Divadelní noviny > Festivaly Reportáž Zahraničí
Let’s get WILD! (No. 5)
Pozvolna doznívá poslední potlesk a s ním mizí i závěrečný den unikátního queer festivalu WILD!, který se v rámci posledního dne rozhodl uvést rovnou dvě představení. Prozíravá dramaturgie moc dobře věděla, proč neuzavírat festival depresivním příběhem An Ukrainian war story od Kvir Theatre, ale pro uvolnění napětí uzavřít pětidenní veselí Ensemblem Damian s inscenací Poklad Arkádie.
Foto: archiv Kvir Theatre
Kvir Theatre je komorní skupina složena z queer umělců, kteří uprchli z Ukrajiny a s tím vším, co si stačili odnést, společně se šrámy na duši, představili festivalovému publiku inscenaci An Ukrainian war story.
Když se rozezní sirény, jež jsou součástí představení, nelze si nevšimnout, jak sebou každý z aktérů trhne… a v ten moment je jasné, že nejde jen o obyčejné představení. Je to terapie sdílením – zpověď o válce, kterou všichni známe ze zpravodajství. Kvir Theatre z ní ale skrze jednoduchý příběh zformuluje upřímný pocit, který mrazí až do morku kostí.
Příběh je prostý – postava vypravěče (Ліла Перегуда) nám vypráví příběh války, v níž se z obyčejného chlapce (Magrit Sibiryakov) stane voják, který padne za vlast. Matka (Сириэль Риверстар) jej společně s dalším vojákem (Lada Gulaya), jeho milencem, oplakávají a rozhodnou se sami čelit zlu, ztělesněnému ďáblovi (Loki Asgard), kterého se jim podaří (alespoň na čas) vyhnat. Inscenaci pak uzavírají písní (Just remember that I love you and that I will always be on your side), ze které ani tak nevyznívá naděje v lepší zítřek, jako spíše dojemná soudržnost, kdy jeden na druhého nedá dopustit.
Mimo silnou atmosféru vyvěrající primárně z toho, že nám utečení herci z Ukrajiny hrají o hrůzách z domova (leč metaforicky), je zážitek o to intenzivnější, jelikož režiséři (Magrit Sibiryakov a Ліла Перегуда) inscenace koncipovali inscenaci jako divadlo odehrávané v bunkru. Publiku je tak celou dobu nabízeno drobné občerstvení a deky, zatímco kolem nás se odehrávají situace, v nichž matky křičí, vojáci odhodlaně míří vstříc svému konci a ďábel se tomu všemu jen potutelně vysmívá.
Spíše než divadelní kvality je třeba na inscenaci vnímat a ocenit její výpovědní hodnotu. Zcela prostá scéna, kostýmy sestávají z oblečení z běžného šatníku uzpůsobené tak, aby odpovídali alespoň trochu dané postavě, společně se zastřešujícím jazykem ukrajinštiny a ruštiny, poukazují na to, že soubor přišel s málem a všechno to málo, co má, dává nám.
Mohli bychom samozřejmě ve výrazových prostředcích hledat náznaky konceptu chudého divadla od Jerzyho Grotowského, kde je dominantní především snaha navázat kontakt mezi divákem a hercem (a mít diváka jako součást inscenace), ale i přes společné rysy je inscenace souboru Kvir Theatre spíše prostředek, jak se vyrovnat se soudobou situací.
Za zmínku stojí i krátká diskuze po představení, která dokázala vyčistit vzduch zatížený intenzivní, depresivní atmosférou. Všichni členové souboru si totiž užívali přítomnost publika a aktivně se snažili navazovat kontakt, vyzvědět dojmy. Sami se pak s úsměvem na rtech svěřovali s tím, jaké pro ně byly největší překážky při tvorbě, přičemž nejsilnější z nich je pro ně zvuk sirény, kvůli které se už nikdy nebudou cítit klidní.
I přesto, že publikum mělo možnost vidět soubor v obou polohách – hereckých i nehereckých, bylo snadné rozpoznat, že kromě rozdílné dikce, se jejich vlastní osoby výrazně otiskly do charakterů. Nesledujeme tedy jen obyčejný příběh, ale prožíváme s nimi jejich strasti a ve vlastní bezmoci můžeme, kromě lítosti, být jen vděční, že něco takového zažíváme pouze v divadelním prostředí…
Ztělesnění barokní duše
Ne celý večer se ovšem nesl v tomto těžkém duchu. V závěru celého festivalu se publiku představila první česká queer opera Poklad Arkádie s neo-barokní hudbou Tomáše Hanzlíka vystavěná na základě dochovaných fragmentů antického autora Theokrita.
Prostý příběh pojednává o pastýři Dafnidovi, jehož kráse podlehnou tři loupežníci a každý z nich touží rozmanitými způsoby svést pasáčka jen pro sebe. Dafnid jejich chování prohlédne a rozhodne se raději vzdát se vlastního života, než aby podlehl jednomu z nich. Než aby o něj loupežníci přišli, raději mu slíbí, že s ním budou žít v počestnosti – což také splní. Díky tomu nám starý Dafnidés může vyprávět tento půvabný příběh.
Foto: Michaela Škvrňáková
Jakub Čermák (jehož režii jsme mohli vidět už první den festivalu v inscenaci Kdo zabil mého otce?) se zapojením prostých hereckých akci rozhodl jít proti komplexní, neustále se větvící barokní hudbě Tomáše Hanzlíka a podařilo se mu vytvořit kompaktní celek, který se nejenže vzájemně netluče, ale překvapivě pospolu téměř symbioticky souzní.
Ačkoliv by se mohlo zdát, že Čermák minimalizací jevištního dění utlumil barokní hravost a velkolepost, není tomu tak. Rozhodl se totiž baroko nechat probublat v jiných aspektech a jedním z nich je rozdvojená postava Dafnida.
Dafnidova postava je rozčleněna na dvě části – duši a tělesnou schránku. Tělo (Matěj Pšenička), jakožto ideál dokonalosti, je mlčenlivým artefaktem, který se podílí na minimalistických, symbolických situacích, zatímco přihlížející duše (Vojtěch Pelka) dodává postavě Dafnida andělský hlas. Ač jsou po celou dobu zastoupeni dvěma oddělenými herci, neustále na sebe reagují a nikdy se od sebe zcela neodchýlí. Jejich vzájemná souhra přechází chvílemi do lehkého erotična (jakým je ocucání prstu duše) což znovu jen stvrzuje intimnost a pevné pouto mezi tělem a duší – jedním z typických témat barokní kultury.
Tři loupežníci Thyrsis (Matej Benda), Korydón (Ondřej Benek) a Menalkás (Michal Marhold) oblečení v šedavých, teplákových soupravách jsou pak překvapením sami o sobě. Všichni tři herci mají ostře řezané, mužské rysy, které jsou rozostřeny kontrastem jejich nádherně a čistě znějících hlasů – obzvlášť pak, když zazní trojhlas jejich altu, tenoru a basu pospolu. Jakákoliv očekávaná loupežnická drsnost se rozplývá během působivé režijní invence, kterou je symbolické odhalení jejich citlivých duší, když si rozepnou mikiny, pod nimiž se objeví část oděvu v barvě srdce, lásky.
Podobnými symbolickými drobnostmi je inscenace intenzivně prošpikovaná. Za zmínku stojí například vlévání černé barvy do čiré vody symbolizující pozvolna se rozlévající smutek či smrt. Obzvlášť silně působí tento symbol v samotném závěru, kdy po Dafnidově odmítnutí každý z loupežníků zatouží poeticky při svitu měsíce ukončit svůj život na dně láhve tekuté smrti. Tento obraz je pak znásoben příchodem Dafnida, který vlastním smutkem naplní skleněný box a zasype jej suchým ledem, zatímco jeho duše stojí vysoko nad plátnem, na němž jsou promítány temně modré vlny moře a dotváří tak krásné, poetické momentum.
Působivým prvkem je i zapojení dvou pláten (většího, před kterýmž stojí menší), na něž se v průběhu inscenace promítají především přírodní motivy, zdůrazňující féeričnost a propojenost láskyplného příběhu s přírodou. Dominantní a všudypřítomné květinové motivy s jemnými pastelovými barvami v pozadí pak kromě zdůraznění něžné aury dodávají inscenaci onu barokní komplexnost, v níž by si publikum mělo vychutnávat dílo všemi smysly.
Ke zmíněné komplexnosti neodmyslitelně patří i hudební doprovod Tomáše Hanzlíka, který si vystačí pouze s malým hudebním ansámblem, a přesto zvládá s naprostou grácií uchvátit a táhnout bez obtíží celou operu. Jeho hudba je vkusná, často tklivá a líbivá. Baroku se přibližuje větvením, ať už melodických či hlasových motivů, které postupně velkolepě narůstají, aby mohly kontrastně utichnout a jen decentně dokreslovat dění na scéně.
… a takový byl letošní WILD!. I když byl převážně zatížen palčivými, společenskými tématy, jejichž cílem bylo dovést nás k zamyšlení, neopomíjel přinášet i spoustu krásna – ať už v podobě lidí, inscenací či radosti ze vzájemného shledávání v těchto neklidných časech. V předchozích pěti dnech jsme sice odkryly temnější tóny queer kultury, ale její duhová vlajka září s oprávněnou hrdostí dál.
Club 3. břeh, Praha: Kvir Theatre – An Ukrainian war story. Režie a autoři textů: Ліла Перегуда a Magrit Sibiryakov, hudba: Ліла Перегуда a Darwin Tremor. Hrají: Ліла Перегуда, Magrit Sibiryakov, Сириэль Риверстар, Amma Ra, Loki Asgard a Lada Gulaya. V rámci festivalu WILD! 29. 5. 2022.
Venuše ve Švehloce, Praha: Ensemble Damian – Poklad Arkádie. Režie: Jakub Čermák, hudba: Tomáš Hanzlík, libreto: Marek Řihák, scéna a kostýmy: Pavlína Chroňáková, světelný design: Filip Obermajer, asistent režie: Jan-Jakub Šenkeřík. Hrají: Vojtěch Pelka, Matěj Pšenička, Jiří Poláček, Matej Benda, Ondřej Benek, Michal Marhold a Jiří Poláček. V rámci festivalu WILD! 29. 5. 2022.
Komentáře k článku: Let’s get WILD! (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
