Léto, včely, zpěv
Když se s odstupem ohlížím za letošními Regiony, jsem již plna očekávání, co si pro nás pořadatelé festivalu připraví příští rok k oslavě jeho třicetiletého výročí. Že by snad letošní poslední červnový týden v Hradci Králové proběhl v poklidném tichu před bouří, se ovšem rozhodně říct nedá!
Nonverbální performance Loutek bez hranic pro děti od tří let s názvem Včely patřila k tomu nejlepšímu z dětského programu Regionů FOTO ESTER ŠEBESTOVÁ, REGIONY 2024
Nejvíc to jako obvykle žilo v Divadle Drak, a to nejen na jeho třech stálých scénách – Hlavní scéně, Studiu a Laboratoři –, ale také venku před vchodem v šapitó, kde večerní program uzavírají koncerty, a pod plachtou, v jejímž stínu se přes den hraje dětem. Ty se navíc mohou vydovádět na atrakcích řezbáře Matěje či v plenérových dílnách, případně vydyndat z rodičů zmrzku nebo palačinku od místních stánkařů. A rodiče? V parném létě neosvěží nic tak dobře jako pivo natočené herci z Draku.
Dospělí sem však zdaleka nechodí jen za večerními mejdany nebo coby doprovod svých ratolestí. Myslí na ně i festivalová dramaturgie. Většina představení pro dospělé je sice situována na dvě činoherní scény Klicperova divadla, za tím pravým „loutkovým pornem“ se ale musí do Draku. Byť tento slovní obrat může fungovat jako všeobecný hold hravé formě loutkového divadla, letos se diváci 16+ dočkali i jednoho lechtivého titulu. Režisér a loutkář Alain Moreau z belgického TOF Théâtre totiž v komorním prostoru za oponou jeviště velkého sálu představil poeticky nostalgickou vzpomínku na jedno dávné láskyplné letní odpoledne… Inscenace Léto 69 nebyla zdaleka zajímavá jen precizní prací s miniaturními loutkami, představujícími milence ve zpočátku nevinných a postupně čím dál explicitnějších polohách, anebo s live cinema, kdy kamera filmově přepínala mezi jednotlivými zeleným kobercem pokrytými lokacemi, v nichž milencům kazily letní romanci zvuky projíždějících aut, vlaků nebo pasoucích se krav. Nejvíce pozornosti přitahoval samotný vodič – loutka v životní velikosti, která měla rovněž svého vodiče, Moreaua, jemuž seděla na klíně, zatímco on měl jednu ruku navlečenou do rukávu její košile, aby mohl animovat malé loutky, a druhou natáčel hlavu před sebou. Ačkoli měla nehybnou mimiku, díky realistickému vedení i provedení se silnými dioptrickými brýlemi, tzv. kompotkami, a pleší, lesknoucí se v horku lampiček, kterou Moreau pravidelně otíral, působila jako živá. Skoro jako by v té řadě drobných úkonů postupně proměňovala výraz. S diváky navázala vztah natolik, že mě v momentu, kdy došlo k dlouho pečlivě připravované projekci série lechtivých snímků, překvapil zkoumavý pohled Moreaua, který zpoza loutky se zálibou, možná i trochou škodolibosti pozoroval diváky – jako voyeur voyeury. A když na konci představení loutka přivoněla k dece v životní velikosti, na jejímž zmenšeném modelu se zamilovaný pár ve vzpomínce oddával milostným hrátkám, vyvolala v publiku i hlasité soucitné reakce.
Naopak smyslem pro humor a improvizaci diváky 15+ odzbrojil původem slovinský loutkář Matija Solce. Snad ještě více než samotným koncertem padajících babiček, vynalézavou loutkově-hudební one man show volně inspirovanou groteskní tvorbou Daniila Charmse s názvem Charms je vinen, si je získal improvizovaným komickým vícejazyčným úvodem ve foyer Draku. Když se následující den na křídou psaném harmonogramu na tabuli před divadlem objevilo spontánní večerní představení mimo oficiální festivalový program, one man improvizace s pandou Malé noční příběhy, neváhala jsem ani minutu. Podobně groteskní atmosféru vytvořil v Klubu Divadla Drak v představení Bar (15+) také soubor pražského Divadla Na zábradlí, který se na festivalu prezentoval rovněž uvedením inscenace Uvnitř banánu v Klicperově divadle.
Dětem zahraniční hosté představili například projekt Boxy (Unterwasser Theatre) se sérií mikropředstavení pro jednoho diváka nebo balet pro robotické vysavače Láska k riziku (Compagnie Bakélite), v němž host restaurace s kamenným výrazem (Francouz Olivier Rannou) snáší jedno selhání robotické obsluhy za druhým, až nakonec smířen s tím, že se ten večer nenají ani nenapije, poslušně zaplatí a rezignovaně odejde.
Soubor domácího Draku nabídl představení pro tři rozdílné věkové kategorie: hravě participativní, asociativní Tichohoří Gumák pro batolata od šesti měsíců, aktualizaci Sedmera krkavců podle Boženy Němcové pro děti od šesti let, na půl cesty rozkročenou mezi původní pohádkový příběh a podobenství o zlobení z doby magneťáků, a adaptaci rozhlasové verze románu Válka světů pro děti 11+, v níž bohužel režisér Jakub Vašíček utopil to nejzajímavější, tedy vizualizovanou živou manipulaci reality před mikrofony v rozhlasovém studiu, v hloubi jeviště. Z hostujících tuzemských souborů zabodovalo Malé divadlo z Českých Budějovic s asociativní, nenásilně ekologickou inscenací GaGa (3+) v režii Štěpána Gajdoše o reálném úniku 28 tisíc gumových kachniček do Tichého oceánu.
Skutečným highlightem přehlídky pro děti se však pro mě stala nonverbální performance Loutek bez hranic pro děti od tří let s názvem Včely na louce po cestě do Divadla Drak. Tři bosé performerky a jeden performer ve stylizovaných kostýmech včelařů, asociujících rovněž jakousi sektu v bílých kápích a s dnem proutěného koše ve tvaru slunce zakrývajícím obličej, louskali ořechy a vyráběli včelí úly či voskové svíčky, které zasazovali do ořechových skořápek. Anebo do kruhového plátěného bílého stanu, představujícího úl, nosili sušené květiny a vodu v mušlích, kterou nabírali ve skleněných zásobnících v okolí. Do jednotlivých aktivit přitom beze slov, pouze s tichým broukáním společné písně brumendem, zcela nenásilně zapojovali diváky všech věkových kategorií, ať už se k úlu vypravili záměrně, nebo přitáhl jejich pozornost cestou do Draku. I ty nejmenší děti se tak po chvilce staly součástí tohoto tichého, koncentrovaného, na společném úkolu pracujícího společenství, a dokonce se ani nebály bez rodičů za ruku s podivnými bytostmi vstupovat do stanu…
Komentáře k článku: Léto, včely, zpěv
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
