Léčka na stárnoucího mládence
Režisér Jan Antonín Pitínský má v oblibě českou klasickou literaturu, tu přímo pro jeviště nenapsanou s oblibou zdivadelňuje. Souborem, s nímž se mu tyto „výlety do minulosti“ daří, je nepochybně Slovácké divadlo v Uherském Hradišti. Po mimořádné Lišce Bystroušce podle Rudolfa Těsnohlídka, múzickém zpracování tří povídek Boženy Němcové v jednom večeru (Divá Bára) a expresivní variaci na Máchovy Cikány se nyní zrodil divadelní tvar inspirovaný prózou Karla Václava Raise Kalibův zločin. Raisova stěžejní díla pocházejí z devadesátých let devatenáctého století, v širším povědomí jsou ovšem spíš jeho idylky Zapadlí vlastenci či Pantáta Bezoušek (ten i díky filmové verzi s Jaroslavem Vojtou).
Kalibovy námluvy probíhají ještě idylicky (Tomáš Šulaj a Jitka Josková) FOTO JAN KARÁSEK
Kalibův zločin, Pitínským a dramaturgyní Slováckého divadla Ivou Šulajovou pro jeviště dotvořený podle dramatizace herce Bedřicha Vrbského i motivů Huberta Krejčího, je ovšem temným venkovským příběhem, v němž na prostého stárnoucího mládence Vojtěcha Kalibu (Tomáš Šulaj) nastraží „vejměnice“ Boučková (Irena Vacková) se svou dcerou Karlou (Jitka Josková) past. Kupodivu ani historicky přežilý fenomén vejminku, právu na určité materiální zajištění pro staré rodiče, k němuž se zavazoval hospodář z mladší generace, nepůsobí v tomto dramatu zrady, podlosti a vypočítavosti přežile. Dostat se „na lepší“ je hnací silou pro leckoho i v této době.
Karla Boučková je totiž těhotná, otec budoucího potomka je na vojně a nejspíš se k dítěti nebude hlásit, obě ženy tedy na poněkud jednoduchého a svobodného hospodáře uchystají léčku. Matka se s Karlou přestěhuje ke Kalibovi, přestane být vlastně výminkářkou a obě ženy učiní dobrosrdečnému naivkovi ze života peklo, zprostředkovaně i jeho otci (Pavel Majkus), výminkáři vlastně tak trochu dvojnásobnému. Stará Boučková, strašná žena, kdysi vypudila z domu manžela (Vladimír Doskočil) a stále se z různých příčin soudí se svým druhým zetěm (Petr Čagánek), čímž Vojtěcha Kalibu postupně finančně ruinuje. Ten se navíc o narozeném dítěti domnívá, že je jeho biologickým otcem. Situace spěje k tragickému rozuzlení.
Pitínského inscenace dynamizuje příběh pohybovou, gestickou i hlasovou stylizací (obdobně jako u Lišky Bystroušky jsou tu patrné vlivy asijského divadla), proměnlivá scéna počítá i s „druhým plánem“, ochozem na horizontu, kde vidíme herce v různých fyzických akcích, ale i při promluvách, v nichž má být naznačen distanc (takto „z výšky“ například hovoří při návštěvě ve vězení sestra ke svému trestanému bratrovi). Někdy se projeví i Pitínského záliba v prezentaci krásy s obtížněji dešifrovatelnou interpretací (vysoké zasněžené hory, promítnuté na zadní stěnu; snad touha po čistotě v jinak „špinavé“ záležitosti?). Inscenace má ovšem parametry účinně komponovaného celku, herci podávají – možná až překvapivě při plnění stylizovaného zadání – velmi přesvědčivé výkony. Platí to především o ústřední trojici. Irena Vacková představuje Boučkovou jako zlobné a zákeřné monstrum se sklonem k vítězoslavným úsměvům, ale cítíme v ní tenzi neuspokojeného životního směřování a zavilé zaťatosti, za níž lze tušit hlubší psychické i sociální příčiny. Jitka Josková představuje manipulovanou Karlu jako bytost, jejíž start do života se od mládí pomalu, ale čím dál výrazněji pokřivuje, až z ní ve finále zůstává furie podobná své matce. Mimořádně ukázněný Tomáš Šulaj Kalibu prezentuje jako manželce zprvu oddaného, teprve až postupně prohlédnuvšího poctivce. I stylizovaný leitmotiv jeho role, jakoby do sebe obrácené mumlání bez vytvářených slov, funguje jako účinná charakterizace. Pochvalu zaslouží i další herci v menších rolích, např. Monika Horká (Kalibova sestra) či již jmenovaní Petr Čagánek a Vladimír Doskočil. Přes některé redundantní prvky (prozpěvování vlasteneckých písní na začátku druhé poloviny) lze novinku Slováckého divadla uvítat jako mimořádný inscenační počin.
Slovácké divadlo Uherské Hradiště – Karel Václav Rais: Kalibův zločin. Podle dramatizace Bedřicha Vrbského s použitím motivů Huberta Krejčího zpracovali Iva Šulajová a Jan Antonín Pitínský. Režie Jan Antonín Pitínský, scéna Jana Hauskrechtová, kostýmy Eva Jiříkovská, hudba a texty písní Tomáš Jeřábek, pohybová spolupráce Petr Liška, dramaturgie Iva Šulajová. Česká premiéra 4. února 2012. (Psáno z reprízy 8. března 2012.)
Komentáře k článku: Léčka na stárnoucího mládence
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
