Divadelní noviny > Festivaly Kontext Reportáž
Letní filmová škola žije! (No. 1)
Díl první: Příjezd a divočiny!
Mé letní festivalové turné zdárně pokračuje, jen v poněkud převráceném gardu: díky dobře známým okolnostem tak Uherské Hradiště střídá Hronov (o jehož reportážní finále nepřijdete!), a divadelní smršť ta filmová. Ačkoli cestu na Moravu jsem preventivně započal již v poledne pravé, neminula mne takřka již tradiční dvouhodinovka v Chocni, a cesta do srdce audiovizuálního vzdělávání i rozkoše se protáhla až na hranici hodiny osmé. I tak jsem se přes vstupní procedury, jež mimo jiné zahrnuly i náležité testy, dostal briskně, a po ubytování, decentním odpočinku, a letmé rekognoskaci opět proměněného areálu již byl připraven postavit se na startovní čáru filmového maratonu. Ten záhy odstartoval v půlnoční Sportovní hale trashovým snímkem s lákavým názvem Vetřelcátor (Terminator II., režie: Bruno Mattei, Itálie, 1989), samozřejmě s náležitě fundovaným úvodem Jiřího Flígla. Drzý plagiát tvůrčích postupů Jamese Camerona, s nulovým rozpočtem, i absencí tvůrčího talentu, se ukázal být přesně tou ideální náručí, jež mne definitivně přivítala v srdci oblíbené akce. Camp je paráda, k neděli vzhůru!
Po léčebné kúře z posthronovských splínů v podobě očistného spánku jsem svůj nedělní průlet programem zahájil polední projekcí v kině Hvězda. Film Hranice odvahy (Flukten over grensen, Norsko 2020) režisérky Johanne Helgeland, který adaptuje román populární autorky Mají Lundeové a na LFŠ byl uveden v anketní sekci LFŠ uvádí, využívá osvědčené kombinace dětské fantazie, tlumící neradostnou realitu. Na půdě jednoho zimního putování za záchranou dvojice židovských dětí, je dosud idylický svět ústřední desetileté hrdinky podroben vyčerpávající zkoušce odvahy i charakteru. Ransomovka s nácky, napadá mně maně, a ze vší té líbeznosti začínám se ošívat. Dětští herci ovšem hrají skvěle, a tradici je učiněno zadost. Pozice žánrových spřízněnců, vzešlých například ze spolupráce Karla Kachyni a Jana Procházky, však zůstává neotřesena.
Mé kroky poté putovaly směrem programový blok, který jsem zkrátka nemohl minout. Ve stanu ČT se totiž pod vedením dvojky Jakubů Hoška a Adamuse řešili Naháči, pankáči, vlasáči a další. Přednáška s jednoznačným podtitulem Střet „normality“ a „nenormality“ v období pozdního socialismu, zábavnou formou početné publikum provedla po zobrazování subkultur v normalizační TV. Humor i poučení? Stylové kombo!
Z bezpečné pohody historického nadhledu jsem poté zamířil do Klubu kultury, a v rámci sekce Východní přísliby schytal svůj letošní přímý úder na solar plexus. Celovečerní debut gruzínské režisérky Dey Kulumbegašviliové Počátek (Desatsiki, Gruzie/Francie 2020) je svým tématem, a vzdáleně i stylisticky, spřízněný s nedávným snímkem Michala Hogenauera Tiché dotyky (ČR/Lotyšsko, Holandsko), a je z rodu filmů, které své kvality nehodlají rozdávat zdarma, o čemž svědčila i řada předčasných odchodů. S domněle ryze festivalové, do sebe zahleděné artovky se však postupně vyloupne suverénní, a nekompromisně působivá definice života v izolaci, jejíž étos si mj. podává ruku se základními východisky umělecké tvorby Roberta Bressona. Sevřené, sebevědomé a finálně zdrcující. Tleskám!
Po gruzínském otřesení jsem nemohl jinak, než svěřit se opět do přátelského přítmí Sportovní haly, které večer ovládl příjemný diptych v podobě domácích Králů videa režiséra Lukáše Bulavy, a akční kopané Ultra Force 3: Pod policejní ochranou (Hong Kong, 1989). Zábavná sonda do komunity video nadšenců pobavila i osobní přítomností autora a dramaturga projektu Petry Svobody, jenž ochotně odpověděl na otázky Jiřího Flígla i publika.
Pokračování příště!
Komentáře k článku: Letní filmová škola žije! (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
