Divadelní noviny > Rozhovor

Lenka Vagnerová: Řád a systém v přírodě je zázrak

Lenka Vagnerová, žena mnoha múzických profesí – choreografka, taneční pedagožka, režisérka a tanečnice. Čerstvá maminka. V roce 2012 založila soubor Lenka Vagnerová & Company, který získal řadu významných ocenění a nominací u nás i v zahraničí. Od sezony 2018/2019 soubor působí v divadle Komedie.

Proč jste založila vlastní company?

Byl to přirozený proces. Poté co jsem choreografovala pro různé skupiny anebo i pro sebe, jsem dospěla k rozhodnutí, že bych chtěla mít všestranný dohled nad inscenací. Umělecký, produkční i ekonomický. Nejenom udělat choreografii. A taky jsem chtěla realizovat svoji představu, jaké by mělo být co nejprofesionálnější zkoušení.

Na vlastním

Za co všechno tedy v LV & C cítíte odpovědnost?

Za všechno! Především za lidi. S něčím počítají a to něco musí někam směřovat. Pak samozřejmě za celkové vedení souboru. Také za instituce, které nám dávají peníze, aby měly zpětnou vazbu, že jejich investice je dobrá a že investují nejen do souboru, ale vlastně i do diváků. Takže cítím odpovědnost i za diváky.

Za diváky?

Ano. Cítím potřebu pro naši profesi, taneční divadlo, získávat další diváky. Snažíme se hrát pro mladé lidi, pro lidi tancem „nepostižené“. Udělali jsme zajímavou zkušenost s Amazonkami, které jsme hráli pro školy, a nikdo v publiku netušil, na co přišel. Co to je taneční divadlo. Dvě paní učitelky odešly, asi šokované, v polovině, ale děti byly nadšené. Dostali jsme dokonce děkovný dopis. Takže určitě má smysl s takovým publikem pracovat. Proto jsme se s Lucií Mecovou z Městských divadel pražských rozhodly děti a studenty na taneční divadlo trochu víc připravit. A po vzájemné debatě Lucka přichystala metodické materiály k jednotlivým představením. Nedávno jsme hráli Gossip pro děti šestých tříd ZŠ a bylo to skvělé. V následné diskusi se ukázalo, jak výborně děti čtou taneční divadlo, jak pochopily a uměly pojmenovat obrazy, symboly, postavy. Teď bychom měli hrát Lešanské jesličky pro seniory. Tak jsem zvědavá a těším se na to.

Jak jste pro company získala stálé členy?

Existujeme na bázi projektů, takže si nemůžeme dovolit platit zaměstnance měsíčně. Mám ale takové jádro, stálé lidi, s nimiž ráda spolupracuji a věřím jim. Je to produkční Andrea a fantastičtí tanečníci, kteří účinkují ve většině mých kreací: Andrea Opavská, Fanny Barroquére, Markéta Frösslová, Michal Heriban, Braňo Bašista, Patrik Čermák, Ivo Sedláček. Dlouho s námi byl Rado Piovarči. V jednotlivých inscenacích dále vystupují Barbora Rokoszová, Simona Machovičová, Barbora Nechanická či zpěvačka Jana Vébrová. Protože nemůžu mít svoje tanečníky v company nastálo, snažím se s nimi pracovat, i když režíruji nebo dělám choreografii pro jiné scény. Zapojit je i do činoherních nebo operních produkcí, takže se mohou zdokonalit i v jiných oblastech. Znají moje pohybové principy a já zase vím, kam s nimi můžu inscenaci nebo choreografii směrovat.

Takže dbáte o další rozvoj svých tanečníků.

Snažím se o to. Hlavně když pracujeme na nové inscenaci. Máme taky pravidelné tréninky s různými lektory. Tanečníci mají možnost se jak na tréninku, tak potom v samotné kreaci rozvíjet po mnoha stránkách. Jak jsem řekla – ideální by bylo zkoušet a pracovat s nimi každý den v průběhu celého roku, ale pro to zatím nemáme podmínky.

Máte v company pevně daný zkouškový režim?

Novou inscenaci zkoušíme většinou od deseti do šesti. Denně, deset týdnů v kuse. Hodinu a čtvrt trénink, pauza, zkouška, pauza na oběd, zkouška, konec a strečink – brečink tomu říkala po zkouškách Jezdců Tereza Voříšková. Nazkoušené inscenace mají před každou reprízou aspoň dvě zkoušky a v den představení projížděčku na jevišti. Teď, když působíme v Komedii a hrajeme pravidelněji a častěji, může být zkouška jenom jedna, plus projížděčka na jevišti.

Čím jste uhranula Fanny Barroquére, že odešla do Čech?

Byla to vzájemná láska na první pohled. Potkaly jsme se ve švédském souboru Norddans, kde jsem měla vytvořit sólo pro jednu tanečnici. Fanny byla tehdy strašně mlaďoučká, taková nenápadná holčička, ale byla v ní obrovská energie, byla prostě dělo. A já jsem si ji vybrala a vytvořila na ni celovečerní sólo. A Fanny se rozhodla, že bychom spolu chtěly spolupracovat dál.

Byla byste jako tanečnice v LV & C spokojená?

Myslím, že ano. V době, kdy jsem tancovala, pro mě mělo velký smysl pracovat déle v jednom souboru. Dělala jsem například dvanáct let s francouzskou skupinou. Teprve postupem času člověk pochopí, co se po něm chce, co je hlavní cíl. Snažím se vést za daných podmínek company co nejprofesionálněji. Máme pravidelné zkoušky, reprízy celého repertoáru, má to řád, má to systém. To je zásadní. Tanečníci mají dobré zázemí i zajímavé honoráře. Takže bych asi byla spokojená. A doufám, že moji tanečníci jsou se mnou proto, že je baví a naplňuje to, co dělám. Že tomu věří.

Pochopit tělo komplexně

Vystudovala jste taneční pedagogiku na HAMU, takže jste také aprobovaná učitelka.

Začala jsem učit brzy, už v nějakých sedmnácti letech, a vždycky mě to moc bavilo. Na HAMU mě zásadně ovlivnili tři pedagogové: Ivanka Kubicová, Vašek Janeček a Mahulena Křenková. Na škole se člověk naučí systematicky pochopit různé metodiky, ale jak učit, na to si musí přijít v průběhu praxe sám.

Jak vnímáte učení?

Je to zodpovědná práce s lidmi. Musíte vycítit momentální atmosféru, odhadnout úroveň, vědět, k jakému účelu je trénink veden, a tomu hodinu přizpůsobit. V dnešní době, bohužel, učí kdokoli cokoli. Trochu mě to děsí i štve, protože to naši profesi degraduje. Vznikají tím jacísi instantní tanečníci. Vyučuji hlavně současný tanec (respektive svoji metodu). A někdy učím i klasiku, protože je důležitým základem pro všechny tanečníky a součástí denního profesionálního tréninku. Byla pro mne důležitá i jako pro interpretku, i když můj pohybový slovník je velmi vzdálený klasickému baletu.

Jako studentka jsem si prošla všemi možnými technikami, které vám vypracují tělo, naučí vás mnoho věcí, ale něco zásadního mi v nich chybělo. Proto jsem začala pracovat na vlastní metodě, na pohybových principech a kvalitách, na systému, na struktuře tréninku. Asi díky tomu jsem posléze dostala nabídky učit v různých souborech v zahraničí.

V čem vaše metoda spočívá?

Pro mne je nejzásadnější pochopit tělo komplexně, najít v něm logiku pohybových kvalit a procesů, koordinaci, najít funkčnost pohybu, pracovat s dynamikou, s fyzikou a jejími zákonitostmi, rozvíjet muzikálnost a ze všeho nejvíc pracovat s představivostí. Dokud si například nepředstavím, že mám v těle kvalitu vody, tak tělo do sebe tu iluzi nevstřebá. To se ještě násobí v partneřině, kde se ke všemu navíc připojí vzájemná důvěra.

Dalo by se to rozvést?

Můj systém je založen na „principu těla jako loutky“. Když si člověk představí, že jeho končetiny, páteř, hlava nebo další jednotlivé klouby visí na provázcích a za ty někdo tahá, dosáhne délky pohybu bez jakéhokoli stresu. A současně dosáhne fantastické pohybové koordinace, která je nesmírně důležitá. Koordinovat tělo, to je jako umět vařit polévku v patnácti hrncích. Věcí, které musí tanečník v mém tréninku vnímat, je mnohem víc a vzájemně souvisejí. Samozřejmě také hodně pracuji na technických věcech. Snažím se budovat svalstvo a techniku tak, aby v pohybu nebyl zbytečný stres, aby nám svaly opravdu sloužily a ne abychom se ničili. Stres je zabiják. Virtuozity může člověk dosáhnout, až když zmákne svoje tělo. Proto je tak důležitá práce, kterou tanečníci odvedou naplno na sále, a kondice, kterou si vybudují. Vrátí se to na jevišti, kde přibude stres, který vám sebere velkou část energie.

Divák to všechno podvědomě pozná.

Když se koukáte na tanečníka, hned i jako laik poznáte, jestli vás baví nebo ne. Důležité je zvládnout profesi (a to je strašný dril, to je vlastně vrcholový sport) natolik, aby se na ní mohla budovat jakási nástavba. Aby v interpretaci byla lehkost, poezie, síla, nějaký charakter. Aby fyzično fungovalo jako autopilot, který vám umožní brát to celé s nadhledem. Pak můžete na jevišti opravdu BÝT, ne jenom tančit. A to se snažím tanečníky nebo performery naučit.

To ale platí i v klasickém baletu.

Určitě. Myslím, že se to neliší. Jsou to jen různé techniky a estetiky s rozdílnými pohybovými kvalitami. Pochopit tělo a jeho funkčnost je zásadní v každém druhu tance.

Je někdo z vašich tanečníků vzdělán v klasickém baletu?

Fanny má baletní konzervatoř. Působila v Ballet National de Marseille, ale odtud velmi brzy odešla do Švédska. Rado, který s námi dlouho tančil, taky absolvoval konzervatoř. Braňo je streetový tanečník. Andrea prošla klasickým tréninkem. Michal vystudoval výtvarnou školu a k tanci se dostal mnohem později. Takže je to různé. Já jsem měla klasický trénink od šesti let.

Pracovala jste také jako rehearsal director. Co si pod tím termínem mám představit?

V češtině to znamená repetitor. Je to funkce častější spíš ve stálých divadlech. Člověk, který vede tréninky, je na každé zkoušce, musí pochopit, co choreograf po tanečnících chce, o co mu v inscenaci jde. A pak musí po celou dobu reprízování udržet inscenaci v tom tvaru a kondici, jak byla nazkoušená. A to se týká celého repertoáru.

Funkce obecně málo známá, ale důležitá.

Repetitor je vlastně pořád s tanečníky, na sále, jezdí s nimi na šňůry, adaptuje inscenace do různých prostor. Ale také třeba píše fermany a často je spojkou mezi tanečníky a uměleckým šéfem.

Bez repetitora se podle mě repertoárové divadlo neobejde. Neumím si představit, že bych postavila kreaci a nikdo by se o ni dál nestaral, rozpadla by se. Tanec se prostě zkoušet musí. Pohyb se nedá „okašlat“. Jednak může dojít k úrazu a jednak – pokud chceme udržet kvalitu choreografií, tělo a svaly musí projít danou fyzickou akcí. Není to jenom říct si, že si choreografii pamatuju. Jde i o svalovou paměť a ta je spojená s praxí. Proto v company zkoušíme před každým představením. A když jsem třeba v zahraničí, stará se o naše představení a zkoušky místo mě Lucie Krameriusová.

Tanečníci a netanečníci

Proč do svých projektů zapojujete netanečníky? Ivo Sedláček hraje v Gossipu, Markéta Frösslová v Amazonkách…

Často nehledám jenom tanečníky, ale performery. U „mých“ herců mě baví, že umějí současně hrát a skvěle se hýbat. Ale hlavně mě zajímá, kdo jsou. A také jestli mají zájem a nadšení, díky kterému se dá vybudovat spousta věcí za poměrně krátkou dobu. Markéta přišla na několik mých workshopů, než jsme spolu začaly pracovat na Jezdcích. Jsou spolu s Ivem neuvěřitelní talenti. Kromě toho, že umějí hrát, je jejich pohyb tak přirozený, nepostižený technikami, že mě to až fascinuje. To je dar od Boha.

Vaše starší inscenace (La Loba, Jezdci) se zabývaly vztahem člověka k jiným obyvatelům Země a dlouhodobou únosností lidského pohledu na svět. Proč jste si zvolila takové téma? A proč jste ho opustila?

Myslím, že se k němu ještě vrátím. Je to něco, co mě neuvěřitelně štve. Rozumím tomu, že jsou velkochovy. Lidi jsou už takoví a je to běh na dlouhou trať. Ale proč musíme ta zvířata ještě mučit? Nejsme pánové tvorstva. Jsme úplný prd proti zvířatům. Bez kompasu stěží najdeme sever. Řád a systém, který je v přírodě, to je zázrak. Já jsem si to teď zase uvědomila těhotenstvím.

Spojnicí vašich novějších inscenací je téma násilí. Psychické v Gossipu a fyzické v Amazonkách. Myslíte, že naše společnost je násilnická?

Rozhodně. Téma Gossipu okolo mě létalo dlouho. Začalo to články, jak šikana ve škole dohnala holku k sebevraždě, a podobnými věcmi. Amazonky jsou zase o extrémní komunitě, kterých je dnes spousta. Řecký mýtus je samozřejmě zajímavý tím, že jsou to samé ženské. Ale existovaly i jiné četné kmeny žen-vražedkyň, třeba v Africe. Takže Amazonky mají i reálný základ. S násilím se potkáváme denně. A řekla bych, že to mentální je takové podvratnější.

A fyzické upřímnější…

A rychlejší. Ale i mentální násilí je vlastně fyzické, protože psychická nepohoda likviduje tělo. To se pak začne hroutit samo, jenom pomaleji. Proto je zákeřnější.

Jakou roli při volbě tématu hraje potřeba zkoušet nové výrazové možnosti? Třeba bojová umění?

Vždycky mě baví zkusit něco nového, ale není to prvotní záměr. V případě Amazonek jsem rozhodně nechtěla, aby bojovaly jenom jako. Řekla jsem si, že buď to bude na sto procent, nebo to tam nebude vůbec. Vyhrála cesta reálného boje s reálnými bojovými základy, které jsem potom stylizovala. Ale věděla jsem samozřejmě předem, že holky to fyzicky zvládnou a že to na nich bude vypadat dobře.

Jak jste přišla na to, zatancovat Hrubínovy Lešanské jesličky?

Dlouho jsem chtěla spolupracovat s Vláďou Javorským. A když jsem ho oslovila, zeptala jsem se, jestli nechce přijít s vlastním tématem. Lešanské jesličky jsem neznala, ale když jsem si je přečetla, bylo to jasné. Ta knížka je plná obrazů, hudby, neskutečných paralel. To čtete a hned to vidíte. Mnohé pasáže jsou tak fyzické, tak výpravné v pohybu, jako by to bylo pro pohyb napsané. Hrubín podle mě napsal taneční divadlo.

Jak se na tom podílel Javorský?

Spolupráce s Vláďou byla pro mne důležitá a nezapomenutelná nejen po tvůrčí, ale hlavně po lidské stránce. Byl se mnou na všech zkouškách, fungoval jako dramaturg, ale zasahoval i režijně. Je překrásné, jak a co Vláďa vidí.

Využíváte všechny možné divadelní postupy – jak byste své divadlo definovala?

Nevím. Aby diváci rozuměli, na co jdou – to nazývám tanečním divadlem. Nechci záměrně bořit nějaké hranice nebo propojovat žánry, jak se dnes často děje. Základem toho, co dělám, je vždycky pohyb a tanec. A samozřejmě hudba. Když potřebuji dalšího partnera, začnu ho používat – buď rekvizity, nebo živý materiál.

Co je živý materiál?

Dřevěné kůly nebo pletivo v Jesličkách. Nebo magnetofonové pásky v Gossipu. To když oživíte, je to naráz další partner. Může zastoupit mluvené slovo. Když Andrea vyzvrací pásky, jsou to zhmotněné drby. A když se jich pak zmocní někdo jiný a pohazuje s nimi, dostává to další význam, kterým se v situaci posunu dál. Někdy použiji i mluvené slovo, pokud to v něj přirozeně vyústí.

Od námětu k premiéře

Jak vzniká choreografie?

Vycházím z tématu, o kterém sbírám co nejvíc materiálu. Mám strašně moc bodů, co všechno mě na tématu zajímá, kam až se chci nebo naopak nechci dostat. Mám taky připraveno mnoho situací, které pak s tanečníky na sále hledáme prakticky. A taky pohybové principy, které jsou pro danou scénu nosné. Třeba jak to vypadá, když se drb šíří. A to se snažím najít ve fyzičnu. Často vytvářím pohybový materiál sama a pak jej adaptuji na tanečníky. Vedu tanečníky skrze jejich pohyb tak, jak já ho vidím a cítím. Tanečníci mají v mé práci pevný základ, ale i prostor a svobodu k osobní interpretaci.

Vytvořit pohybový materiál znamená, prakticky řečeno, že si inscenaci nejdřív zatancujete sama?

Některé věci ano. Jsou různé způsoby tvorby. Choreografové často nechávají tanečníky stavět naprosto všechen materiál, ale tím pádem pak tanečníci dělají to, na co jsou zvyklí, v čem se cítí dobře. Já hledám něco jiného. Pokud chci, aby se tanečníci hýbali v kvalitě nebo dynamice, kterou vidím, musím je do nich dostat. Moji tanečníci jsou mnou už tak nasáklí, že někdy stačí si jenom říct princip nebo pohybovou kvalitu a jsme schopni rychle pracovat. Když pracuji pro jiný soubor, musím často tanečníky do svého pohybu zasvětit. Vedu tréninky, kde o kvalitách mluvím. A vytvořím pohybový materiál, který na ně adaptuji. Protože jinak lidi nedostanete tam, kam chcete, a nenaplníte to, co hledáte.

Co nazýváte pohybovou kvalitou?

Když například potřebuju zamilovaný duet, hledám kvalitu v pohybu, která by tento emoční stav vyjádřila. Toho docílím kontinuitou a specifickou dynamikou pohybu. Samotné pohyby jsou jen technický základ, syrový materiál, jemuž dám nástavbu – jako když cihly ohodíte omítkou a pak barevně vymalujete – a to je ta kvalita. Takže mi zamilovaný duet vytvoří iluzi valící se koule a divák může mít pocit, že tanečníci až třeba levitují ve stavu beztíže, že jsou jedno tělo. A ta levitující koule je v tu chvíli láska.

Jak vznikla choreografie k současné opeře Ivana Achera Sternenhoch v Národním divadle?

Postupně. Michal Dočekal začal režírovat a choreografie byla až druhá fáze. Chodila jsem na zkoušky a koukala se, kde a jakou má Michal představu o pohybových věcech. Určili jsme si scény a definovali postavy. Hodně jsem si naposlouchala Ivanovu hudbu, se kterou se pracuje úplně božsky, a začala stavět pohyb.

Také jste si ho nacvičila sama doma?

No ano, taky třeba doma v obýváku. A tanečníky jsem sekvence naučila. Pak jsem s hotovým materiálem začala pracovat v prostoru, v situacích, rozbíjela jej a adaptovala na postavy. Samozřejmě že kvintet si sama nezatančím. Ten vzniká až na sále. A postava Sternenhochova alter ega, kterou hraje Honza Kodet, má hodně svobody, v tomto případě jsem hodně vycházela z Honzova charakteru.

Záleželo mi na tom, aby byla choreografie naprosto propojená s hudbou, aby vyplývala ze situací, splnila účel, zapadala do celkového kontextu, aby byla jeho přirozenou součástí.

Musela jste brát ohled na to, že choreografujete operní zpěváky?

Samozřejmě. Ale jenom v těch případech, kdy by pohyb fyzicky vadil zpěvu. Protože Vanda Šípová, Sergej Kostov a Tereza Marečková jsou tak neuvěřitelně otevření, pružní a talentovaní, že nemají problém vlastně s ničím. Na začátku třeba potřebujeme, aby přijela múza. A tak holky táhnou Vandu na kabátě a ona naprosto samozřejmě zpívá důležitou árii. Nebo Sergejovi Honza Kodet vyskočí na ramena ve chvíli, kdy on zpívá vrchol svojí árie. To je pecka. Terezu zase holky nosí ve vzduchu a ona při tom hraje na housle a zpívá. To obsazení je naprosto výjimečné!

Zázemí, nebo svoboda?

Co pro vás znamená nezávislost vaší company: absenci zázemí, nebo svobodu?

Oboje.

A co převažuje?

Těžko říct. Když jsem na sále, tak si říkám, že svoboda. A když sedím u počítače a řeším praktické věci, tak zas ta druhá stránka. Jsem moc ráda, že jsme teď v divadle Komedie, že máme alespoň nějaké zázemí. Můžeme tu hrát, máme tu sklad rekvizit, což je úžasné a mám z toho velkou radost. Ale i tak jsme pořád trochu kočovníci. Nemyslím tím, že jezdíme na zájezdy. To samozřejmě jezdíme, teď jsme měli gossipáckou šňůru Třinec–Trutnov–Ostrava a bylo to super. Ale nemáme třeba zkušebnu, stěhujeme se z jedné do druhé, přenášíme rekvizity sem a tam. Opravdové zázemí, to je pro mě třeba ta vlastní zkušebna. A také možnost pracovat kontinuálně, denně, mít tanečníky nastálo. To je ale otázka financí.

Do kolika let si myslíte, že se dá tancovat, aby lidi bavilo se na to koukat?

Záleží na tom co.

Vaše divadlo.

Dlouho. Mě vlastně fascinují tanečníci, kterým je sedmdesát a jsou schopni se ještě nějakým způsobem pohybovat na jevišti. Není to už tolik o výkonu, myslím, že člověka už pak ani nezajímá, ale o té osobnosti. Myslím si, že tělo pohyb nikdy nezapomene. Takže se můžete, sice úsporněji, ale pořád hezky nebo zajímavě hýbat. Musí to být samozřejmě zasazené do nějaké role, musí to mít smysl. Je to pak už víc o divadle než o samotném tanci.

Aktuálně jste na takové řekněme mateřské polodovolené, jaké máte pracovní plány pro nejbližší budoucnost?

Dala jsem si teď relativní volno, zrušila jsem a přesunula větší práci na jaro, ale i ten denní běh okolo company je náročný. V některých věcech mě prostě nemůže nikdo zastoupit. A taky se snažím dát dohromady tělo. Být mámou je ta nejhezčí věc na světě a taky pěkný fičák. Ne všichni to ale tak berou. Když neodpovíte na zprávu do minuty nebo si dovolíte jen tak být s miminkem doma, někteří lidé si to berou osobně. Od léta mě čeká práce v zahraničí, v souborech, které jsou velmi zajímavé. Jedu do Kasselu, do Berlína, kde povedu mezinárodní workshop na festivalu současného tance b12, pro který také vytvořím představení. A čeká mě i výuka, například v GöteborgsOperans Danskompani, kde budu učit ranní classy. A taky chystáme workshopy s naší company v Praze.

Miss Sympatie

Lenka Vagnerová je v našem tanečním prostředí s jeho přemnoženými malými formami vzácnou výjimkou choreografa schopného vytvářet velká choreografická plátna. Je dokonalým řemeslníkem tance, ale neulpívá na tom; cílem její tvorby je vždy přinést humanistické poselství. A nejenom to; je i ušlechtilou, zářící lidskou bytostí. Když v roce 2011 získala na České taneční platformě tehdy ještě titul Tanečnice roku, patřilo k tomu i ocenění neoficiální – Miss Sympatie.

Nina Vangeli

• Autor: Eva Langšádlová
• Publikováno: 29. dubna 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Lenka Vagnerová: Řád a systém v přírodě je zázrak

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ