Levínský píše Uhdemu
Milý Milane,
děkuji Ti za Tvůj dopis. Dnes se Ti trochu zdráhám psát, strávili jsme spolu celý nedělní podvečer a mám ten pocit, že jsem Ti všechno řekl. Alespoň jsem si tedy za těch posledních několik dnů nevšiml ničeho pozoruhodného, co bych Ti z nepřekonatelné vnitřní potřeby musel bezodkladně sdělit.
Psal jsem Bio Máše, tedy Marii Černíkové, žes byl nadšen z jejich textů k písním ve Vile na Štvanici, je to vlastně takový můj koníček, jeden z koníčků tedy, být poslem dobrých zpráv. Až budeš příště v Praze, mohli bychom vyrazit na její koncert. Stoupli bychom si rovnou k pódiu a vydávali radostné neartikulované zvuky, pokud tedy bychom k nim našli odvahu. Pokud ne, alespoň bychom tiše a spokojeně společně kouleli očima. Nikdy jsem nechápal tu potřebu někam patřit, ať už do nějaké stolní společnosti, nebo snad dokonce do uměleckého spolku, ale kdybychom spolu založili fanklub Bio Máši, tak to by se mi líbilo. Že bychom byli její groupies, víš? Myslím, že když už nic jiného, tak by se tímto naším skutkem stal svět genderově vyváženějším.
Nic zajímavého jsem v posledních dnech nezažil i proto, že jsem večery trávil na zkouškách. Cvičíme s Nejhodnějšími medvídky mou novou hru a já v ní vystupuji jako herec. Herec jsem strašný, o mém hereckém stylu vypovídá velmi přesně přezdívka, kterou v té naší partě mám – Hurvajz. Nejsem schopen ani ujít přirozeně tři metry a sednout si na židli. Při mluvení nervně krabatím čelo, vrásky mi na čele vytvářejí dramatické brázdy a v obzvlášť vypjatých momentech mi mezi nimi rudě tepe má dvaceticentimetrová jizva ve tvaru ypsilon. Kdybych hrál v černém divadle, tak vypadám z osmé řady jak neonový prak. Prak – ne drak.
Přesto hraji rád. Naplňuje mne to téměř bezmezným obdivem k hercům. Což je, myslím, velmi praktická vlastnost. Je, myslím, velmi vhodné, když dramatik herce miluje. Ušetří to spoustu zklamání. Mě herci v mých hrách nikdy nezklamali. Naopak, pokaždé jsem jimi znovu a znovu dojat. Obzvlášť z hereček.
Přemýšlel jsem o herečkách zrovna včera. Došel jsem k názoru, že aby ses stal skvělou herečkou, tak se musíš hlavně dobře jmenovat. Nevím, jak ten mechanismus funguje, a prosím Tě rovnou, abys můj dopis neukazoval nikomu ze spolku Sisyfos, nicméně je to tak. Herečka musí mít v příjmení něco sladkého, medového, ovocného, mám pocit, že to nějak souvisí s vánočním cukrovím. Vždyť přece nemůže být náhodou, že se naše nejlepší a nejkrásnější herečky jmenují Švestková, Voříšková a Hřebíčková. A je to tradice dlouhá, začíná už Mandlovou.
Vlastně jsem byl ještě v divadle, tento týden. Ve Strašnickém divadle na inscenaci hry Ondřeje Novotného Kolaps. Hra je napsaná nesmírně zručně (což je z mé strany jednoznačný kompliment, jsem velký zastánce řemeslně zvládnuté práce!) a určitě stojí za zhlédnutí jako ostatně většina věcí ve Strašnickém divadle – i tam bychom měli při Tvé příští návštěvě společně vyrazit. Ale zpátky ke hře, tedy ony jsou to spíše dvě hry v jedné, 2 in 1, ale nechci se pouštět do detailů, chci Ti jen napsat pár slov k výchozímu nápadu, který mi přišel prostě dokonalý. Nevím, jak často chodíš nakupovat (já neustále, tedy jídlo kupuju pořád), ale dnes už je skoro nemožné něco koupit jen tak, jako třeba zubní pastu nebo já nevím co. Každý výrobek musí mít příběh! A tak máme pivo s příběhem a sýr s příběhem a roštěnku s příběhem a já nevím, co všechno… s příběhem. V Novotného hře pracuje s touto marketingovou strategií pohřebnictví. A prodává pohřby – pohřby s příběhem!
Zrovna se dívám, že i Husa na provázku uvádí nějakou Novotného hru. Viděl jsi ji? Pokud ne, tak to by mohl být program našeho příštího brněnského setkání.
Zatím Tě srdečně zdravím od nás z Vysočan
Tvůj
René
Komentáře k článku: Levínský píše Uhdemu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
