Levínský píše Uhdemu
Milý Milane,
děkuji za Tvůj dopis. A děkuji dvojnásob, žes otevřel příběh Poincarého, tedy v tom smyslu, žes o žádném vědci Henrim Poincarém nikdy neslyšel. On o něm totiž, jak jsem si v posledních dvou měsících s naprostou jistotou ověřil, neslyšel nikdo. Což nesvědčí o ničem jiném než o tom, že všechny mé pocity, že jsem se za těch více než dvacet let, co jsem odpromoval na fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské, celkem socializoval a vlastně už tak trochu chápu, co jako lidi a co jako vědí a co jako chtějí, že všechny tyto mé pocity jsou naprosto mylné.
Celé se to má asi tak: Když mě v říjnu loňského roku Kristián Kubák požádal, abych pro jeho soubor Tygr v tísni napsal hru o teorii chaosu, hned jsem začal přemýšlet nad tím, jak tu teorii chaosu šikovně marketingově zabalit a zbohatnout (oba víme, jak neřestně se dá na tantiémách zbohatnout, takže mi jistě rozumíš). A nemusel jsem přemýšlet ani dlouze, ani bolestně, jelikož se tak nějak obecně ví, že největším bestsellerem 20. století byla Šifra mistra Leonarda a Leonardo da Vinci byl, na tom, myslím, existuje dosti rozumná shoda, největším univerzalistou v dějinách, šlo jen o to, kdo je tím druhým po něm. A i v tom existuje, tedy alespoň jsem o tom byl před těmi třemi měsíci přesvědčen, jasná shoda. Tím druhým (a pro mne osobně spíš prvním) je Henri Poincaré, muž, který byl jako jediný člověk v historii členem všech čtyř komor Francouzské akademie věd. Poincaré se mimo jiné zabýval problémem tří těles a jeho příspěvek do soutěže o cenu krále Oskara II. v roce 1889 položil základy celé teorii chaosu. Takže jasná věc, říkal jsem si, profláklého Leonarda nahradím v titulu podobně profláklým Poincarém a diváci se jenom pohrnou.
Dovedeš si tedy představit, jaké bylo mé zklamání, když se mne stý padesátý třetí člověk ze sto padesáti tří, kterým jsem nadšen titul své hry sdělil, bezelstně zeptal, kdo že jako ten Poincaré je. Nikdo nikdy nikde v životě o žádném Poincarém neslyšel. Tedy mimo Tebe. Ty víš, že byl jakýsi Poincaré francouzským prezidentem – o tom já jsem zase samozřejmě nikdy nikde v životě neslyšel!
Musím si tedy znovu přiznat, že žiju v jakési divné bublině a nedá se s tím nic dělat. Nebo je celý problém v tom, že Poincaré je druhým největším univerzalistou v dějinách? Fenomén toho druhého mne fascinuje už několik let. Třeba – kdo byl druhý kosmonaut? Kdo byl druhý člověk na Měsíci? A moje nejoblíbenější: Kdo byl druhý americký prezident?
Důležité je, umět se z těchto svých omylů poučit. Když mne tedy Marta Ljubková a Jan Tošovský nyní požádali, abych napsal hru na Novou scénu, usoudil jsem, že Šifra mistra Leonarda není bestsellerem proto, že má v názvu Leonarda, ale spíš kvůli tomu, co se tam děje. Šifra mistra Leonarda je více než inspirována příběhem jednoho z největších žijících matematiků, Ilji Ripse, a jeho výzkumu talmudu. Už na základní škole, ve čtrnácti letech, byl Ilja Rips členem sovětské matematické sborné na mezinárodní olympiádě (věková hranice je přitom osmnáct let), ve dvaceti se pak pokusil upálit se na protest proti sovětské okupaci Československa, poté byl dva roky internován na psychiatrii. Na jaře 1971, po zveřejnění zprávy Vladimira Bukovského o zneužívání psychiatrie v SSSR, mu bylo, za vydatné pomoci světové matematické obce, umožněno vycestovat do Izraele. Pracoval na katedře matematiky Hebrejské univerzity, v roce 1979 obdržel Erdősovu cenu a zdálo se, že směřuje k opravdovým matematickým výšinám. S nástupem počítačů v osmdesátých letech se ale Ripsův výzkum dramaticky posunul, Rips začal studovat talmud, v němž našel ekvidistanční metodou zakódovaná jména dvaceti nejvýznamnějších rabínů, čímž způsobil značný poprask ve světové statistice. Trvalo pět let, než se Maye Bar-Hillel podařilo Ripsovy výsledky vysvětlit: se svými kolegy dokázala, že pomocí Ripsovy metody lze najít jména dvaceti nejvýznamnějších rabínů v jakékoli knize či textu, sama pak použila (podle mne velmi vtipně) Dostojevského Zločin a trest.
Myslím, že je to krásný příběh. Pro mne krásnější v tom, že jsem ho nikde nehledal, nic jsem kvůli němu nečetl, prostě mi ho Maya Bar-Hillel vyprávěla během šábesové večeře, když jsem byl loni v létě na návštěvě svých přátel Jakova a Judith v jejich domečku v Bak’a, kousek od zrušeného jeruzalémského nádraží… Což mi připomíná jiný příběh: ten náš pro Jitku. Zrovna tento týden mi Jitka po své kamarádce Štěpánce vzkazovala, že kvůli naší hře už i zhubla a my dva stále nic a nic. Měli bychom se polepšit, Milane! Moc si dopisujeme a málo píšeme hry…
Srdečně Tě zdravím, Milane, a těším se na první scénu!
Tvůj René
Komentáře k článku: Levínský píše Uhdemu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
