Lázně jako magický prostor směšnosti
Sdílení zážitku je důležité pro utváření kulturní komunity ve společnosti. Právě v přítmí divadla k němu ještě může docházet. A nemusí vždy a nutně jít o vážné drama, ale také o společný smích nad něčím, co mohlo být, bylo či je součástí našich životů. Takový katarzní, osvobozující zážitek jsem si odnesl z představení nitranského divadla Andreje Bagara Syna či dceru?
Bláznivá féerie z lázeňského prostředí je loňským úspěšným počinem dramatičky a (především) rozhlasové autorky Táni Kusé FOTO COLLAVINO
Bláznivá féerie z lázeňského prostředí je loňským úspěšným počinem dramatičky a (především) rozhlasové autorky Táni Kusé napsaným pro nitranské divadlo.
Do malého lázeňského městečka přijíždí pět žen na léčení. Některé toužily po dětech a přijely otěhotnět, jiné doléčit neduhy, všechny ovšem nějak vyřešit své tělesné ženství v prostředí normalizace osmdesátých let minulého století. Paradoxy rozvinutého „socíku“ se všemi jeho průvodními jevy jsou náležitě komediálně využity, možná až příliš „hřebejkovsky“, idylicky a idealizovaně. Polovojenský režim lázní představuje zupácká hlavní sestra, kulturní referent, co organizuje společnou zábavu, drobnými „špílci“ kverulující uklízečky, šlendriánský údržbář i úplatný primář. Scéna Zuzany Formánkové je sice náročná na přestavby, ale účelně charakterizuje spartánské zařízení dobového lázeňského pokoje se čtyřmi lůžky i socialistickou architekturu lázeňských budov. Nechyběly dobové hity Michala Davida, Katapultu, Omegy či obskurního dua Modern Talking, které sugestivně a s nasazením hraje skupina Živica sestavená z herců souboru (Peter Oszlík, Roman Poláčik, Jakub Rybárik a Marián Viskup). Jako by vypadla z oka kapelám, jak je známe z venkovských zábav, plesů a jiných taškařic.
Učitelka, překladatelka, sekretářka, řeznice, mladé děvče. Nitranským herečkám se daří postavy výrazně individualizovat a současně vytvořit sociologicky přesný vzorek ženské společnosti. Žádná z nich nežije ideální vztah. Mnohé se upínají k dítěti jako možnému řešení životní krize, jiné hledají cokoli všude možně kolem sebe. Provází je filmová Angelika. Ano, ta, k jejíž strastiplné pouti za snem v podobě hraběte Joffreye de Peyraca se v sedmdesátých a osmdesátých letech upínaly oči milionů českých a slovenských diváků. Režisérka Adriana Totiková je důsledná a nechala Angeliku z jeviště promlouvat česky, neboť slovenský dabing tehdy neexistoval.
Ostatně jazyková komika hry se odvíjí také ze střetávání převažující slovenštiny s maďarštinou v drobných odkazech Róžiky (Eleny Kolek-Spaskov), sekretářky z Komárna, a s příjemnou moravskou češtinou paní Lídy z Uherského Brodu (Daniela Kuffelová), která podrývá vojenský režim lázní permanentní konzumací klobásek a slivovice. Nejpodstatnější jsou hovory vedené „holkami na pokoji“, jejich svěřování se s trampotami s partnery, se sexuálním životem, s nadějemi do budoucna, s touhami po plnějším životě.
Herecky vděčnější je však komika situační, především na společných akcích pacientek, jako jsou rozcvička, kulturní vystoupení a podobně.
Svižné tempo inscenace možná trochu zbytečně retardují dvě příliš dlouhé scény návštěv u primáře, který v převleku za ezoterického Adama Ploditele „nasazuje“ na své pacientky mladíky a ti dílo zdárně dokonají. Ať už jen pro danou chvíli, nebo i pro budoucnost.
Jsme jeden druhému odcizeni a nevíme si se svými životy rady. Tak se jim (a sami sobě) musíme aspoň očistně vysmát. Nejen na Slovensku je toho dnes zatraceně třeba.
Divadlo Anreja Bagara, Nitra – Táňa Kusá: Syna či dcéru? Režie Adriana Totiková, scéna Zuzana Formánková, kostýmy Katarína Holková, hudba Marián Čekovský, pohybová spolupráce Elena Kolek-Spaskov, hudební spolupráce Juraj Janík, dramaturgie Adam Gold, Svetozár Sprušanský. Premiéra 10. března 2017.
Komentáře k článku: Lázně jako magický prostor směšnosti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
