Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Let’s get WILD! (No. 2)
Druhý den unikátního queer festivalu WILD! se znovu nesl v duchu spisovatele Édouarda Louise. Tentokrát se však místo rodinných trápení probíralo mnohem palčivější téma. V inscenaci Dějiny násilí, kterou momentálně uvádí Švandovo divadlo, se autor svěřuje se svou zkušeností se znásilněním.
J. Grundman, O. Hes. Foto: M. Hančovský
Ztvárnit sexuální akt na jevišti tak, aby to bylo stravitelné pro všechny skupiny publika, je záludnou a ošemetnou tvůrčí záležitostí. V inscenacích sex vidět ztvárněn různými způsoby – pomocí tance, symbolů či třeba… ovoce (Faust v Divadle pod Palmovkou). Nicméně, ztvárnit homosexuální pohlavní styk, ze kterého se následně stává znásilnění, je pro režiséra poměrně náročnou záležitostí.
Režisér Tomáš Loužný měl v týmu talentovaného hudebního tvůrce Iva Sedláčka, díky kterému se ztvárnění sexuálního aktu proměnilo v umělecké dílo. Ve chvíli, kdy spolu Édouard (Oskar Hes) a Reda (Jan Grundman) souloží, do bílé blackboxové scény začne stroboskopicky problikávat bílé a červeno-růžové světlo. V komorním prostoru scény v každém „probliku“ oba herci různorodě pózují a každá pozice v sobě nese jisté sexuální napětí. Do toho všeho přidal Ivo Sedláček dráždivou, energickou hudbu a sám si s baskytarou v ruce vedle scény divoce užívá svůj výstup. O jak působivý zážitek jde, je třeba se přesvědčit na vlastní oči.
Sexuální náboj je dominantním rysem inscenace. Provází nás v různých podobách po celou dobu a kromě toho, že rozechvívá diváckou zvědavost, působí především jako funkční zachycení Édouardova mladického chtíče. Nejvíce pak funguje právě v momentech, kdy pro sebe mají prostor jen Hes s Grundmanem. Oběma se jim daří vytvořit intimní, napjatou atmosféru, která ale (bohužel) trvá pouze jen několik chvil. Tudíž jako diváci dostaneme vždy pouze koncentrovanou dávku oné půvabné atmosféry.
Nicméně, vybudované vášnivé napětí mezi Grundmanem a Hesem zapůsobí jako skvělý kontrast k momentu, kdy se z vášnivých hrátek v mžiku stane pokus o zabití a oloupení. V této chvíli dostává prostor i práce se symbolikou, kdy se Grundmanův obvaz jako počáteční symbol vzájemného pouta proměňuje ve vražednou zbraň. Právě symboly jsou, mimo slovní zpověď, základním prostředkem, kterým Loužný zachycuje nejzásadnější situaci celé inscenace.
Samotný akt znásilnění není v díle ztvárněn nijak syrově – právě naopak. Pracuje jen s drobnými útržky, které si Édouard jako oběť vybavoval – všudypřítomná broskvová vůně a následně krev stékající po stehnech. Během vyprávění o broskvové vůni se scéna s herci promění a ocitáme se v jakémsi transovém stavu, při němž všichni přítomní herci erotickým způsobem okusují a zpracovávají broskve, zatímco Édouard rozpráší po sále broskvovou vůni. Na malou chvíli zastaví čas, ulpí v onom momentu.
Prolínání snových, vzpomínkových stavů s realitou, v níž postava Hese vypráví, co se oné noci stalo, slouží jako základní strukturní prvek inscenace. Loužný v tomto případě pracuje s originálním aspektem, jelikož spojil všechny Édouardovy výpovědi (směřované k jeho sestře Kláře (Nataša Bednářová), policistům či lékařům (Marie Štípková, David Punčochář) do téměř jedné.
Loužný v průběhu inscenace tímto způsobem rozmělňuje napětí – prokládá vážnost svědectví komickými vsuvkami, takže ve finále se samotný akt znásilnění stane jen jakousi nijak nevynikající událostí. Tím ale režisér zachycuje především pohled zvenčí, kdy, ačkoliv si Édouard tiše nese dál své trauma, tak okolí (skrze další postavy, včetně nás) jen poslouchá a nedokáže plně pochopit závažnost toho, co se stalo. Jako důkaz úplného nepochopení slouží závěrečné chrlení stereotypních předsudků o znásilnění a jeho obětech z úst všech přítomných herců.
I když se může zdát, že se ze všech komentářů smíchaných s výpovědí stane obrovský chaos, Loužnému se daří inscenaci udržovat přehlednou a čitelnou. Dopomáhá tomu i představitel hlavní role s půvabně nevinným výrazem Oskar Hes, který i kdyby chtěl příběh pokaždé vyprávět jinak, vždy skončí stejně – zneužitý, zbitý a nepochopený.
///
Švandovo divadlo, Praha – Édouard Louis: Dějiny násilí. Režie a adaptace: Tomáš Loužný, dramaturgie: David Košťák, scéna: Petr Vítek, kostýmy: Martin Chocholoušek, hudba: Ivo Sedláček. Hrají: Oskar Hes, Jan Grundman, Nataša Bednářová, Marie Štípková, David Punčochář, Ivo Sedláček. Premiéra 12. 2. 2022. V rámci festivalu WILD! 26. 5. 2022.
///
Komentáře k článku: Let’s get WILD! (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
