Letí na letišti aneb Nebe nepřijímá
Projekt Nebe nepřijímá se pro mě stal jakýmsi symbolickým vyvrcholením tvůrčího procesu Divadla Letí, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé se tu podařilo demonstrovat (úspěšnou) snahu Letí stát se součástí globálního divadelního světa tím, že se podařilo získat originální hry na téma „letiště“ nejen od českého a slovenského dramatika, ale i uznávaných zahraničních autorů – Davida Gieselmanna, Joe Penhalla a Falka Richtera (byť v posledním případě šlo jen o úpravu textu pro konkrétní účel). Za druhé tento projekt prezentoval sympaticky umanutou touhu spojit nespojitelné, necouvnout před umělecky riskantním experimentem. Tím mám na mysli dvojí provedení kusu – jednak jako site-specific přímo v letištní hale, ale také v regulérních divadelních prostorách Divadla Na zábradlí. Pokud jde o diváky, myslím, že nebylo mnoho těch, kteří zhlédli obě provedení. A je to škoda. Každé z nich totiž mělo něco do sebe, a čehosi se mu nedostávalo.
Inscenace Nebe nepřijímá
se realizovala v koprodukci
s Divadlem Na zábradlí
foto Martin Špelda
Je pochopitelné, že prostředí letištní haly, které má svou specifickou nervní atmosféru očekávání spojených se strachem, musí zapůsobit snad na každého. Využití reálných „kulis“ dodává produkci zvláštní, nedefinovatelný pocit autenticity. Zároveň ale do jisté míry působí rušivě, znesnadňuje soustředění na příběh, na sledování konkrétního textu, a divák se chvílemi může cítit až zmatený. Spíše nežli celek tedy vnímá jednotlivosti, jaksi podvědomě hlídá okolí i to, co do příběhů vstupuje náhodně „zvenčí“.
Z tohoto důvodu klid divadelního sálu, kde je scénická konstrukce zakomponována do prostoru jeviště (v tomto případě skleněná kostka se symbolickými artefakty dneška), herecké akci prospívá. Lze hrát v několika plánech – protagonisté příběhu jsou vždy v popředí, zatímco za nimi v druhém plánu se neslyšně pohybují ostatní postavy. Tvar tak působí sevřeněji, kompaktněji. Navíc se podařilo zlogičtět kontinuitu příběhů i se závěrečným Chmýřím Davida Drábka, odehrávajícím se v jakési fiktivní „přednebeské“ čekárně nebožtíků. Zatímco na letišti se tato část odehrávala v podivném slaměném hnízdečku, které na letišti působilo cizorodě (ostatní epizody si vystačily s tím, co letištní hala nabídla), do prostoru divadelní scény organicky zapadlo, a navíc příběh připravil logické východisko pro katarzní závěr – všichni protagonisté jednotlivých příběhů, navzdory názvu, do nebe společně odcházejí.
Komentáře k článku: Letí na letišti aneb Nebe nepřijímá
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
