentalistou/looperem Ole Christiansenem (Sonisk Blodbad) a Clivem Jonesem (Black Widow / Agony Bag).
Mezi její připravované projekty patří např. účast na Mezinárodním Loopfestu Y2K14 (Santa Cruz, CA), premiéra multimediálního projektu DOMUS (Los Angeles, CA) a experimentální rezonanční prostor a elektronická performance v Bergenu s Ole Kristianem Stangebyem a Haavardem Tveito.

Jaké byly vaše hudební vlivy?

Hodně mě ovlivnila hudba v kostele a vůbec všechny tamní rituály, které mi přišly úžasné. Vždycky jsem v nich cítila něco magického. Způsob jakým se hlasy a varhany vznášely obrovským kostelem mě hluboce prostupoval. Hrála jsem a vytvářela mnoho hudebních stylů, ale vyvolávání emocí, ať už literárních nebo abstraktních, pro mne bylo vždycky nejdůležitější. Efekt rezonance je kromě vytváření hudby nejvíc fascinující, a když jsem poslouchala všechnu tu pradávnou liturgickou hudbu, mnohdy mi připadala velice avantgardní.

Jaké jste měla dětství?

Můj otec byl problematický chlapík, Kubánec, který nás držel dost zkrátka. Sám byl dost neschopný a pro život nepoužitelný a nesnášel pomyšlení, že by jeho děti mohly být úspěšné. Když jsem cvičila ve svém pokoji, tak na mne často řval: Přestaň s tím kraválem. Vůbec si nepřál, abych se zabývala hudbou, pořád mě utvrzoval v tom, že se mi kariéra nepovede. Například v roce 1973 jsem zpívala ve školním sboru a dirigent mě vybral pro turné po Evropě. Otec dokonce dal mé matce ultimatum, že pokud pojedu, tak od nás odejde. Nakonec jsem sice jela a otec neodešel, ale několik týdnů s námi nemluvil. Později ji stejně opustil kvůli nějaké Salvadorce. Sebral se a ani se nerozloučil. Nechal matku se mnou a dvěma malými syny. Ale i jako samoživitelka, která pracovala šest dní v týdnu v továrně, to vydržela a o rodinu se dobře postarala.

Máte zřejmě svou matku velmi ráda.

Matka byla zpěvačka, která ale nikdy neměla šanci se prosadit. Možná proto mě přesvědčovala, že to dokážu. Učila mě zpívat, chránila moje sny a dodávala mi kuráž. Ne proto, aby si ve mně splnila své sny, ale protože mi opravdu věřila. Vždycky byla dobrodružné povahy. Když byla mladší, jezdila závodně na kolečkových bruslích, navštěvovala leteckou školu a nahrávala hudbu. Za druhé světové války, v první minutě, kdy jí bylo dvacet let (to byl minimální věk), nastoupila do armády. Dodneška na to vzpomíná jako jedno z nejlepších období svého života. Jenže po válce ji propustili jako všechny ženy s tím, že se mají vrátit do kuchyně. Neměla to vůbec lehké. Před více než dvaceti lety se její život změnil, když se dala do Americké legie, organizace válečných veteránů. Hned se stala kaplankou, historičkou, advokátkou a superstar v karaoke. Je jí devadesát a stále chodí třikrát týdně do Legie zpívat, hrát karty a tančit. Jezdí na regionální mítinky, několikrát vystupovala v televizi a má pár videí na YouTube. Je mou velkou inspirací pro budoucnost. Snad se mi podaří žít tak naplno jako ona. Poslouchá všechnu mou hudbu včetně mých nejrůznějších divokostí a většinou se jí líbí. U příležitosti její pětasedmdesátin jsem ji vzala s sebou do studia a nazpívaly jsme několik swingových písní á cappella.

Dávat věci do pohybu

Před dvěma lety jste měla workshop v rámci Hlasohledu v klášteře v Plasích.

To místo bylo velkolepé a nabízelo spoustu možností pro kreativitu a rozvoj. Dostali jsme k zvukovému „zpracování“ několik místností a chodeb, nejrůznější akustické a architektonické prostory, takže jsem se snažila účastníky uvolnit, aby si mohli hrát. Neměli žádné mantinely. Ukázala jsem jim nějaké hlasové a pohybové techniky a pak je povzbuzovala k zcela nezávazné improvizaci. Takový přístup vyzývá k odvaze a otevřenosti. Někteří se toho zalekli a necítili se dobře, chtěli, aby to bylo více strukturované, o čemž ale ten workshop nebyl. Vždycky je potřeba jasně vědět, do čeho jdete. Ale pokud do toho opravdu proniknete, může to ve vás mnohé překonat. Měla jsem studenty, kteří udělali ohromný průlom ve svém hudebním projevu, dokonce to zlepšilo jejich zdravotní stav, což mne naplnilo štěstím.

Je tedy pro vás improvizace to nejdůležitější? A co vážná hudba? Ta přece improvizaci do značné míry znemožňuje.

Dlouhou dobu jsem byla znuděna klasickou nebo spíš „řízenou“ hudbou, takže jsem se tím moc nezaobírala. Ale před pár lety jsem se k psané hudbě vrátila a bylo to pro mne velké dobrodružství. Začala jsem to vnímat z jiné perspektivy a začalo mne to bavit víc, než kdykoliv předtím. Takže teď si užívám improvizace a „klasické“ hudby nastejno. Oboje představuje jinou výzvu a přináší nádherné výsledky. Improvizace je více niterný zážitek a vytvářet něco, co nikdy předtím neexistovalo, je úchvatné. Nabízí to flexibilitu, která není v řízené hudbě možná. Obojí vyžaduje dobrou techniku, ale různé způsoby. Zpívat velice širokou paletu hudby je pro mne důležité, abych mohla dávat věci neustále do pohybu vpřed a stále mě to zajímalo. Občas mám pocit, že dostatečně nezkouším, ale teď jsem zjistila, že je to spíš otázka toho najít si čas se na něco soustředit a ten teď mám. Zrovna pracuji na myšlence, jak natáčet sebe samu, když si prozpěvuji jen tak na ulicích.

Proměna

Před určitou dobou jste prohlásila, že se vaše životní postoje zcela proměnily. Co to znamená? Proč a jak se to stalo?

Zlomovým bodem pro mne bylo, když jsem si uvědomila, že nežiju takový život, jaký bych mohla a chtěla. Moje podvědomí mě stále nutilo uvažovat o tom, že mohu být úspěšná pouze v případě, že budu mít stálé zaměstnání a někoho, kdo mne bude milovat. Držela jsem se zpátky, měla jsem pocit, že se mi nedostává velkých příležitostí a nebyla jsem schopna se pořádně soustředit na svou hudbu. Nakonec jsem usoudila, že bych – až mi bude sedmdesát – nechtěla vidět za sebou smutný, promarněný život. V té době jsem se v Barceloně potkala se silou Projevů a Zákonu přitažlivosti (Manifestation and the Law of Attraction). Všechno to začalo tím, že mi jeden nový přítel pomohl vypořádat se s nešťastnou událostí tím, že mě učil: 1. Poddej se tomu, že všechno bude v pořádku. 2. Jdi a dělej svou práci. Ať to zní jakkoliv, tak to zafungovalo a začala jsem víc a víc poznávat sebe samu a svou osobní sílu.

Takže v jakém stavu mysli se teď nacházíte?

Udělala jsem rozhodnutí: Budu šťastná. A budu dělat to, co chci. Pracuji na tom, abych si stále připomínala, že moje směrování je být šťastná a že vesmír je tu pro mne. To  dělá život jednodušším. Jsem plná vděčnosti a stále překvapená. Když se rozhodnu něco udělat, tak si řeknu: Sice nevím, JAK to půjde, ale ONO to půjde.

Jaké bylo vaše nejšťastnější životní období?

Teď.

A nejhorší?

Když jsem zapomněla, kdo jsem.

Jaký je váš současný pohled na dnešní společnost, ať už v USA nebo globálně?

Můj pohled na Ameriku se neliší od mého pohledu na svět. Jsem přesvědčena, že věci a události se dostaly mimo rovnováhu a nejsem si jistá, zda jsme schopni překonat to strašlivé sociální, ekonomické, ekologické a kulturní nastavení tohoto světa. Možná už z  něj není návratu. Ale chtěla bych věřit, že JE. Že se příčetnost nakonec vrátí. Jeden můj švédský kamarád mi řekl: Asi se budu muset vrátit domů, do poslední bašty kritického myšlení. Snad jsou ještě místa, která jsou vyvinutější, a tím pádem pomalejší ve svém úpadku, a mají potenciál se někam pohnout. Ale současně je TAK zřejmé, že byznys ovládá svět, že nevím, jestli tak velkou mašinérii – toho Juggernauta – můžeme ještě zastavit.

///

Laurie Amat (1955) is an acclaimed vocalist, improvisational performer, experimental composer and teacher. Her approach to singing is informed by broad experience including pop, rock, traditional and inventive opera, spoken word, video, dance, theatre and performance art.
Ms. Amat’s talent for inspiring upcoming vocalists and other artists stems from her focus on the power of the voice as an instrument to convey a pure expression of direct human emotions and story through technique, raw talent and experimentation.
She has performed pure-voice, site-specific resonant space pieces internationally in such traditional venues as concert halls, museums and galleries, cathedrals and alternative spaces including castles, bunkers, cisterns, rivers and concrete overpasses. She is also well known for her solo and collaborative performances throughout Europe, including projects with The Residents, Czech scholar/keyboardist Mirek Vodražka and the Sad Song Singers (Deutsch Nepal and Der Blutarsch).
Her recording and performance techniques have expanded to use electronic devices as sound-altering instruments. The resulting electronic manipulation and looping of vocal sounds support the emotional element and enhances improvised solo and ensemble works.

• Autor: Petr Slabý
• Publikováno: 9. listopadu 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Laurie Amat: Nevím, jestli můžeme zastavit

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ