Legenda Komači, básnířka divadla nó
Útlá knížka Zdenky Švarcové Legenda Komači: Ono no Komači – básně a básnířka v divadelních hrách nó ukrývá pět pokladů. Soudě podle obalu by se mohlo zdát, že je to literárněvědná či teatrologická studie o poezii v divadelních hrách nó.
To je však jen rámec, ve kterém naše přední japanoložka vydává pět krásných libret středověkého japonského divadla z dílny zakladatele žánru nó Kan’amiho Saburóa Kojocugua a jeho syna Zeamiho Motokija. Hry samotné i doprovodné studie vyšly už před lety v časopise Disk. V aktuální publikaci je překladatelka podává jako jeden celek – a ten by si neměl nechat ujít žádný milovník tradičního asijského divadla. Švarcová tu významně doplňuje překladatelský odkaz Miroslava Nováka (1924–1982), který přeložil všechna dramata do knihy Dany Kalvodové Vítr v píniích (Odeon 1975) a všechny klasické hry v antologii japonského divadla Kalhoty pro dva (Brody 1997). Připočítejme k tomu současné úsilí nové generace slovenských japanologů, zejména Ivana Rumánka a Anny Hlaváčové, publikace Denisy Vostré a také činorodost Malého divadla kjógenu, kteří vzešli z podnětu Huberta Krejčího a udržují úzké spojení s tradiční kjógenářskou rodinou Šigejama z Kjóta. Díky nim máme k dispozici dosti bohatou knihovnu znamenitých statí o japonském tradičním divadle a s ní provázanou živou divadelní praxi.
Legenda Komači je věnována pozoruhodnému souboru pěti her nó, které se opírají o pověsti o Ono no Komači, věhlasné básnířce z 9. století, která vynikla nad jiné svým uměním a dokázala v něm zhmotnit prastaré tradice svého věku. V pěti hrách o paní Komači se tak spojuje několik světů a úrovní: vedle tradičního divadla nó z přelomu 14. a 15. století je tu i bohatství legend z předcházejících šesti století, zlomky ze života básnířky samotné a v jejích básních i svět už tehdy zasutý a dávný, sahající až k samotným kořenům japonské kultury.
Ve hře Komači smývá tuš se básnířka utká v básnickém klání s dalšími dvorními poety. Jeden z nich na ni nastrojí léčku a obviní ji z plagiátorství. Jeho podvod je odhalen, ale paní Komači velkoryse odmítne jeho sebevraždu se slovy: Všichni jsme básníky, | nejen já sama, | a jako svorní přátelé naší poezie | musíme všichni svou osudovou cestou jít | a odhodlaně, v tiché radosti ji ctít.
Ve hře Komači papouškuje básnířka odpoví na císařovu poetickou výzvu básní, která v císařových verších zamění jen jedno jediné slovo – pouhou slabiku. V tomto drobném zásahu se zhmotní básnířčino umění – detailem, slabikou, miniaturou postihnout hluboké sdělení.
Třetí hrou, kterou Švarcová zařazuje do kapitoly V hlavní roli verše, je libreto Komači od kláštera Sekidera. V ní poslové z kláštera navštěvují stoletou básnířku, aby s ní oslavili podzimní svátek hvězd. Ta se ostýchá – je stará a k ničemu, říká –, nicméně svou poezií a oslavou starých básníků s nimi významný den uctí.
Do kapitoly nazvané Na cestě k usmíření překladatelka zařazuje dvě hry, ve kterých paní Komači vystupuje spolu se svým legendárním nápadníkem, maršálkem z Fukakusy, který čekal sto dní před jejími dveřmi na přijetí, až v poslední noc vyčerpáním zemřel a jejich láska zůstala nenaplněná. Podle pověsti pak paní Komači žila do sta let, aby zakusila utrpení dlouhého čekání. Ve hře Stúpa a paní Komači se s tíhou výčitky básnířka setkává a přímo konfrontuje, když se jí zmocní – na lavičce, kde kdysi maršálek noc co noc čekal – rozlícený duch jejího nápadníka. Tato na vlastní kůži zažitá útrpná konfrontace vede paní Komači k rozhodnutí vydat se na cestu k osvícení.
Závěrečnou hrou cyklu jsou Cesty za paní Komači, v níž se mnich v horách pravidelně setkává se záhadnou stařenou, která mu přináší nasbírané plody. Odhodlá se jí zeptat na jméno, ona mu ovšem nejprve vypočítá všechny plody, jež mu přinesla, a mnich se pak z náznaku dovtípí, že je to duch paní Komači. V tu chvíli přichází neutěšený duch jejího nápadníka maršálka z Fukakusy a s duchem básnířky se dohaduje nad pradávnou křivdou. Díky soucitnému mnichovi se oběma duchům podaří dojít smíření a hra končí zpěvem sboru: Jeden, jediný okamžik osvícení | smaže tisíce hříchů a provinění. | Paní Komači a s ní | maršálek z Fukakusy | společně vykročí | na Buddhovu cestu. | Společně vykročili | na Buddhovu cestu.
V pěti hrách tkví těžiště celé knihy. Doprovodné studie přinášejí důležité údaje a postřehy – a všechno, co by v knize mělo být, tam je. Jen jsem doufal, že se dozvím víc o překladech samotných – vždyť právě v nich je zhmotněno Švarcové největší vědění a poznání –, a byl jsem vděčný i za krátkou poznámku o překladu slabik JA a ZO, na kterých stojí onen mistrný básnický obrat paní Komači ve hře Komači papouškuje. Katarze z četby knihy také přichází až vzápětí – studie jsou psány čtivě a sdělně, ale nezažehnou vášeň. Snad proto, že se tu příliš dá na tradiční výklady a literárněvědné historie. Stroze se tu popisuje, co údajně zažíval při sledování her středověký divák. Věcně se tu vypočítává, jak a na kolika rovinách lze jednotlivé momenty vyložit. A pak si přečtete hry, které to všechno postihnou v několika málo verších a jako rozbušky roznítí představivost a vykreslí znamenité divadelní obrazy.
Za těch pět skvostů velký dík.
Zdenka Švarcová, Legenda Komači: Ono no Komači – básně a básnířka v divadelních hrách nó. KANT (pro AMU), Praha 2018, 142 stran.
Komentáře k článku: Legenda Komači, básnířka divadla nó
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
