Libeňské dilema aneb Balistická záhada

Z pohledu pražského magistrátu, zřizovatele Divadla pod Palmovkou, může libeňská scéna patřit mezi vzorné premianty. Má slušnou návštěvnost, solidní uměleckou úroveň a stabilní vedení: režisér Petr Kracik šéfuje divadlu dvacet let, mezi pražskými řediteli rekordman. Navíc divadelní budova patří městu, odpadají tím tahanice se soukromými majiteli. Divadlo sice zasáhla povodeň, ale po rekonstrukci se zaskvělo v plné kráse, jak by napsala propagační brožurka. Drobné vady na kráse by se přesto našly. Za dvacet let divadlo nezískalo žádné relevantní ocenění, o jeho inscenace není zájem na domácích, natož zahraničních festivalech (hostování Platonova na plzeňském festivalu a Peera Gynta ve Skandinávii patří do minulého století). Vysvětlení může být prosté: divadelní kritika preferuje progresivní scény, konzervativní střední proud, na jaký sází Palmovka, přinejmenším podceňuje. Kupodivu se nenašla ani žádná herecká cena (Thálie), a přitom libeňskou scénou prošli nejlepší herci své generace – Vilma Cibulková a Jiří Langmajer. Tady je vysvětlování složitější, snad zde doznívá pověst divadla na periférii, byť už to dávno není pravda. Ceny dostávají divadla v pražském centru a pak – spravedlivě – oblastní scény. Palmovka není ani jedno.

Pro mě, jako libeňského patriota, by se ještě jedna subjektivní vada našla. Ačkoli mám divadlo za rohem, nemám potřebu tam chodit. Můj divácký zájem se podobá balistické křivce: od počátečního nadšení až po dlouhou řadu zklamání. Po desítkách recenzí, článků a interview, které jsem libeňské scéně věnoval, snad mohu zobecňovat.

V první polovině 90. let šel nadupaný třicátník Petr Kracik proti proudu. Inscenace O myších a lidech, Lovecké scény z Dolních Bavor, Hamlet a Peer Gynt oplývaly přesně tím, čeho se nedostává jeho inscenacím v posledních deseti letech. Dramaturgickou odvahou, stylem, výkladem a nasazením. Přehlížené divadlo získalo pověst, za kterou šli diváci, a pro herce znamenalo libeňské angažmá nedosažitelnou metu. Dokonce se zdálo, že Kracik vnímá, jak je pro repertoárovou scénu velikosti Palmovky dobré, když je rozkročena na dvou režijních nohou. Inscenace Ivo Krobota – Návrat domů a Platonov – dokreslovaly portrét Palmovky jako prestižní scény, která ze svých herců umí vytvořit divadelní hvězdy.

Co se tedy přihodilo, že balistická křivka nabrala setrvalý sestup do dnešního bezvýrazného průměru splývajícího s mainstreamem? Mohu nabídnout jen svůj subjektivní odhad. Petr Kracik v dvojroli ředitele a vlastně i uměleckého šéfa špatně snáší uměleckou konkurenci a zásluhou své pozice s ní může zatočit. Proto se rozešel s režisérem Krobotem a později i s dalším režisérem Činoherního klubu Ondřejem Sokolem, jehož inscenace Višňového sadu příliš čněla nad průměrem. Důvody jejich sporů jsou zástupné. Na Palmovce tak smějí hostovat pouze režiséři, kteří Kracikovo postavení neohrožují: např. Lucie Bělohradská anebo Antonín Procházka, jejichž estetický či žánrový úhel pohledu se v ničem neprotíná s Kracikovým. Těm pak jistě dokáže snést modré z nebe. Profesní žárlivost či neschopnost pěstovat si oponenturu se bohužel obracela i do vlastních řad. Ještě před povodněmi v roce 2002 Kracik „vyplavil“ z divadla své dva nejbližší spolupracovníky, s nimiž proměňoval Divadla S. K. Neumanna na Palmovku: dramaturga Martina Velíška a Petra Našice, manažera a fotografa. Právem se mohlo zdát, že se naplno projevil principálský komplex: všechno si dělat sám. Současně ale začali odcházet herci, na kterých stál repertoár i divácká přízeň – Vilma Cibulková, Jiří Langmajer, Aleš Procházka…

Důvody jejich odchodů mohou být různé, ale jedno budou mít společné: nespokojenost s uměleckou stagnací, jinak řečeno s tvůrčím „vyhořením“ jejich režiséra.

Režijní vývoj mimořádně talentovaného mladého Petra Kracika by stál za samostatnou kapitolu. Omezím se na stručnou charakteristiku: zakonzervování někdejšího živoucího stylu zaživa. Dobře se mi vybavují kupříkladu inscenace americké klasiky jako Kočka na rozpálené plechové střeše, Pohled z mostu či Smutek sluší Elektře, které natolik vyznávaly konzervativní kánon interpretace, že v důsledku oslabovaly i vlastní herecký potenciál. Obávám se, že za Kracikovým odporem jakkoli aktualizovat klasické texty stojí umělecký alibismus, případně i truc současným trendům, které na rozdíl od Kracikovy práce docházejí ocenění.

Podívejme se na současný repertoár. Dramaturgická sázka na jistotu klasiky: Cyrano, Gazdina roba, Ať žije královna. Jistota herecké pověsti Jiřího Langmajera: Oidipus vladař, Kean, nejnověji Mefisto. Jistota pokleslých komedií a muzikálů: Nájemníci pana Swana, Ještě jednou, profesore, Sugar. Jistota adaptací filmové klasiky: Přelet nad kukaččím hnízdem, Rain Man.

Nechci být nespravedlivý. Všichni stárneme, držíme si posty, z největších avantgardistů jsou vyznavači tradic. Divadlo by však mělo jít s dobou, anebo na ni alespoň živě reagovat. V libeňské Palmovce se zastavil čas. Přiznejme si však, že značná část diváků právě taková divadla vyhledává. Chtějí se bavit, dojímat, vzrušovat, zapomenout na svět venku a jeho dobové nevlídné počasí. Takových divadel je také dost, zhusta soukromých. Před nadcházející transformací městských divadel bych proto rád před pražský magistrát, potažmo komise a poradní sbory, které se tímto budou zabývat, předložil toto libeňské dilema. Podle mého soudu se Divadlo pod Palmovkou za poslední roky proměnilo v typickou principálskou scénu, jakou provozuje např. Tomáš Töpfer, Karel Heřmánek či Jan Hrušínský. Proto si myslím, že by ředitel Kracik měl mít možnost transformovat divadlo v s. r. o. (čistším způsobem, než k tomu došlo v mosteckém divadle). Repertoár by se patrně posunul k větší bulvárnosti, herci by ztratili jistotu stálého angažmá, avšak soukromníci by nemohli poukazovat na to, že oni divákům nabízejí příjemné útočiště bezčasí za nesrovnatelných finančních podmínek. Druhá možnost ale také stojí za úvahu: otevřít ve výběrovém řízení libeňskou scénu nové generační vlně, představované kupř. režisérem Danielem Špinarem. Zkrátka nadupaným třicátníkem, jakým býval před dvaceti lety i Petr Kracik.