Divadelní noviny Aktuální vydání 22/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

22/2024

ročník 33
24. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Burza

    Levínský píše Uhdemu

    Milý Milane,

    děkuji Ti za dopis. Jak se dívám na současnou debatu ohledně uprchlíků? První, co mi přijde pozoruhodný, jak všichni s velikým zaujetím operují se zájmenem MY. Všichni mají obavu o NÁS a konají ve prospěch NAŠEHO dobra. V tomto smyslu je příkladného altruismu na všech stranách přehršel, kdyby se konalo mistrovství světa v obětování sebe sama pro blaho celku, tak máme zemi plnou šampionů.

    Drobnej zádrhel je tak vlastně jenom v tom, že se jaksi neshodneme, co ten celek je. Kdo jsme – tihleti „MY“? Pro mne, jako pro primitivního humanistu, je to prosté, MY jsme jednoduše MY všichni, co na týhle zemi žijeme, řekněme všichni my primáti, ať někde udělám jasnou čáru. Poslouchám-li ostatní účastníky diskuse, tak často nevím, koho mají oním MY na mysli. NÁS, co mluvíme česky? NÁS, co jsme se narodili v Evropě? NÁS, co máme rádi Janáčka? NÁS, co jsme připraveni přísahat na českou ústavu?

    Co mi ale opravdu leze na nervy, je to věčné zaklínání se strachem. Nebaví mne poslouchat, že nám hnědne společnost, nebaví mě týpek, co se u piva tváří jako kakabus a mezi řečí mě straší, že až přijdu domů, tak na mě z ledničky vybafne fašista nebo aspoň hodně hustej xenofob. Je přeci úžasný, že v Čechách ani na Moravě neexistuje relevantní národní strana! (Pražské Japonce či budějovické Šlonzáky můžeme, myslím, ponechat studiu folklorních badatelů.) Jsem přesvědčen, že máme velký důvod se radovat, že u nás, na rozdíl třeba od Rakouska, nevyrostl někdo demokracii opravdu nebezpečný jako ten děsivě modrooký Hans-Christian Strache. Pravidelně chodím na demonstrace podporující uprchlíky, na facebooku mám místo profilové fotografie heslo „Žádný člověk není ilegální“ a největším projevem nevole vůči mým aktivitám bylo to, že mne dva z mých 581 facebookových přátel vyzvali, abych si uprchlíka vzal domů. Jeden z nich mne přitom nazval „dobroserem“, což mi, vzhledem k tomu, že už dva týdny piju v kuse svůj domácí burčák, vlastně nepřišlo až tak od věci. Takže obavy o nezdravé polarizaci společnosti si dovolím dál považovat za liché.

    Špatně ale snáším strach z kvót a uprchlíků. Podle ČSÚ v ČR za prvních pět měsíců letošního roku požádalo o azyl 679 osob, z toho např. 332 Ukrajinců, 95 Kubánců, 38 občanů Sýrie a Vietnamu. I kdybychom měli nyní zpracovat další tisíce žádostí, jen těžko se přiblížíme číslům z roku 2001, kdy bylo v ČR podáno 18 094 žádostí. Více než 18 tisíc! A vzpomíná si někdo, že by náš byrokratický aparát tehdy kolaboval? Já tedy ne. Ani Spolková republika Německo zatím nijak závratně nepřekonává čísla z minulosti – v roce 1992 požádalo o azyl v SRN 438 tisíc žadatelů, v loňském roce to byla méně než polovina – necelých 203 tisíc. V prvním pololetí roku 2015 pak bylo v SRN podáno 171 735 žádostí.

    Chce-li nyní EU, abychom zpracovali několik tisíc žádostí o azyl, pak nechápu, proč bychom to neměli udělat, kapacity na to zřejmě máme. Nechce se po nás nic jiného, než abychom se ujali několika tisíc imigrantů a roztřídili je na politické, válečné a ekonomické – těm prvním poskytli azyl, těm druhým dočasné útočiště a těm třetím letenku domů. To vše zcela a pouze dle zákonů a předpisů platných v ČR. Jestli tohle někomu připomíná Mnichov… pak je veškerá argumentace marná.

    Takže budu psát radši o divadle. Byl jsem s dcerou na prosecké pouti a strávil tak neděli s loutkovým divadlem „Cirkus Žebřík“. Bylo to moc milé, žába metala kozelce a hypnotizovaná slepička levitovala, dcera se smála a já se bavil též velice. Na říjen mám naplánovány další návštěvy divadel a těším se, že budu referovat. A hlavně – 1. listopadu v Horních Počernicích – Žebrácká opera Divadla Na tahu po čtyřiceti letech! Budeš tam, Milane? To by bylo krásné! Začíná se už od šesti, aby bylo dost času na následný večírek. Když hrálo Divadlo Na tahu v Počernicích loni, natáhl se večírek s Bohdanem Holomíčkem tak, že jsem v pondělí neodjel do Německa do práce. Tak doufám, že to dopadne stejně katastroficky i letos. Miluju totiž katastroficky končící večírky!

    Srdečně Tvůj René


    Komentáře k článku: Levínský píše Uhdemu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,