Divadelní noviny > Festivaly Kontext Reportáž
Letní filmová škola žije! (No. 4)
I v samotném závěru se naplno projevila síla letošního, již 47. ročníku Letní filmové školy.
Leč pěkně popořadě:
Ve své honbě za mimořádnými zážitky jsem v úpatí festivalové středy dal tentokráte na příkladné doporučení překladatelky a skvostné ženy Alžběty Šáchové z předchozí noci. A šeredně se spálil. Reiszova Isadora (VB, 1968) je totiž dosti úmornou záležitostí, jíž sice dominuje obětavý výkon Vanessy Redgrave v životní formě i režisérova nezpochybnitelná schopnost dynamicky aranžovat kolektivní scény, pro osoby alespoň rámcově znalé životních peripetií fenomenální tanečnice jde však v podstatě jen o rutinní odškrtávání očekávaných položek. Filmu navíc značně ubližuje příliš tendenční obsazení některých rolí v čele se Zvonimirem Crnkem, jehož Sergej Jesenin je otřesně iritující karikaturou pohádkového Ivana v chlupaté papaše. S motivem neúprosného osudu je zde sice nakládáno analogicky jako o dekádu později ve fenomenálním Fossově (sebe)účtování All that Jazz (USA, 1979), ovšem zcela bez jeho údernosti. Zde se smrt titulní hrdinky stává jen vykoupením z více než dvouhodinového martyria. Původní, více než sto padesátiminutovou verzi bych nejspíš nepřežil.
Na základě předchozího failu jsem operativně změnil svoje plány a zamířil do Klubu kultury na Nový řád (Nuevo orden, Mexiko / Francie, 2020) režiséra Michela Franca. A dobře jsem udělal, neboť nekompromisní společenská metafora, žánrově vzdáleně příbuzná s domácí Okupací, se pro mne stala jedním z vrcholů aktuální programové kolekce. Frankova autorsky precizně vyšperkovaná definice revoluce jako zrůdně lživého procesu, jenž nemilosrdně požírá bytosti naivně oddané tradičním ctnostem, je svou strhující drtivostí zcela srovnatelná s klasickými milníky kontroverzního žánru včetně Passoliniho Saló aneb 120 dnů sodomy (Salò o le 120 giornate di Sodoma, Itálie/ Francie, 1975). Hledejte, nacházejte, sledujte a diskutujte. Děkuji velmi!
Oslněn pestrostí mexického filmu a zasažen intenzitou aktuálně prožitých chvil nijak si nezadající se silou padajícího asteroidu, musel jsem vynechat slavnostní zakončení, jež ozdobila mimořádná projekce Bebjakovy Zprávy (tradici pravidelně uvádět v závěru filmy z II. světové války sice nechápu, ale budiž), a vyměnit kino Hvězda za Sportovní halu, kde Vít Schmarc sofistikovaně i s nadhledem uvedl další z perel letošní sekce Terra festivalis: Mexiko. Snímek Bez zvláštních znamení (Sin Señas Particulares, Mexiko/ Španělsko, 2020). Celovečerní debut režisérky Fernandy Valadez je meditativní sondou do rozhárané duše současného Mexika, která zaujme neokázalým půvabem, v němž se snoubí široká škála kulturních odkazů včetně baladičnosti i magického realismu, tvůrčí sebejistotou i soustředěnými hereckými výkony. Dílčím problémem je jistá obehranost jasně čitelného konceptu a s ní i předvídatelnost finálního vyústění. Další cestu talentované umělkyně si však rozhodně ujít nenechám.
V přátelském závětří Sportovní haly jsem svou středeční odyseu také dokonal, neboť zde krátce před půlnocí vyvrcholila sekce věnovaná Zlatým časům videa. Jiří Flígl zde šarmantně vypálil lektorský vstup k pozapomenutému klenotu Noční můry jak od maminky (Night warning, USA, 1981). Komediální veterán nižší svítivosti William Asher se během svého výjimečného výletu do hororových sfér zhusta inspiroval slavným Hichcockovým Psychem (USA, 1960). Jeho i po letech funkční variaci dominuje vedle tísnivé incestně-homofobní atmosféry šťavnatý výkon Susan Tyrrel v ústřední záporné roli, jejíž maloměstská tetička/mamka svou maniakálností hravě překonává zploditelku Jasona Vorheese. Potěšení bylo, a následný večírek taky!
Mým totálním epilogem filmově-hradišťským se pro rok 2021 stala čtvrteční projekce filmu Martina Šulíka Muž se zaječíma ušima (Slovensko / Česko, 2020). Hořká komedie, která se sice hned v úvodu vytasí s poctou Juráčkovu Případu pro začínajícího kata, jinak má ale blíž k Olmerovým snímkům Co je Vám, doktore a Jako jed, svou roztříštěností opakovaně ztrácela mou pozornost. Řemeslná jistota – zejména ve vedení elitního hereckého ansámblu – ale přehlédnout nešla. Herecký minimalismus Miroslava Krobota, jímž okysličil titulní charakter, je navíc stále zábavný i svůdný. Je-li vám blízký, neváhejte.
Já ovšem balím rozměrnou bagáž a jsem hotov ke konečnému resumé.
Dokončení příště!
Komentáře k článku: Letní filmová škola žije! (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
