Kdo a jaký je Richard III.?

Letošní Letní shakespearovské slavnosti uvedly na Pražském hradě jakou svou hlavní premiéru Richarda III. v úpravě a režii Martina Huby s Jiřím Langmajerem v titulní roli. Recenzi v tištěných DN přineseme hned po prázdninách, nicméně „živou diskusi“ tato již nestihne. Přinášíme tedy úplné znění recenze našeho redaktora Vladimíra Hulce psané pro deník E15 a linky na dostupné další. Snad tím dáme našim čtenářům přehled o ohlasech a umožníme nad inscenací diskutovat.

red.

Tváře letošních LSS: Jiří Langmajer (Richard III.) a Klára Issová (Lady Anna). FOTO PAVEL MÁRA

Kdo je Richard III. se divák nedozví

Zklamáním bude zřejmě pro mnohé divadelní diváky nejnovější premiéra Letních shakespearovských slavností Richard III. v režii Martina Huby s Jiřím Langmajerem v titulní roli. Vztahy mezi postavami jsou nejasné a nepropracované, děj je nepřehledný, kdo je Richard III. a proč jedná tak krutě a zákeřně se divák nedozví.

Ani herecké výkony nijak neohromí, byť všichni zúčastnění – a že hvězd českého herectví na jevišti není málo – se na své party plně soustředí a v rámci svých možností se snaží o co nejapelativnější divadlo. Vždyť Richard III. je jedno z nejkrutějších a nejpolitičtějších Shakespearových dramat, obraz samozvaného diktátora, který se neštítí ničeho, včetně vražd svých nejbližších, aby se dostal na trůn, kde pak zůstává sám a opuštěn.

Jiří Langmajer hraje od počátku Richarda III. jako – oproti inscenačním zvyklostem – vitálního mladíka, který je jen lehce poznamenán zraněním na noze a mírně zkřivenou páteří. Své texty podává jak nějaký nepříliš úspěšný rockový zpěvák či spíš sportovec před a v průběhu boje. Samolibě sedí na kamenném trůnu, který ale současně může být i náhrobkem či stavebním kamenem. Inscenace se totiž odehrává na jakémsi poničeném hřbitově s řadou polorozpadlých náhrobků v pravé části scény před velkou – jako by rozestavěnou – stěnou obehnanou železnou sítí (pletivem), jež by každou chvíli mohla být dokončena v moderní dům. Evokuje tak pocit poničených – především židovských (královna nosí k náhrobkům místo květin kameny) – hřbitovů, jež musely ustoupit novodobým zástavbám. Tyto asociace ale jen velmi málo komunikují s děním a postavami hry. Na jevišti se promenují mladé vdovy (lady Anna Kláry Issové, královna Alžběta Simony Postlerové), zoufalé matky (královna Markéta Evy Samzmannové, vévodkyně z Yorku Radky Fidlerové) a různí vévodové, lordi a hrabata, všelijak spřažení intrikáni, vrazi a válečníci. Jací jsou a v kterém okamžiku se jejich osudy i sny lámou, není – pokud divák nezná přesně předlohu – jasné. Režisér Huba spoléhá na slovo a jak árie deklamované bloky textů směrovaných vesměs přímo do diváků. Inscenace působí tak trochu jako loutkové divadlo, kdy jsou postavy voděné po jevišti neviditelnými loutkáři. Nikdo z nich nejedná za sebe, nikdo není herecky uvolněný, svobodný. Vládne černá a rudá temnota a pouze Smrt coby vykoupení ze strastí světa se projevuje bílou (kostýmy se často v bílé proměňují)… Jen některé pasáže jsou – především díky charismatu herců – autentičtější, emotivnější. Například důvěřivé jednání a později zavraždění vévody z Clarence George (Kamil Halbich), osamělost lady Anny Kláry Postlerové či vznešenost vévodkyně z Yorku Radky Fidlerové. Možná režisér Huba chtěl, aby postavy hry působily jako ne-osobnosti, jako soudobí everymanové, kteří se jen shodou okolností dostávají do vysokých pozic. Nicméně Richard III. nabízí daleko vrstevnatější svět, dramatičtější příběhy a napínavější situace, než jak se v psychologicky a emotivně znivelizované režisérově úpravě prezentují na otevřeném jevišti Pražského hradu.

Hodnocení: @@

Vladimír Hulec

LSS – William Shakespeare: Richard III. Překlad Martin Hilský, úprava a režie Martin Huba, scéna Jozef Ciller, kostýmy Milan Čorba, hudba Jan P. Muchow, pohybová spolupráce Juraj Letenay. Premiéra Pražský hrad 26. června (psáno z 1. reprízy 27. června).

///

Další na internetu dostupné ohlasy a recenze (postupně doplňujeme):

LSS: Richard III.

Viktor Kronbauer – Fotogalerie: Richard III. / fotogalerie

Právě dnes: Richard III.

Magdalena Bičíková, ČRo, 26. 6. 2012: Richard III. je hlavní novinkou letošních shakespearovských slavností

Tereza Veselá, Mediafax, 26. 6. 2012: Letní shakespearovské slavnosti začínají dramatem Richard III.

Kateřina Kočičková, iDNES.cz, 26. 6. 2012: Jsem unavenej, ale šťastnej, říká Jiří „Richard III.“ Langmajer (rozhovor s Jiřím Langmajerem)

Robert Oppelt, Metro, 26. 6. 2012: Divadlo je přímý přenos, tam nikdo neřekne stop (rozhovor s Ladislavem Hamplem)

///

i-divadlo, 26. 6. 2012: Letní shakespearovské slavnosti: Richard III.

Jana Soprová, ČRo 3 – Vltava, 29. 6. 2012: Richard III. na Pražském hradě – recenze

Radmila Hrdinová, Novinky.cz, 29. 6. 2012: Richardova křížovka s tajenkou zvanou trůn na Shakespearovských slavnostech

Markéta Matějková, Vaše věc, 29. 6. 2012: Jiří Langmajer exceluje v politické tragédii jako všehoschopný Richard III.

Vladimír Hulec, E15, 29. 6. 2012: Přes snahu herců se diváci nedozvědí, kdo skutečně je Richard III.

Vojtěch Varyš, Týden.cz, 2. 7. 2012: Království za… co vlastně?

Anna Kottová, Topzine.cz, 2. 7. 2012: Langmajer ovládl jeviště i hlediště

Vojtěch Poláček, Kulturissimo.cz, 4. 7. 2012: Langmajer jako Richard III. selhává

Nina Tiliu, Aktuálně.cz 13. 7. 2012: Richard III. morduje na Hradě bez napětí i beze smyslu

Autor: Vladimír Hulec
Publikováno: 3. července 2012

Burza Kritika Hyde park

Komentáře k článku: Kdo a jaký je Richard III.?

petr pavlovsky

Richard III.
má v českém prostředí – oproti anglickému – jednu zvláštnost, totiž posun žánru. Zatímco v kánonu her W. S. je hra řazena do „historií“ a uvnitř jich do „seriálu“ zobrazujícího Shakespearovo vidění dějin Války růží, tedy do „seriálu“, jehož je Richard III. posledním dílem (žádný mužský York ani Lancacter už není naživu), u nás, kde tyto dějiny neznáme a – upřímně řečeno – ani nemáme valného důvodu se je učit (dost máme Přemyslovců včetně vyvraždění Slavníkovců), se hraje Richard III. jako nearistotelovská tragedie podobná v tom Macbethovi. I zde je na protagonistovi, aby ztvárnil muže převážně špatného, titána, na kterém sice mohou být obdivuhodné či alespoň pochopitelné některé povahové rysy (statečnost, pevná vůle, cílevědomost), ale celkově je to zloduch, kterého stíhá zcela zasloužený osud. Není to tedy onen aristotelský tragický hrdina, který jsa v zásadě kladný (tzv. mezotos – lepší střed) upadá „ze štěstí do neštěstí“ pouze kvůli drobnějšímu zavinění, někdy jen z nevědomosti. Ano, tragický osud takového, nám podobného člověka v nás budí soucit a lítost, „strach a bázeň“; víme, že stejný osud by mohl velice snadno potkat i nás nebo někoho nám blízkého.
Ovšem Macbeth či Richard III.? Jaká katarze, když osudový trest je zcela zasloužený, když na konci hyne mečem svých nepřátel krvavý tyran, obtížený nesčetnými vinami? Proto se Richard III. u nás tak těžko inscenuje. Na rozdíl od jiných „historií“, např. Jindřicha V., jej nelze žánrově posunout do komedie.

07.07.2012 (16.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Pavel Trenský

V poslední době
jsem studoval inscenační dějiny Richarda III. v anglosaském světě a napsal jsem o tom článek, který byl publikován v posledním čísle SADu. Je pravda, že Richarda III. napsal Shakespeare jako finální část svého cyklu Válek růží, a protože to bylo v době vlády Tudorovců, napsal jej tendenčně v rámci oficiální historiografie. Avšak historické pozadí Richarda III. pozdější generace anglických divadelníků ignorovaly. Triumf Tudorovce Richmonda (Jindřicha VII.) nad Yorkistou Richardem byl jim v podstatě lhostejný. A ve 20. století Richmond byl dokonce ztvárněn občas jako Richardův morální dvojník nežli historický hrdina. Richard III. se stavěl spíše do kontextu diktátorů 20. století, záměrně se vyvolávaly asociace s Mussolinim, Hitlerem, Stalinem, jihoamerickými vládci a v poseldní době i Husseinem či Kaddáfim. Neobyčejný mezinárodní úspěch zájezdů angloamerických souborů a jejich filmové verse z poloviny minulého století svědčí o tom, že Richard III. je srozumitelný širokému spektru obecenstva. Inscenace Richarda III. v režii Sama Mendese s Kavinem Spaceym v hlavní roli projela během posledního roku půl světa s ohromujícím úspěchem.
Když se zamyslíme nad příčinou úspěchů jednotlivých inscenací během staletí, dojdeme k závěru, že vždy šlo o charismatické představitele. At‘ to byl Kean, který ho hrál jako romantického hrdinu, nebo Olivier jako vychytralého polïtika, či Sher jako neurotického mrzáka a misantropa, který má potřebu se pomstít svým št’astnějším protějškům, nebo McKellen, militarista, opovrhující civilním životem, nešlo jen o koncepci, ale o strhující ztvárnění role.
Existují i legendární ztvárnění Richarda mimo anglofonní oblast. Bohužel, v Česku v součastnosti herce tohoto typu nemáme. Herce, který by dovedl obecenstvu vnutit svou unikátní vizi této postavy. (Podotýkám, že mluvím povšechně, tuto inscenaci jsem neviděl.)

08.07.2012 (14.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
petr pavlovsky

Dovolím si připomenout
inscenaci V. Morávka v „replice“ Globu na pražském Výstavišti. Titulní role byla alternována, Richarda III. hráli M. Donutil a P. Řezníček. Obě alternace jsem viděl a dlouze recenzoval (á 4 nms). Přehled kulturních pořadů v Praze IL, 2001, 7, Kam za divadlem, s. 10-11;
8. Kam za divadlem, s. 11 (Divadlo Globe: Richard III, pokračování).
Představení s Řezníčkem bylo skvělé!

08.07.2012 (17.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Pavel Trenský

Rok 2001 není zrovna součastnost,
a alternující představitel se sotva hodil na tuto roli. Mně šlo však hlavně o zpochybnění Vaší teorie, že britské obecenstvo a divadelníci jsou ovlivněni jiným historickým viděním této postavy než české obecenstvo. Jde především o performera. Spacey resonoval v Austrálii, Číně, Řecku, Španělsku atd. atd.

08.07.2012 (19.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
petr pavlovsky

Morávkův Richard III.
se hrál před nabitým hledištěm denně celé léto, bez ohledu na to, zda hráli ten večer Donutil nebo Zedníček. Inscenace měla prostě třeskutý úspěch jak u kritiky, tak u publika. Objektivně, tedy nezávisle na mých nebo Vašich názorech.
Tím chci naznačit, že v Evropě na kontinentně je už sto let hlavním proudem divadlo „režisérské“, kde hvězdy v hlavních rolích nejsou tak důležité jako v divadle americkém či britském.
Konec konců bylo zcela zákonité, že se P. Brook přesunul svého času na kontinent.

08.07.2012 (21.54), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Pavel Trenský

To je pravda jen do jisté míry.
Když mluvíte o vekých českých Hamletech, Shylocích či Richardech, tak vám vyvstanou jména jako Štěpánek, Kohout a pod., a nikoli jména režisérů. A i v recenzích této produkce se mluví především o hlavním představiteli. A kdo je více znám ve světě, Olivier herec, nebo Olivier režisér? Spacey, nebo Mendes? A Brook slavil své nejvěší úspěchy ještě s britskými soubory. Ale naše původní diskuse byla o něčem naprosto jiném. Vaše poslední dva příspěvky prostě utíkají od tématu a – upřímně řečeno – do tak široké debaty se mi moc nechce.

08.07.2012 (23.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
petr pavlovsky

Pro První republiku máte pravdu,
i když třeba ten Hamlet je stejně Kohoutův jako Hilarův. Po válce už ale třeba Romeo a Julie je spíš Krejča než Tříska s Tomášovou, aniž bych je chtěl sebeméně podceňovat. On to také dělá hodně ten Shakespeare, třeba u Čechova jsou Hauptky méně důležité.
Tématem debaty je ale otázka, zda Shakespearovy historie jsou mimo anglosaský svět chápány také jako historie nebo spíš jako tu komedie (Jindřich V.), tu tragedie (Richard III.). Zajímavý by byl názor nějakého francouzského, německého, polského nebo ruského teatrologa. Pro začátek se můžeme optat bratislavského Mistríka.

08.07.2012 (23.53), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Pavel Trenský

Váš argument
vychází z mylného předpokladu, že anglosasští divadelníci chápou Richarda III. jako historii, a ne jako tragédii. Stírání žánrových rozdílů je nerozlučně spjato s divadelní praxí, tak je tomu všude. Shakespeare napsal Kupce benátského jako komedii, ale prakticky nikdo ji tak nehraje. Pravda, Richard III. má některé strukturní prvky, které se liší od tragédie v klasickém pojetí. Odborníci dokonce poukazují na to, že jeho současníkům hra připadala jako moralita navazující na hry s biblickými motivy. Už od Garricka bylo historické pozadí naprosto irelevantní. Dnes jak anglosaský, tak čínský, australský či český divák vidí tuto hru především jako příběh o totalitní zvůli. Jak Britům, tak nám je postava Richarda spjata se zkušeností 20. století, a ne se středověkem. Jde o otázku divadelní praxe, a ne divadelní teorie. Názory teatrologů na tom nic nezmění.

09.07.2012 (10.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Marek

Jsem rád,
že je zde zmíněna inscenace Richarda III. v replice divadla Globe na Výstavišti. Patří k mým největším profesním zážitkům, ač soudím, že zejména dámskou částí recenzentské obce byla znevážena argumenty, na které v jednom případu nezbylo mi než reagovati, neb snesu každý rozumný argument, jen ne lež. Hysterickou, vlastním brkem psanou lež.
V jistou světlou chvíli vznikla myšlenka, že by mohla vzniknout stagiona, která jako jediná na světě by hrála Shakespeara v obsazení pro jaké ho psal v rámci zákonů alžbětinské doby. Naprostá neschopnost producenta však zlikvidovala představení i myšlenky na budoucnost divadla Globe na Výstavišti. Pak divadlo vyhořelo. Zdráhám se dedukovat, zda nebylo „vyhořeno“.

11.07.2012 (6.52), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
petr pavlovsky

Aby nedošlo k mýlce:
„Naprostá neschopnost producenta zlikvidovala“ nikoli představení, ale inscenaci, a to po tom, co bylo podle ní úspěšně odehráno nejméně 50 představení. O uměleckém i provozním úspěchu inscenace nemůže být pochyb, stejně jako o tom, že inscenace mohla divadelně žít i nadále. To, co se stalo, poškodilo jak tvůrce, tak i potenciální diváky a tím i celou českou kulturu.

11.07.2012 (14.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Tomáš Stanislavčík

Vážení a milí teatrologové,
můžete mi, prosím, říct, kdo je Klára Postlerová (viz recenze Vladimíra Hulce) a ve kterém představení hrál Richarda III. P. Řezníček (viz Petr Pavlovský: „Představení s Řezníčkem bylo skvělé!“).

12.07.2012 (11.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
petr pavlovsky

Vzhledem k tomu,
že mě citujete, předpokládám, že jste gramotný. Nezbývá mi proto než opakovat to, co jsem už při připomínce Řezníčkova Richarda III. napsal jednou :
„Dovolím si připomenout inscenaci V. Morávka v „replice“ Globu na pražském Výstavišti. Titulní role byla alternována, Richarda III. hráli M. Donutil a P. Řezníček. Obě alternace jsem … recenzoval… 2001.“ Je to srozumitelné? P. Řezníček hrál Richarda III. na pražském Výstavišti v létě roku 2001, a to v mnoha představeních, od června do září!
Stačí?.

12.07.2012 (21.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Tomáš Stanislavčík

Nestačí!
Vzhledem k tomu, že Richarda III. ve Vámi zmiňované inscenaci hráli v alternaci M. Donutil a P. Zedníček… ZEDNÍČEK – a nikoli Řezníček! Je už Vám to srozumitelné, pane Pavlovský?

13.07.2012 (0.18), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
petr pavlovsky

Dobře,
přepsal jsem se, ale jak vidím, vy jste to pochopil, při svém vzdělání a inteligenci, i tak správně.

13.07.2012 (8.23), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec

Omlouvám se,
že jsem nevstupoval do debaty, neb do včerejška jsem nebyl v Praze ani na netu (aspoň 14-denní oddych jednou za rok od virtuálního i reálného uměleckého, intelektuálního i politického dění je ozdravný).
Nyní je asi pozdě cokoli komentovat, tak jen v rychlosti reaguju na uštěpačnou poznámku Tomáše S.:
Jak je z mé recenze snad patrné, mám na mysli Kláru Issovou (v jiné části ji jmenuju i s rolí správně), nicméně i tak se omlouvám a děkuju za upozornění. Chybu v hlavním textu ponechávám, byť jako redaktor těchto stránek bych ji mohl opravit. Ať je patrné, o čem šla řeč.

22.07.2012 (16.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,