Zemřeli

Sylva Langová – Williams

31. 8. 1921 Plzeň – 15. 1. 2010 Londýn

Herečka. Již ve čtyřech letech začala navštěvovat baletní studio slavné Marty Aubrechtové. Ve třinácti dostala první roli ve filmu, ve snímku Král ulice v hlavní roli s Karlem Hašlerem. Ten také přesvědčil tatínka Langa, že by dcera měla studovat konzervatoř, což se v letech 1936–40 stalo. Zahrála si menší role ve filmech Sextánka a Děvčata, nedejte se! V Dívce v modrém ztvárnila Slávinku, ve filmu Parohy po boku Oldřicha Nového Zuzanku. Po škole nastoupila do angažmá v Městském divadle Kladno (1941/42), poté hrála na pražských scénách: v Divadle na Vinohradech (1942–45), v Burianově D 46 (1945/46) a Činohře 5. května (1946–48).

V roce 1947 se seznámila s Angličanem Davidem Williamsem a láska na první pohled byla po deseti dnech známosti završena sňatkem. Za tři měsíce se odstěhovala do Londýna. I zde měla řadu hereckých příležitostí, i když kvůli jazykovému handicapu především postav typu špionek – například v živě vysílaném seriálu Místo určení Downing Street. Realizovala se také jako překladatelka, účinkovala v pořadech pro české oddělené BBC, natáčela kulturní pořady a hry pro rádio Svobodná Evropa. V 90. letech pro Nadaci Olgy Havlové dovezla nemocným dětem do Čech bezpočet hraček. Po půl století si ještě jednou zahrála v českém filmu, babičku ve snímku Postel (1997) režiséra Oskara Reifa, za jejíž ztvárnění byla nominována na cenu Českého lva.
luc

Soňa Hanzlovská Zejdová

29. 7. 1964 Brno – 19. 1. 2010 Brno

Sólistka baletu. Absolventka brněnské konzervatoře hned po ukončení studia nastoupila do angažmá ve Státním divadle Brno, kde působila až do roku 1992. V následujících letech ještě vystupovala v Bonnu a Bratislavě. V 80. a 90. letech patřila k baletní špičce. Svou vynikající taneční techniku a stylovou čistotu předvedla v klasických postavách, jako byla Gisele ve stejnojmenné Adamově baletu, Julie v Prokofjevově Romeovi a Julii, Svanilda v Delibesově Coppélii či Odetta-Odilie v Čajkovského Labutím jezeře. Je držitelkou Grand Prix z mezinárodní baletní soutěže v Lausanne a Ceny Českého literárního fondu.
luc

Bohumil Pastorek

25. 10. 1928 Valašská Bystřice – 22. 1. 2010 Praha

Herec. Coby vyučený krejčí se od mládí věnoval ochotnickému divadlu a během vojenské služby uspěl v konkurzu do Armádního uměleckého souboru, což rozhodlo o jeho životní dráze. V roce 1951 se stal členem plzeňského vojenského divadelního souboru Stráž míru, odkud následujícího roku odešel do angažmá ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. V roce 1954 přešel do Divadla pracujících v Gottwaldově (dnešní Zlín), v letech 1960–62 hrál v Divadle Oldřicha Stibora v Olomouci a od roku 1962 byl v angažmá v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v Praze, kde působil až do roku 1989.

Celý život se významně prorežimně angažoval. Sám za svou nejmilejší roli považoval Lenina v Pogodinově Kremelském orloji. Řadu let účinkoval v zájezdovém literárně-dramatickém pásmu Světlo nad Ruskem. Jeho podoba s Klementem Gottwaldem ho předurčila ke ztvárnění této postavy ve Vávrových snímcích Dny zrady, Sokolovo, Osvobození Prahy. Režim jeho loajalitu patřičně ocenil – získal ocenění Za vynikající práci (1970), Cenu Antonína Zápotockého (1974), vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1978), Medaili J. K. Tyla za významný přínos k rozvoji české socialistické divadelní kultury (1983), titul Zasloužilý umělec (1984) a medaili Kulturou a uměním za rozvoj československo-sovětského přátelství (1985). Své životní cesty a názory popsal v autobiografii Pěšákem života i umění (2003). Mimo to je autorem rozhlasových her Rána jistoty a Rovnice o dvou neznámých.
luc

Zora Rozsypalová

3. 9. 1922 Kroměříž – 23. 1. 2010 Ostrava

Herečka. V letech 1941 – 45 studovala Státní konzervatoř v Brně, v době totálního nasazení inscenovala se spolužáky po bytech nedokončené školní práce. Po válce nastoupila do angažmá v Horáckém divadle v Jihlavě, v roce 1947 přešla do Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci, kde působila až do roku 1961. Dalších 30 let stála, spolu s manželem Františkem Šecem, na prknech Státního divadla v Ostravě. Byla především divadelní herečkou, film ani televize jí příliš prostoru na příkaz „shora“ po roce 1968 neposkytly, přesto ji diváci zaznamenali jako učitelku ve filmu Metráček. Uměleckou satisfakcí se jí staly desítky divadelních rolí, především tragických ženských postav, na kterých prokázala jedinečnost svého hereckého projevu. Byla například Drahomírou v Tylově hře Drahomíra a její synové, Eurípidovou Médeou, Arkadinou v Čechovově Rackovi, Kunhutou v Hilbertově Falkenštejnovi, Erži v Örkényho Kočičí hře. Její umění bylo oceněno řadou vyznamenání. Obdržela titul Zasloužila umělkyně (1965), Cenu Jaroslava Průchy (1965), Cenu Thálie (1994) a Křišťálovou růži (1997).
luc