Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext

    Lekce flamenka

    Díky Magdaleně Kožené a jejímu koncertu barokní španělské písně v milostném módu mohlo pražské publikum poprvé v Praze v Rudolfinu (10. a 11. října) vidět jednoho z nejznámějších flamenkových tanečníků Antonia El Pipu.

    Magdalena Kožená a tanečník flamenka Antonio El Pipa si v Rudolfinu i společně zatančili. FOTO PETRA HAJSKÁ

    Magdalena Kožená je citlivá umělkyně, a nemohla se tudíž nezamilovat do flamenka, jakmile ho spatřila a uslyšela. Avšak dramaturgie Rudolfina by nemusela čekat s uváděním flamenka na takové osobní motivace. Flamenco na koncertní scénu regulérně patří; je to jedinečná hudební estetika, styl a feeling, svébytná směs orientálních – indických/cikánských a židovských vlivů, místní andaluské hudební tradice a přítomnosti nedaleké severní Afriky, a přece jedinečná, sofistikovaná a originální.

    Flamenco se ovšem tradici koncertního provozování hudby v Evropě vymyká tím, že v něm hudba nikdy neohrnovala nos nad tancem, nýbrž tu tanec, zpěv a instrumentální hudba žijí v prapůvodní jednotě. – Flamenco je umění silně, až exhibicionisticky emocionální a patos zde není umlčován, nýbrž aplaudován. To naprosto vyhovovalo heslu esperar, sentir, morir – což bylo citové rozpoložení španělských barokních písní, jež v Rudolfinu provedla Magdalena Kožená, která Antonia El Pipu do svého koncertu pozvala.

    Magdalena Kožená s velkým pochopením označila flamenco za umění extrému. Vskutku, kontrast patří mezi základní přístupy, na nichž flamenkový zpěv, tanec, instrumentální doprovod stavějí své struktury a efekty. Flamenco pracuje nejenom emotivně, nýbrž především strukturně s rytmickými kontrasty; práce s rytmem je hlavní flamenkový způsob, jak vytvářet napětí. I sám tanečník se svými sofistikovanými dupy je zde znělým perkusním nástrojem. Dialogickou podstatu flamenka podbarvují takzvaná palmas – expertní tlesky malé skupinky účastníků koncertu, která reaguje na tanečníka, podporuje i komplikuje rytmus.

    Jeden společný výstup El Pipovi umožnil rozehrát kavalírskou polohu mužského flamenka. Flamenco je totiž tanec, který konzervativně zdůrazňuje (na rozdíl od například současného tance) odlišnost obou pohlaví. Antonio El Pipa je představitel tradičního flamenka (tzv. flamenco puro), kde je tato odlišnost ještě markantnější. El Pipova tradiční traktace taneční mužnosti spočívá v tanci okázale exhibicionistickém a zároveň galantním. Flamenkovou galantnost rozehrál tanečník právě ve společném tanečním výstupu se zpěvačkou, kterého se tato s chutí a milou neobratností účastnila.

    El Pipa dávkuje taneční expresi s jakousi záludností. Nasadí vysoký patos, chvíli drží diváky na uzdě a vzápětí se z patosu nečekaně a lstivě vyvlékne. Lyrickou smyčku náhle přetne ostrým gestem či kulometnou sprškou dupů. Zprudka mění nálady tance. Používá i tradicionalistické hry s kostýmem; takovou typicky mužskou taneční koketerií flamenkových sól je – poté co tanečník provedl virtuózní variaci – shrnout drze z levého ramene vestičku a hodit přitom do publika vyzývavý pohled: Jakej jsem?!


    Komentáře k článku: Lekce flamenka

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,