Zrůdná pohádka
Poslední letošní činoherní premiéra v libereckém Divadle F. X. Šaldy, respektive v Malém divadle, patřila inscenaci hry Leninovi balzamovači. Hra kanadského autora Verna Thiessena pojednává o dvou židovských chemicích, kteří se na příkaz Kremlu snažili ošálit přírodu a zachovat tělo sovětského vůdce V. I. Lenina „na věčné časy“. Režisér Šimon Dominik hru inscenoval spíše jako grotesku, která plíživě obnažuje nejen zvrácené mechanismy stalinské diktatury, ale také upozorňuje na možné opakování některých mocenských stereotypů.
Scéně vévodí červené balónky s výstižnými nápisy FOTO ROMAN DOBEŠ
V inscenaci se kupodivu počítá i s postavou Lenina – překvapivou, humornou, lidskou, v kontextu s jeho životem proto mrazivější. Působí jako pohádkový dědeček. Představení otvírá Václav Helšus jako Lenin vtipnou forbínou. Později vstupuje občas do děje – opět vyprávěním vtipu. Nejde však o „zákeřnou dehonestaci“ nechvalně známého revolucionáře. Spíš o vytváření pendantu k mrzoutskému, nepředvídatelnému a nebezpečnému Stalinovi (Ladislav Dušek). Stalin vyšle svého pohůnka Krasina (Michal Lurie) shánět vědce, kteří Lenina zachovají pro příští generace. Po různých peripetiích dá s pomocí dvou agentů Čeky (Petr Hanák a Martin Stránský) dohromady Vladimira Vorobjova (Zdeněk Kupka) a Borise Zbarského (Martin Polách). Těm se samozřejmě nabalzamovat Lenina nakonec podaří. Ovšem jen na nějaký čas. Proces je třeba opakovat a to něco stojí.
Zisk a sláva ani jednoho neminou. A taky jim stoupnou do hlavy. Především Vladovi. Vladimír Kupka předvedl proměnu ze zásadového akademika v opileckého a nafrněného egoistu velmi přesvědčivě, snad jen v intimnějších momentech s asistentkou působil poněkud strojeně. Martin Polách to měl v roli Borise jednodušší. Jeho postava se příliš nevyvine, jen se nakonec ukáže jako praktičtěji uvažující člověk. Nechybějí pochopitelně ani ženy. Všechny ženské postavy se jmenují Naďa a všechny hraje Veronika Korytářová – nutno ocenit, jak zdařile dokáže odlišovat mezi Leninovou Krupskou, Borisovou ženou neustále toužící po milencích a blahobytu a Vladovou nesmělou asistentkou.
Tvůrci si dali záležet, aby inscenace měla dramatickou atmosféru. Hudební podkres nemá daleko k opulentním filmovým soundtrackům, a i přes groteskní ladění toho, o čem se hraje, působí pozoruhodně harmonicky a funkčně. Stejně tak scéna, jíž na první pohled vévodí rudé balonky s nápisy jako Agent, Trockij, Venkovan a po zemi poházená písmena azbuky dávající dohromady jméno Lenin. Protože jsme v ruské krajině, nechybí tu ani železnice a v pravou chvíli se v zadním plánu nafoukne obrovská a ohromující socha Lenina v typické póze s napřaženou pravicí a s levicí vsunutou do kabátu.
Ačkoli to byl vůdce bolševické revoluce, vrah carské rodiny, obnovitel trestu smrti a strůjce poprav bez soudů, působí tu Lenin jako milý pán rozverně tančící na stoličce a vyprávějící překvapivě veselé anekdoty. Co tím chtěl autor říct, je poměrně nejasné. Snad jen představit jej jako menší zlo než vraha milionů Stalina? Důležité je, že se divákovi opakovaně explicitně připomíná, že je přítomen fikci, divadlu. To pak působí jako zrůdná pohádka s postavami: diktátor otec, diktátor nepovedený syn, obyčejný člověk participující na systému… a pak trpící. Cosi to připomíná..
Divadlo F. X. Šaldy, Liberec – Vern Thiessen: Leninovi balzamovači. Překlad Barbora Hančilová. Režie Šimon Dominik, scéna Karel Čapek, kostýmy Tereza Vašíčková, hudba Matěj Kroupa, pohybová spolupráce Diana Toniková, dramaturgie Martin Urban. Premiéra 8. prosince 2017.
Komentáře k článku: Zrůdná pohádka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
