Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Let’s get WILD! (No. 4)
Jedinečný queer festival se pomalu blíží do finále. V předposledním dni na publikum nečekalo už žádné další dílo spisovatele Édouarda Louise nýbrž jej nahradil kritik politických poměrů v Polsku, režisér Przemysław Wojcieszek. S inscenací Čas, kdy umírají vosy přinesl českému publiku vhled do poměrů LGBTQ+ komunity v Polsku.
Čtyři postavy – dva muži, dvě ženy v tělech dvou polských hereček (Paulina Dobosz, Karolina Zajdel) přišly publiku vyprávět dva rozličné příběhy, které ačkoliv se v lecčems liší, tak se především v mnohém prolínají. Společná je jim nenávist polského státu vůči jejich příslušnosti k homosexuální komunitě, ale i touha utéct někam pryč.
Režisér Przemysław Wojcieszek zvolil velice volnou formu vyprávění, v níž se postavy Pauliny Dobosz a Karoliny Zajdel bez jakéhokoliv náznaku proměňují tu v mužskou a tu zase v ženskou postavu. Jejich prolnutí probíhá v mžiku, a rozpoznat, zdali se vyprávění příběhu chopil ambiciózní tanečník, politicky angažovaná kariéristka, pokorný katolík nebo citlivá lesbička toužící po klidném životě je mnohdy obtížné. Jenže to byl nejspíš režisérův záměr.
Nezáleží totiž, která z postav právě vypráví svůj příběh – v obou párech se jedná o vcelku výrazné protiklady. Jedna osoba z páru je vždy do jisté míry extrémní (tanečník a kariéristka v podání Karoliny Zajdel) a druhá představuje mírný, uzemňující typ (katolík a citlivá lesbička v podání Pauliny Dobosz). Jejich fluidita funguje jako skvělý zastřešující prostředek, který poukazuje na to, že příběh by mohl vyprávět kdokoliv spadající do polské LGBTQ+ komunity. K tomu přispívá i herecké pojetí Pauliny Dobosz i Karoliny Zajdel. Jejich projev je civilní, což skvěle zapadá do konceptu inscenace jako zpovědi o polských poměrech.
Stejně fluidní je i prostor (scéna Antona Unai), do něhož je inscenace zasazena. Jedná se o konstrukci tyčí postavenou nad modrým kobercovým obdélníkem, která je oblepena modrými led-světélky, přičemž přední strana evokuje jakýsi průchod a v zadní části je zavěšený prázdný rám. Ačkoliv prostor působí neurčitě, funkce a podoby se mu dostává při každé rozehrané situaci – občas tedy sledujeme taneční parket, někdy kapličku s obrazem někoho ze svatých nebo třeba šatnu se zrcadlem. Scénografie souzní s hereckou akcí a jedinou nejasností tak zůstává malý modrý obdélník, který je přilepenými světélky k zemi navázán na velkou modrou plochu a nijak výrazně se s ním nepracuje.
Téma fluidity by se dalo považovat za zastřešující, jelikož nás provází i v mluveném textu. Slovní party všech postav se věnují hlavní lince negativního vztahu politiky Polska vůči LGBTQ+ komunitě a její stále se zhoršující proměny, které jsou zachycovány vyprávěním. Nicméně, od tohoto hlavního tématu se odskakuje i k dalším palčivým tématům jako je národní identita, problematika rasismu, role ženy ve společnosti či politická zkorumpovanost.
Do jisté míry lze v tématech spatřovat provázanost, ale kvůli jejich mnohosti působí dílo jako by se snažilo „honit příliš mnoho zajíců“, čímž se rozostřuje celkové vyznění. Text totiž přímo srší podnětnými myšlenkami, ale v mnoha případech jsou to jen kulky vystřelené do tmy, jelikož se s nimi dál nepracuje.
Inscenace Čas, kdy umírají vosy je lamentací a zároveň zpovědí o současných poměrech v Polsku, která ukrývá citlivý příběh dvou párů toužících po svobodě a pochopení. O homosexuálních párech zmítaných politickými machinacemi tak moc, že jsou nuceni opustit svou rodnou zem, aby našly štěstí jinde.
///
Venuše ve Švehlovce, Praha: Przemysław Wojcieszek – Čas, kdy umírají vosy. Režie: Przemysław Wojcieszek, scénografie a kostýmy: Anton Unai, hudba: Magdalena Gorwa, světla: Robert Traczyk. Hrají: Karolina Zajdel, Paulina Dobosz. V rámci festivalu WILD! 28. 5. 2022.
Komentáře k článku: Let’s get WILD! (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)