Letní cesty na Letnou (No. 8)
Nedělní tropický podvečer v režii Cirkusu Mlejn byl příjemný – možná i díky nižší návštěvnosti. Diváky v tom vedru zřejmě odradil nepopulární zákaz vnášení nápojů do českého stanu. Způvodně ohlášené mezinárodní trojkombinace vypadlo kvůli zranění jedné z artistek Finsko – a tak ochutnávku s názvem No brain-no pain Elišky Brtnické doplnila švýcarská Compagnie des Pieds Perchés s performancí Vejce vejci. Obě ukázky jsou základem inscenací, které by dle tvůrců měly vzniknout do roka.
Z mikrotenu se stal buněčný obal, vzduchem vířilo mikrotenové peří, útržek vlál za Stéphaninými chodidly vedle lana jako medúza… FOTO ARCHIV
Divadelní prvky sporadicky zařadily jen Švýcarky, u Brtnické se víceméně jednalo o čistou akrobacii. Ani jedna z koncepcí ale nenudila. Nejednoznačný výklad nechával fantazii volně plynout obdobně jako třeba na výstavě uměleckých instalací v galerii moderního umění.
Kontrast tvarů, struktur materiálu a černé, bílé a červené začal v ukázce Vejce vejci už u samotných představitelek Morgane Widmerové a Stéphanie N’Duhiraheové, které svým vzezřením prezentují rozdíl mezi evropským a africkým ženským typem. Morgan s mokrými vlasy se vynořila ze závějí mikrotenu jako z mořských pěn. Zrození Venuše proběhlo prozaicky – Stéphanie ji strčila do ruky fén. A pohled na hru s provzdušněnou mikrotenovou vrstvou už nepřestával okouzlovat. Bílá, načechraná masa na černém podkladu působila neskutečně skutečně, závěs na pozadí se pod dotyky dívek změnil ve vodopád, aby se po chvíli zvolna snesl k zemi a obnažil dvě poloviny zavěšeného červeného lana – dva konce pevné pupeční šňůry, zatěžkané dvěma „lidskými plody“. Z mikrotenu se stal buněčný obal, vzduchem vířilo mikrotenové peří, útržek vlál za Stéphaninými chodidly vedle lana jako medúza. Pohybu akrobatek naopak vládla zemitost, daná už jejich fyzickými dispozicemi a zdůrazněná třeba rock´and´rollem či nápodobou klaunského vzájemného fackování. Neuchopitelnost a pevná materie. Neovladatelný vzdušný obal a prozaicky přesné sportovní pohyby.
Stěžejními momenty performance ovšem zůstala čísla závěsné akrobacie. Nápad střídal nápad, rejstřík figur, mnohdy naznačujících, že jedna plus jedna rovná se dvě opačné strany téhož a dva zárodky v témže vejci, se neustále měnil. Žádné opakování. Nicméně představa inscenace, do níž by to vše mělo do roka vykrystalizovat, zůstává pod závojem mikrotenu ještě mlhavá.
Po bleskurychlé přestavbě se na jevišti zjevil pavouk. Eliška Brtnická v černém trikotu na černém pozadí jako by neměla tělo, jen hlavu a bělostné končetiny. Samá ruka, samá noha. Ostatně No brain-no pain je uváděna slovy „soutěž částí těla o cenu zbytečnosti“. Artistka se s vlastním tělem seznamovala stylem právě narozeného hříběte, zkoušela pevnost a funkci končetin, zapomínala je a znovu nalézala. S pohledem téměř nepřetržitě upřeným do hlediště připomínala loutku, která nemůže hýbat hlavou a vlastních pohybů si ani není vědoma. Ve stejném stylu pokračovala i při akrobacii na hrazdě a propracovanost, lehkost a ladnost pohybů zvyšovala estetický dojem.
Neosobní prožitek těla se překlopil v bezmála meditativní scénu, která neměla daleko k prožitku při psaní kaligrafických znaků. Brtnická proměnila dlaně i chodidla doslova ve špičku štětce, namáčela je v černé barvě a klouzala jimi po širokém pruhu bílého papíru. Kdyby ho při skládání přes hrazdu nepřetrhla, snad by z té hrazdy bývala vzlétla i origami holubice podobná těm, vysypaným na jeviště z prádelního hrnce. Kdo ví, snad napřesrok. Doprovodná kytarová hudba, začínající nervními tóny a poklepáváním na dřevo, se také v plnou melodii nerozvinula. Všechno zůstává otevřené pro příští Letní Letnou.
///
Více na i-DN:
Komentáře k článku: Letní cesty na Letnou (No. 8)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
