Divadelní noviny > Festivaly

Letní Letná: Muzikalita, poetika a risk

Mezinárodní festival nového cirkusu a pouličního divadla Letní Letná se za svých jednadvacet ročníků stal již tradiční součástí letenského parku a kulturní mapy Prahy. Svým rozsahem jediná přehlídka svého druhu v České republice a největší ve střední Evropě letos během tří týdnů od 15. srpna do 1. září uvedla přes dvě stě padesát představení. Mezi nezapomenutelné programové skvosty se zařadila legendární inscenace Concerto pour deux Clowns francouzského souboru Les Rois Vagabonds a cirkusově-divadelní thriller s filmovým nádechem Entre Chiens et Louves uměleckého uskupení Cirque Le Roux. Tuzemská cirkusová scéna si připomněla patnácté výročí Cirku La Putyka a výročí deseti let od premiéry kultovního projektu The Losers zde oslavil soubor Losers Cirque Company.

Letní Letnou dlouhodobě charakterizuje programová diverzita. Je zde k vidění široké spektrum produkcí od pouličních zábavních cirkusových představení přes světová díla současného cirkusu a tuzemskou showcase až po komorní počiny, alternativní projekty experimentální povahy i přehlídky dovedností nastupující cirkusové generace.

Z jednoho úhlu pohledu festival vstoupil do třetí dekády své existence v opojení francouzsky vyladěné dramaturgie. Ze čtyř hlavních hvězd totiž hned tři soubory v mezinárodním složení za svůj domov považují Francii, i když shodně tráví na turné kolem dokola zeměkoule větší část roku. Ze země ve tvaru šestiúhelníku přijeli poetičtí klauni Les Rois Vagabonds, potřetí pak akrobatičtí mágové s vášnivým vztahem ke kinematografii Cirque Le Roux a na adrenalinu závislý Cirque Inextremiste spolu s hudebními improvizátory Surnatural Orchestra. Klasický kvartet zahraničních hostů doplnil host z Asie – tchajwanský Eye Catching Circus. Ovšem ze země galského kohouta se do Prahy vrátil také soubor Akoreacro se zahajovací show Arrêt d’Urgence nebo Cirque Aïtal, konkrétně dvojice Victor Cathala a Kati Pikkarainen, která vnesla do českého cirkusového prostředí vzpruhu v podobě koučinku a kreativity. V rámci projektu Cirk Together vol 2 vznikla v jejich režii originální open air performance pro osm česko-slovenských performerek She is not me.

Na letošní ročník je také možné nahlédnout z perspektivy množiny angažovaných děl s apelativním společenským podtextem, která zviditelňovala genderové předsudky, věnovala se tématu LGBT, otázce rozsahu osobní svobody a celkově mnohovrstevnatým pojmům identita a individualita. V tomto ohledu by u sebe stály tituly jako #Since1994 akrobatek z Tchaj-wanu vzdorujících tradičnímu asijskému pojetí ženství, Entre Chiens et Louves od Cirque Le Roux, volající po respektu k lidským tužbám, ale také dva české projekty: Erlend – Cizinec ostravské skupiny BoCirk, vzpírající se zákonům většiny, a premiéra ONtestosterON, v níž performeři z BoCirk a Feel The Universe otevřeně přijímají emoční projevy coby součást maskulinity, nikoli jako její slabost. Vyjmenovanou řadu by podpořil rovněž autorský manifest akrobatky a psycholožky Ivany Kolcunové o ženské odvaze porvat se s realitou nazvaný přistiŽENA a v neposlední řadě i zmíněná femininní performance ve francouzsko-české koprodukci She is not me o narušování zažitých předpokladů s akcentem na bezprostřednost.

Battle hudby a cirkusu

Výraznou programovou linii formoval vztah zahraničních i domácích souborů k hudbě, která se tentokrát slyšitelně linula z mnoha šapitó naživo. Příjemnou předzvěstí pomyslné dramaturgické kategorie s možným podtitulem muzikalita a risk či partnerství hudby a cirkusu se stala zahajovací performance Arrêt d’Urgence (Nouzové zastavení) uskupení Akoreacro. Energický hudebně-akrobatický battle byl situačním soubojem muzikantů, artistů a motorových přepravníků o prostor a pozornost ve stylu kdo s koho. V rámci poměřování hudebních a artistických sil se „přebíjely“ housle se saxofonem, posléze violoncello s pozounem či křídlo s motorizovanou ještěrkou. Ve vzniklém pouličním chaosu, byť strukturovaném, nechyběly pyrotechnické efekty ani směs výfukových plynů z motorek i kamionu. Kolorit svižného „cirkusáckého“ zmatku dotvářely ohně a prskající žhnoucí jiskry, megafon, jásot a křik performerů, veletoče, výskoky a dynamické artistické prvky. Jako by se Beethoven s jazzem hádal a vzápětí zas usmiřoval.

Královští tuláci (Les Rois Vagabonds) s vášnivým zaujetím vtáhli diváky do skladeb Vivaldiho, Bacha či Strausse, a to nejen až historicky poučenou interpretací klasické hudby na housle, ale celkově intenzivním fyzickým doprovodem. Hudební nástroje klauni rozehrávali celým svým tělem, od pevného postoje v jakkoli náročné pozici přes precizní úchop instrumentu až po zřetelnou distribuci dechu, jímž oživovali sebe i žestě a obrazně i housle. Nestárnoucí či geniálně nadčasový komorní Koncert pro dva mistrovské klauny (Concerto pour deux Clowns) charakterizovala scénická oduševnělost, spojení nostalgie minulosti s přítomností ochucovanou romantikou i žárlivostí, dojetím a euforií.

V cirkusovém mysteriu s virtuózní akrobacií světového formátu Entre Chiens et Louves se výtečně vydařila spolupráce se třemi tuzemskými hudebníky, a to Stanislavem Gallinem, Petrem Malíškem a Helenou Jiříkovskou, kteří nastudovali podklady dvorní skladatelky souboru Cirque Le Roux Alexandry Stréliski. A bylo to vůbec poprvé, co se díky Letní Letné právě tento soubor rozhodl přenést svou monumentální výpravu, konkrétně masivní stěnu s výklopnými pokojíky, do cirkusového stanu, a navíc po celé turné spolupracovat s živým doprovodem.

Živelná show s patrně největším podílem živé hudby rozprostřené v čase a prostoru, jež možná i převyšovala předvedené artistické dovednosti, to bylo představení PIC. Osmnáctičlenné těleso Surnatural Orchestra spolu se Cirque Inextremiste osadili šapitó, aby ze všech možných, z běžného lidského úhlu pohledu i nemožných výškových bodů a pozic včetně závěsu hlavou dolů vyluzovali tóny, melodie i burácivý rachot. Ve středobodu dění, uprostřed „manéže“ obklopené kolem dokola publikem, se sice nacházela trampolína, která se stala prostředkem pro interakci s diváky i výzvou pro akrobaty, ale rytmicky dynamický ráz celku určovala především všudypřítomně proudící kapela. Cirkusová dřina stěží doháněla rozjeté muzikanty, snad jen akrobatická choreografie na vertikálním laně a nostalgické vypouštění vlaštovky a posléze letadla se stalo splývavým okamžikem prolnutí všech vrstev.

I z českého stanu obrazně létaly notové zápisy. Oslavenec Cirk La Putyka s patnáctkou v „občance“ se na festival vrátil se svým prvním titulem, zde poprvé uvedeným v roce 2009. V kultovním představení La Putyka, inspirovaném typickou českou hospodou, byla bezesporu hlavním tahounem kapela. Také Ostraváci z BoCirku pro svého sólového Erlenda, cizince ve své vlastní duši i těle, nalezli oporu v trojici hudebníků (Kryštof Krása, Tomáš Jirák, Klaudia Korbely), stejně tak Holektiv dopřál projektu Radiant hudební spojení s Himalayan Dalai Lama, ale i dětem věnovaní Poutníci po hvězdách podvakrát putovali na místa svých snů za živého doprovodu citeristy Michala Müllera.

Festival Letní Letná letos bohatým zástupem děl s organicky vsazenou hudbou poukázal na zásadní devizu současného cirkusu, a to potřebu komunikovat co nejvíce scénických složek v přímém, ba až těsném kontaktu, a podtrhl jeho umění provazovat jednotlivé inscenační roviny, aby vznikl smyslově plastický tvar, přitažlivý pro co nejširší divácké spektrum.

Cirkusová čítanka

Letní Letné nelze upřít zásluhu na popularizaci nového a současného cirkusu, z dlouhodobého hlediska snahu seznamovat veřejnost s mnoha podobami multižánrového divadla s významným podílem cirkusových disciplín, klaunerie a jiných forem artistického umění, které promlouvá gestickým jazykem a v těle nachází nástroj, jehož ladění, flexibilita, síla i míra strachu či odvahy riskovat jsou obvykle odlišné od většinové populace.

Ozdobou letošního ročníku byla svými akrobatickými dovednostmi a celkově uměleckými výkony dvojice klaunů jako z Felliniho filmu Julia Moa Caprez a Igor Sellem (Les Rois Vagabonds), dále trojice spoluzakladatelů Cirque Le Roux (Philip Rosenberg, Yannick Thomas, Grégory Arsenal) doplněná skvělými akrobaty (Mathilde Jimenez, Maude Parent, Clémence Gilbert, Andrei Anissimov, Tristan Nielsen), z tuzemských také Michal Mudrák, který se vrátil na Letenskou pláň podruhé se svým Teacrobatem. Jeho poctivé sólo, neboť sám si staví šapitó, svítí i zvučí, ale hlavně také sám odehraje hodinové akrobatické představení, se v domácím kontextu stává unikátním jevem, dopovaným nejen adrenalinem a touhou po soběstačnosti, ale zejména vášnivým vztahem protagonisty ke kumštu a upřímnou radostí ze setkání s divákem. Za roky pravidelné účasti v programu dětského stanu si své věrné příznivce našla i německo-švýcarská dvojice Compagnia Due (Andreas Manz a Bernard Stoeckli). Jsou nezaměnitelní originálním vzezřením, klaunovi menšího vzrůstu trčí vlasy do stran, druhému do výšky, stejně tak jsou oba posedlí dolováním absurdity ve všední, ale i naprosto bláznivé situaci. Pohrávají si s naivitou, také hlouposti nastavují zrcadlo, mistrně mísí klišé s autorskými triky a šlechtí si osobitý styl, jímž každoročně baví malé i velké.

Dramaturgie Letní Letné právě uplynulým ročníkem naznačila, že se stále ráda ohlíží do minulosti k prověřeným dílům, jakým bylo Concerto pour deux clowns. To pomyslně navázalo na linii artových projektů, v rámci které byl například v Praze v roce 2022 hostem francouzský akrobat a objektový mág Johann Le Guillerm s představením Terces. Opakovaným pozváním Cirque le Roux (2016 Elephant in the Room, 2021 Deer in the Headlights) pořadatelé stvrdili, že vědomě pečují o dlouhodobě rozvíjené vztahy, podobně jako u Cirque Inextremiste (2014 Extrêmités, 2018 Extension). Současně ukázali, že se neuzavírají a vyhledávají projekty u nás dosud neviděné, svým způsobem i exotické; takový byl asijský cirkus z Tchaj-wanu, který v kontrastu se zřejmou tělesnou disciplinovaností akrobatek otevíral ožehavější, leč v tamějším světě stále ještě tišené otázky. A jednou ze zajímavostí ročníku bylo historicky první hostování švýcarské Akademie Dimitri se snovým studentským představením na motivy surrealistických obrazů Reného Magritta Il sogno del sogno v režii Philippa Boëho.

Letní Letné se navíc přičítá k dobru, že se letos otevřela i tvůrčí koprodukci pod vedením renomovaných umělců ze Cirque Aïtal a aktivně tak motivuje zdejší novocirkusové prostředí k růstu. Současně nelze opomenout, že právě díky open air vystoupením, workshopům a hudebním koncertům, které jsou zdarma, areál v městském parku téměř neutichá, stále tepe, jako by se „rodinný piknik“ se zábavou, kulturou a uměním protáhl z pár hodin na tři intenzivní týdny zážitků.

• Autor: Hana Strejčková
• Publikováno: 18. září 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Letní Letná: Muzikalita, poetika a risk

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ