Divadelní noviny > Festivaly

Letem světem Přeletem

Letošní ročník festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem v Divadle Minor představil během tří intenzivních dní sedmnáct inscenací z různých koutů České republiky. Profesionální i amatérské soubory, batolária, loutky nebo objektová divadla – účastníci se zkrátka neměli čas nudit. A jak vypadal můj první Přelet? Nastíním ho letem světem.

Myslím, že z celého festivalu je jasně patrná tendence dnešních tvůrců tematizovat v inscenacích i vážnější otázky. Loutkové divadlo pro děti opravdu nemusí znamenat veselý příběh s marionetou Kašpárka. Považuji naopak za ideální využívat vztah jeviště a hlediště jako platformu pro komunikaci, nehledě na věkovou kategorii. V umělé realitě lze totiž zprostředkovávat různé aspekty života, klást si otázky a zároveň netraumatizovat, jelikož vymezený čas skončí a skutečnost se vrací zpět. Děti, i ty nejmenší, dokáží číst všechny znaky lépe, než si asi představujeme. Pak už je jen na tvůrcích, zda se jim podaří najít správnou řeč a s citlivostí vytyčit pomyslné hranice.

Nejextrémnějším příkladem je pro mě z festivalového programu jednoznačně RAW, klauzurní práce studentů Katedry alternativního a loutkového divadla na DAMU. Syrové dřevěné loutky uložené na malých nemocničních postýlkách čekají na svůj konec. Herci sípají, ztěžka oddychují a evokují dojem hospicového pokoje. Smrt není žádné tabu. Měli bychom o ní mluvit, a to i s dětmi. Edita Valášková a Šimon Dohnálek zdatně oživují skomírající pacienty a nutí diváka zamyslet se nad tím, zda opravdu chceme trávit své poslední chvíle v cizím prostředí. Velmi autentický zážitek doplňují obálky, v nichž každý divák po představení nachází papíry k vyplnění našich posledních přání. Samozřejmě, že je koncept mířený spíše na starší publikum, rozhodně však není nečitelný ani pro mladší diváky. A to právě pro svou jemnost a jednoznačnost.

Za nejenergičtější bod festivalu považuji Pinokia z domovské produkce Divadla Minor. Kombinace loutek, pohybu a muzikálových čísel formuje živelnou a hravou atmosféru, která zároveň neinklinuje ke klišé. Ondřej Nosálek simultánně kopíruje pohyby dřevěné marionety s přímo gumovou pružností. Do klasického příběhu vkládají tvůrci i jakousi evoluci loutky. Pinokia už nebaví hrát s otcem donekonečna přihlouplé groteskní scénky (odkaz na tzv. vyhnání Hanswusrta), přestřihává si vodící nitě, mění se v loutku-manekýna a odchází do světa. Živá hudba dopomáhá svižnému tempu, a celý tvar se tak stává dynamickou koláží barev, tvarů a světel.

Cenu Erik, kterou uděluje v rámci festivalu České středisko UNIMA, si letos odvezl Bílý tesák z hradeckého Divadla DRAK. Slavná knižní předloha Jacka Londona se v jejich podání transformuje do „live cinema“. Malého vlka představuje kamera a herec, který ji ovládá (kameraman). Rozhodně nelze popřít, že po technické stránce nemá inscenace chybu. Hned v úvodní scéně přivážejí herci na scénu velké přepravky na kolečkách se sněhem a různými přírodninami. Přesně snímaným pohybem v prostředí dochází k simulaci čmuchání zvířete v lese. Obraz promítaný na zadním plánu tedy představuje pohled Tesáka, divák však může sledovat vše, co se na jevišti děje, a dotvářet si celkový vjem. Inscenaci považuji za unikátní, ale nemohu si pomoci: nelze ji považovat za loutkovou. Kamera oživuje děj, ale sama není animována.

Tím se dostávám k dalšímu postřehu: v dnešní době přibývá objektových, vizuálních, stínových, zvukových či materiálových divadel na úkor loutek. V inscenaci Čechomoří se již například neobjevuje ani objekt. Čtyři herci, sedící na vysokých židlích uprostřed nafukovacích bazénků s vodou, čtou autentická sesbíraná přání Čechů – mezi nimiž vyčnívá sen o vlastním českém moři – a rozehrávají je do jednoduchých situací. Princip se však velmi rychle vyčerpá a začíná nudit a vzhledem k tomu, že ani nejde o loutkové divadlo, nerozumím, proč byla tato budějovická inscenace dramaturgií festivalu vůbec vybrána. Snad jako odkaz k předloňskému vítězi festivalové Ceny Erik – inscenaci Naivního divadla Liberec Čechy leží u moře?

Oproti tomu plzeňská ALFA Farma dává naději, že se na loutky ještě zcela nezanevřelo. Orwellovu Farmu zvířat uvádějí tvůrci do kontextu s kolektivizací a procesy v 50. letech na našem území. Skutečný příběh Josefa Straky zasazují do zvířecí společnosti, a vtipně tak využívají jeho příjmení. Manekýni s animálními hlavami v lidském oblečení (jež navíc kopíruje kostýmy vodičů) převádějí na scénu náročná témata. Namísto státnické fotografie visí nad scénou vycpaná hlava divočáka a na televizních monitorech v pozadí se promítá živý záznam představení. Takto znázorněný všudypřítomný dozor pomyslného Velkého bratra propojuje inscenaci s dalším autorovým dílem, románem 1984. Kromě precizní animace dokáží herci efektivně využívat vlastní hlasy. Inspirují se estetikou pohlavárských proslovů minulého režimu a jejich nadsazením je zesměšňují. Dětský divák sice nemůže chápat přímé odkazy, ale lehce pozná, kdo je špatný a kdo v právu. Není od věci v dnešním světě připomínat, čím si náš národ prošel, a předávat zkušenost dalším generacím.

Přelet nad loutkářským hnízdem mě osvěžil. Připomněl mi, že v umění se vždycky najde prostor pro vyšlapávání nových cestiček a že divadlo je opravdu pro všechny. Paradoxní střet dětí, rodičů a teatrologů vytváří pulzující náladu, kterou tvůrcům sice nezávidím, ale zároveň jsem z ní sama mohla čerpat spousta podnětů. Tak třeba zase příští rok.

• Autor: Ema Šlechtová
• Publikováno: 7. listopadu 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Letem světem Přeletem

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ