Letem Divadelním světem
Divadelní svět Brno patří spolu s hradeckými Regiony a Mezinárodním festivalem DIVADLO v Plzni mezi tři největší divadelní festivaly u nás. Letošní 13. ročník, jehož hlavní část proběhla od 24. do 29. května, uvedl představení padesáti souborů z České republiky, Izraele, Francie, Maďarska, Polska a Běloruska a rozkročil se mezi všechny myslitelné divadelní druhy a žánry. Důraz na bohatost a různorodost programové nabídky deklarovalo i mnohoznačné festivalové motto Divadlo je…, které každého z diváků vybízelo ke zformování vlastní divadelní krajiny.
Azyl legendární Kibbutz Contemporary Dance Company ohromil synergií precizní choreografie a charizmatických tanečníků FOTO MAREK OLBRZYMEK
Když jsem se o to pokoušela, připadala jsem si jako dítě, kterému nabídli obrovskou bonboniéru a ono se nemůže rozhodnout, co si z toho množství lákadel vybrat. Nakonec jsem sáhla především po kouscích zahraničních, jež festival koneckonců prezentuje jako svou výkladní skříň. Pozornost vábily zejména dvě exkluzivní akvizice vpravdě světových parametrů: V Azylu slovutné izraelské Kibbutz Contemporary Dance Company se precizní choreografie Ramiho Be’era inspirovaná pojmy spojenými s migrací snoubila s dokonalostí pohybu charizmatických tanečníků. Střípky ženy polského divadla TR Warszawa v režii maďarského iluzionisty Kornéla Mundruczóa ohromily úvodní naturalistickou scénou domácího porodu s tragickým vyústěním, zprostředkovanou divákům na projekčním plátně formou live cinema. Tvůrci se však poté od emocionálního tématu nepochopitelně odklonili a po zbytek představení v realistických kulisách domu rozvíjeli banální situaci rodinné sešlosti, během níž postupně vyplouvají na povrch nejrůznější křivdy a spory. Škoda.
Střípky ženy náležely do dramaturgické linky Ženský element, která se spolu se sekcí Antika vymykala z jinak převládající dramaturgické vágnosti. Oba tematické okruhy propojila inscenace maďarské nezávislé divadelní společnosti KV Társulat – Trafó Médea. Režisér Balázs Czukor Euripidovu tragédii překvapivě funkčně zarámoval situací terapeutické skupiny, v níž se Médea za asistence psycholožky a dvou klientek vyrovnává s bolestivým rozchodem. Coby součást dramaterapie neznějí původní repliky navzdory výrazné rámcové aktualizaci nepatřičně a všechny představitelky perfektně ovládají umění civilního psychologického herectví. Do detailu dotažená komorní inscenace.
Ještě více jsem ovšem ocenila Revoluci, která nebyla varšavského divadla Teatr 21, jež s porozuměním, zároveň však hravě a s nadsázkou reflektovala neutěšenou sociální situaci postižených v Polsku. V inscenaci režisérky Justyny Sobczyk hrají kromě tří profesionálních herců lidé s Downovým syndromem a jen díky jejich vkladu se může bez jakékoli didaktičnosti a doslovnosti plně vyjevit, jak absurdní je dělit společnost na „normální“ a „postižené“. Hendikep je zde totiž prezentován jako věc naprosto přirozená, tak jako dýchání nebo smích. A co víc, dokonce jako svébytná estetická kvalita. Respekt a radost!
Politickým statementem bylo i připojení festivalu k iniciativě Centra experimentálního divadla, které v Brně zřídilo Ambasádu nezávislé běloruské kultury, a pozvání dvou inscenací běloruských tvůrců. Büchnerova Vojcka režisér Raman Padaliaka z nezávislé divadelní skupiny Kupalaŭcy nepříliš objevně aktualizoval ve strohou zprávu o bezcitnosti současného světa, v němž je takřka nemožné zachovat si morální čistotu. Přímočarost sdělení podtrhl černo-bílo-červený vizuál a herectví vedené ostrými tahy, rezignující na vykreslování motivací. Devízou byla pulzující hudba, kterou u mixážního pultu doslova performoval Eryk Arłoŭ-Šymkus. Před hudebním dramatem Sarmatia Paliny Dabravolskaje jsem nakonec dala přednost Třem sestrám z Uherského Hradiště, o nichž referuje Petr Klarin Klár níže.
A zde se dostávám k jisté nevýhodě, která souvisí s konceptem festivalu jako bonboniéry: jakkoli překypuje těmi nejvybranějšími lahůdkami, není bohužel v lidských silách okusit všechno. Představení se překrývají, hraje se snad ve všech brněnských divadlech, a jelikož debat je na programu pomálu a navíc se většinou nijak nevztahují ke zhlédnutým inscenacím (jako například na Floře), šance sdílet své zážitky je pramalá a festivalová atmosféra se poněkud vytrácí. Člověk se stává solitérem bloudícím divadelní krajinou, již je nemožné plně zmapovat. Byť těch pár zastavení v paměti rozhodně uvízne na dlouho.
Do jakých končin zavítali mí kolegové? Pokračujte v četbě!
Kapitán Achab vyřeže v břiše velryby Pinocchiovi novou nohu FOTO MAREK OLBRZYMEK
Stříkající charizma francouzských loutek
Kateřina Kykalová
Zahraniční hosté obohatili i pestrou nabídku divadla pro děti: Divadlo Radost o víkendu přivítalo dvě inscenace francouzského loutkového souboru Les Antliaclastes. Ačkoli gros jejich práce spočívá především ve scénografii, dokonale iluzivní animaci loutek a multifunkčního scénického objektu a představení probíhala převážně beze slov – pouze s místy znějící francouzštinou a angličtinou v Ambře a do češtiny přeloženou nahrávkou ve Valčíku elfů –, obě doplnil dramaturgický úvod za účelem přiblížení ústředních motivů.
Ambra zpracovává motiv stejnojmenné v parfumerii využívané substance, jež vzniká v trávicím traktu velryby, pravděpodobně kolem zobáku zkonzumované krakatice. V inscenaci ovšem obalí nos Pinocchia a vypadne z horního otvoru obrovského objektu přímo do rukou mistra parfuméra zvaného Nos v podání herečky s celohlavovou maskou ve tvaru obřího nosu. V Ambře dále vystupují biblický Jonáš a Melvillův kapitán Achab, jež s Pinocchiem pojí týž osud: spolkla je velryba. Namísto příběhu však inscenace nabízí spíše vtipné rozvedení motivů a dětem přibližuje rozličné loutkářské techniky.
Pinocchio je perfektně iluzivně vedenou marionetou, zatímco Achaba ztvárňuje herec s celohlavovou maskou. Potkávají se v útrobách scénického objektu, kde kapitán zastoupí i roli otce-řezbáře a Pinocchiovi vyřeže novou nohu poté, co mu tu jeho ukousne velryba. Příběh Jonáše je zatím ve zkratce zpodoben formou barevného stínového divadla za dvěma blánami bubnů po stranách objektu, jež se jindy proměňují v oči velryby. Celý objekt připomíná kromě velryby loď a především obří varhany a parfumérskou laboratoř dohromady. Několik kláves v popředí, jež samy hrají, doplňuje orchestr flakonů vonných esencí a písty za nimi se naplňují různobarevnou tekutinou. Dokonalou harmonii dotvářejí loutky, animované skrytými vodiči v několika okýnkách či vyjíždějící po kruhové kolejnici jako na orloji.
Ještě více připomíná orloj scénický objekt v inscenaci Valčík elfů, neboť jej tvoří obří kukačkové hodiny. I zde za bílým ciferníkem tvůrci odehrají stínové divadlo domácích skřítků, jejichž loutky – drobné kostry – se podobají Pinocchiovi. Jejich úkolem je ukonejšit plačící mimino, jež proudem slz postříká diváky, podobně jako je v Ambře Pinocchio počůrá. Anebo pomoci chudému ševci ušít boty, jež přijedou na scénu po kruhové kolejnici. Ševce přitom opět ztvárňuje herec s celohlavovou maskou, stejně jako roztomilého zajíčka a kukačku krmící své mládě (rovněž perfektně vedenou marionetu, ačkoli tentokrát jsou černě odění vodiči častěji viditelní) žížalami. Právě kukačka předoucí na kolovrátku vytvoří nejpodivuhodnější vizuální efekt, když vlákno namotá na rychle roztočenou drátěnou ošatku a ze sítě, již rotace vytvoří, splétá ve vzduchu rozmanité obrazce.
Obě švankmajerovsky či jarryovsky laděné inscenace jsou přehlídkou působivých a vysoce inspirativních divadelních triků, kouzelné scénografie a multifunkčního využití jednotlivých prvků. Dramaturgicky však trochu strádají – ze změti motivů lze téma vyčíst jen stěží.
Debata pro loutky z pražské DAMU se na Divadelním světě věnovala tématu zneužívání moci FOTO JAN FUCHS
Domácí turistika
Petr KlariN Klár
Můj letošní brněnský trip se díky časovým kolizím omezil toliko na festivalové trojdenní, v němž jsem ochutnával scénické laskominy primárně z našich úrodných plání. Ústecká antika v podobě inscenace Antigona (Fuck You, Daddy!) režiséra Doda Gombára potěšila punkovou zaťatostí i vynikajícím kolektivním výkonem aktuálního hereckého výkvětu Činoherního studia. Razantní aktualizace klasické tragédie touží promlouvat především k mladému publiku, a proto se ve své podobě záměrně blíží televizním sériím z vyšší společnosti. Ideální vstupní brána k ohledávání kolébky dramatické literatury.
Osvěžující příval vzruchu do jinak poněkud ospalé festivalové atmosféry přinesla diskusní platforma Divadla DISK Debata pro loutky. Originální formát, jenž se autorsky zrodil v hlavách Kateřiny Císařové a Štěpána Gajdoše, kombinuje (ne)bulvární poetiku někdejšího nováckého hitu Tabu s národní tradicí loutkového divadla a hravě otevírá řadu kontroverzních témat. Ve výjezdní edici dostala prostor především problematika zneužívání moci. Diskutéři, skryti diváckému plénu i sobě navzájem, své k nepoznání zkreslené hlasy propůjčili dřevěným hercům, jež laskavě poskytlo Divadlo Zvoneček, a moderování svižně ubíhajícího podvečera se s noblesou i nadhledem chopila herečka domácí Husy na provázku a absolventka KALD DAMU Tereza Volánková. Diskuse neformálně pokračovala i po odmaskování účastníků. Zábava šla ruku v ruce se společenským apelem, a já tudíž nemohl nebýt ukojen.
Uherskohradišťské Tři sestry, které byly zahrnuty do programové sekce Ženský element, bez debat zaujaly svou odvážnou dramaturgicko-režijní koncepcí, jež vkládá enormní důvěru v improvizační schopnosti souboru, méně již vlastním provedením, které sice potvrdilo ansámblové kvality Slováckého divadla, avizovanému nekonvenčnímu čtení Čechova však zůstalo ledacos dlužno. Lineární a dobře známý děj byl obohacen jen o několik povrchních aktualizačních klišé (náznak posttraumatické stresové poruchy u jedné z postav, lokální bulvár nahrazující prosté drby apod.), charaktery naopak ohlodány na kost. Očekávání nenaplněno.
Můj největší zážitek letošního ročníku Divadelního světa Brno se zrodil z náhody. Namísto zrušeného Tajného agenta jsem totiž vyrazil na činoherní scénu Mošova Městského divadla, kde bylo v rámci Brno showcase uvedeno americké hudební drama Ne/Normální. Inscenace Petra Gazdíka je zručnou jevištní adaptací vtahujícího, leč city zbytečně neždímajícího příběhu o rodině živořící ve stínu matčiny psychické poruchy. Přednostmi sympaticky neokázalé produkce jsou živelný výkon kapely, jež si naplno vychutnává příjemné poprockové songy, kořeněné letmými dotyky městského folku, i kompletní herecké obsazení, v němž se mimořádně blýskl za Dušana Vitázka zaskakující Milan Němec. Zdvižené obočí si naopak vyžádaly dílčí popkulturní překladatelské twisty – například záměna MacGyvera za Kutila Tima, tedy hrdiny za blbce. Ve výsledku se ale jedná o příjemné překvapení, jež lze bez obav doporučit i muzikálovým odpůrcům. Díky za něj!
Komentáře k článku: Letem Divadelním světem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
