Letem světem Hradcem (No. 2)
Na neděli jsem se nevyspala, ale náladu mi to nezkazilo. Čekalo mě přece Klicperovo divadlo s Drábkovou adaptací Labiche rozverně se zvoucí Kláštěrní ulice aneb To je vražda, hopsala a belgická Compagnie Mossoux – Bonté s tanečním představením Whispers (Šepoty) ve Studiu Labyrint.
David Drábek si opět vypůjčil klasický materiál, tentokrát Labichovu situační komedii Případ v klášterní ulici… FOTO KD HK
David Drábek si opět vypůjčil klasický materiál, tentokrát Labichovu situační komedii Případ v Klášterní ulici, aby na něj narouboval svou satirickou invenci. V první části rozehraje francouzskou předlohu, pouze ji zasadí do Československa roku 1918, den po vyhlášení vzniku republiky.
Rozehrání konfliktu Pražské kavárny a Zemanovců slouží jako zdroj chytré situační komiky. FOTO KD HK
Herci netlačí na pilu, nepitvoří se, tempo je poměrně pomalé. Jsou to hlavně lokalizující textové úpravy, co potěší. Celá hodinová aktovka slouží ale jen jako prolog ke kratší druhé části. Po přestávce se odehraje nanovo, tentokrát v komparativní verzi o sto let později, den po druhém zvolení Zemana prezidentem. Vše je tu teď naruby. Namísto euforie deprese atp. Základní rozvržení postav a páteř situací jsou totožné, s první půlkou je propojují i variace dílčích motivů. Zásadněji se odchýlí až v zájmu rozuzlení klíčové zápletky, která je tu upozaděna ve prospěch zábavného rozehrání konfliktu Pražské kavárny a Zemanovců. Ten slouží i jako zdroj chytré situační komiky. Aktualizace je překvapivě nenásilná, snad až na poslední obraz usmíření. Za vyzdvižení stojí herecký výkon Jana Vápeníka v roli sluhy Reného, respektive jako hospodyně Oxana – skutečně nádherně “něžný slovanský pitbul lásky”.
Občas připomíná rozechvěnou marionetu (Nicole Mossoux: Whispers). FOTO DER
Nicole Mossoux zavítala do Hradce po svém pražském účinkování na festivalu Tanec Praha. Tam mi unikla, tady už ne. Přivezla sem ale jiný projekt nazvaný Whispers. Sál je ponořen do tmy, z hlubin zneklidňujících zvuků vystupují jako z nevědomí potemnělé, nejprve legrační, pak strašidelné přízraky. Kreslí je sama Mossoux v hledáčku bodového reflektoru svými pohyby, prsty či za pomoci různě aranžované krinolíny (např. kolem krku, kdy pod ní schová celé tělo) i jiných barokních doplňků. Vždy odloží jednu vrstvu, obraz zmizí ve tmě a hbitě se objeví nový, podobný. Jen trochu jinak, trochu jinde vystavený. Občas připomíná rozechvěnou marionetu (s loutkami pracovala už dříve), ale třes je přísně kontrolovaný. Její klid kontrastuje s tichými čvachtavými, křupavými, šustivými, “lepivými” zvuky, které spíš vyvolají dojem ohrožení. Snad proto a neustálým šerým oparem tyto (opravdu precizně a sugestivně vyvedené!) výjevy daleko víc diváky uspávají, než aby v nich probouzely noční můry. Ale možná byl na vině můj spánkový deficit, který se prohluboval při pomyšlení na dlouhou noční cestu za volantem domů…
…
S Posledním trikem Georgese Melièse jedou v létě „Draci“ na Fringe Festival do Edinburghu. FOTO Drak
Tímto jsem se “povzbudivě” rozloučila z Hradcem a zbytek zhlédnutého přiblížím opravdu jen letem hradeckým světem. Jde o inscenace, které už mají nějakou tu historii za sebou a v DN se o nich již psalo.
Poslední trik Georgese Melièse jsem viděla až nyní, po dvou letech od premiéry, a byla jsem jedním slovem unešena. Jsem nadšena, že s ní “Draci” zavítají v srpnu na Fringe festival do Edinburghu, kam mám každoročně namířeno. A protože se tam už maličko orientuju, prorokuju jim velký úspěch.
U loňského “otvíráku” Letní Letné Hit, Tell the Difference mohu ocenit výtečné akrobatické dovednosti performerů, hlavně rwandských. FOTO DER
La Putyce, která je stabilním hostem festivalu, fandím z jednoho sofistikovaného důvodu – Rosťa Novák ml. byl o dvě třídy výš u nás na gymplu (už tehdy byl tahounem dramatického kroužku, spolu s Lukášem Trpišovským z nynějšího režijního tandemu SKUTR). Ale cirkus není moje doména. Proto mohu i u loňského “otvíráku” Letní Letné Hit, Tell the Difference pouze ocenit výtečné akrobatické dovednosti performerů, hlavně rwandských (“Putykáři” jim zde spíš vyklízejí pole), jejich elektrifikující energii a taky vzrušující mix africké a evropské živé hudby. Téma se mi však zdálo trochu moc přímočaré a jednotlivá čísla rozdrobená.
Finále, kdy se střihem překlopí nálada v absolutní opak, má o to silnější efekt (z inscenace brněnského HaDivadla Macocha). FOTO DER
Román Macocha Petry Hůlové jsem nečetla, ale divadelní adaptace režisérky Kamily Polívkové (pro HaDivadlo a Studio Hrdinů) splnila mé očekávání. Dobře pracuje se slovem, o nějž se hlavně opírá. Oceňuji výborné herectví, které přesně vystihuje zábavnou ironii slovní ekvilibristiky Petry Hůlové a přesvědčivě směšuje prožitek zoufalství a běsu. I rozdělení monologu mezi pět žen je vysoce divadelně účinné. Každá mu dodává osobitý charakter, aniž by narušila koherenci celku. Je pravda, že místy se temná poloha textu v představení trochu vleče, ale finále, kdy se střihem překlopí nálada v absolutní opak, má o to silnější efekt.
///
Předchozí festivalová reportáž na i-DN:
…
Komentáře k článku: Letem světem Hradcem (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
