Léčba strachu v břiše velryby
Po Nanukovi, poetické vánoční inscenaci o osamělosti, jež získala na festivalu Mateřinka 2021 cenu za hudbu (Ivo Sedláček) a za herecký výkon (Kateřina Císařová v roli roztomile tesknícího ledního medvěda), se týž tvůrčí tým pod vedením režisérky Anny Klimešové přesunul z malé scény na velkou a v Minoru představil inscenaci na téma strachu Mia a velryba.
Je Mia (Lucia Čižinská) dost silná, aby dědovi pomohla? V souboji se strachem o blízkého člověka jí pomáhají členové posádky (zleva Eliáš Jeřábek, Pavlína Balner a Ivo Sedláček) FOTO ZBYNĚK HRBATA
Vyprávění začíná detektivně laděným videodeníkem malé Mii (ten psaný se jí nikdy vést nepodařilo) v podání Lucie Čižinské, jíž k autentickému ztvárnění holčičky, pátrající po svém zmizelém dědovi, pomáhá dívčí vzezření i slovensky měkká čeština. Ačkoli jsou jednotlivé příspěvky předtočené a promítané na plátno, mají potenciál vtáhnout dětské diváky do příběhu, neboť se v nich herečka skrze kameru, kterou sama ovládá (ať už se natáčí v dědově dílně, nebo s baterkou pod peřinou), obrací přímo k publiku – a diváky v sále tak činí svými „followery“.
Kam ale mohl děda, zkušený námořník, tak náhle zmizet? Mia si vzpomene na jeho vyprávění o kouzelné velrybě, která spolkne každého, koho ovládne strach. A tak sbalí do batohu pár nezbytností (včetně obřího námořnického lana) a nalodí se na palubu lázní Keporkak ve velrybích útrobách. Zpočátku zdařile navozené napětí však vlny oceánu začnou pomalu ukolébávat a záchrannou misi promění v kabaret nabitý více či méně zdařilými výstupy, v nichž se jednotliví pacienti lázní léčí ze svých strachů.
Ke kabaretní poetice přispívá i scéna, jež oproti jiným inscenacím Klimešové, zabydlujícím prostor hřejivým spolubytím, působí překvapivě stroze. Tvoří ji jednoduchý kapitánský můstek a recepce v pozadí, odkud představení (pro velkou scénu Minoru typicky) doprovází i živá kapela, a dřevěný parket se dvěma bočními lávkami v popředí, kudy na souboj se strachem nastupují „do ringu“ jednotliví pacienti. Vše zdobí několik obřích třpytivých mušlí, za něž se herci místy schovávají, ale bohužel nejdou otevřít, a spíše nevkusně křiklavé než funkční neonové logo mušle nad scénou. Působivý je naopak rej obřích svítících medúz, jež herci animují houpavým pohybem na tyčích nad hlavou a které si diváci mohou prohlédnout zblízka, když proplouvají na scénu po schodech v hledišti.
Zřejmě nejslabším článkem inscenace je vyobrazení jednotlivých strachů, jež vůbec nepůsobí strašidelně – Klimešové jindy vynalézavý vtip a stylizace je v tomto případě odosobňují, nebo přímo zesměšňují, jako v případě homonymického přenesení strachu toreadora z rohů býka na rohy parketu. Plavba tak probíhá až příliš hladce a jednotlivé výstupy vyznívají spíše jako čísla k pobavení pasažérů (zvláště vydařené jsou především živě dabované scény) než jako sonda do hlubin duše. I zpočátku vtipná, avšak věčně omílaná kulinářská tematika postupně trochu vyčpí. Naštěstí vše koření alespoň řízná hudba Iva Sedláčka, jež inscenaci proměňuje v živý koncert, nebo třeba bravurní španělština toreadora v podání Štěpána Lustyka.
Ač je dvouhodinová plavba místy zdlouhavá, její cíl je jasný: ukázat dětským divákům, jak důležité je nebát se si svůj strach připustit, umět se mu postavit a že někdy může být tahle obvykle negativně vnímaná emoce naopak důležitým hnacím motorem – to když je v sázce osud někoho blízkého.
Minor, Praha – Anna Klimešová a Boris Jedinák: Mia a velryba. Režie Anna Klimešová, dramaturgie Boris Jedinák, hudba Ivo Sedláček, scéna a kostýmy Klára Fleková a Mikoláš Zika, pohybová spolupráce Anežka Kalivodová. Premiéra 10. března 2022 ve Velkém sále (psáno z reprízy 6. dubna).
Komentáře k článku: Léčba strachu v břiše velryby
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
