Liberečtí sloni 2017 (No. 3)
Hodnotit kolegy je ten nejmíň vděčný úkol, kterému se člověk většinou snaží vyhnout. Ani mně se do něj moc nechce. Jako dramaturgyně jsem působila přes šest let ve statutárním loutkovém-neloutkovém Lampionu v Kladně, takže mám jasnou představu, čemu všemu se tvorba v takových divadlech podřizuje, co musí splňovat, co si nemůže dovolit, čím vším sama sebe omezuje a proč vznikají tzv. chlebovky.
Makový mužíček hradeckého divadla DRAK. FOTO archiv festivalu
Tři z nich hodím dneska do jednoho pytle, který alibisticky nazvu „lehkým zamyšlením nad rolí skrytého vypravěče“. Inspiruje mě k němu zahajovací představení letošní Mateřinky Makový mužíček hradeckého divadla DRAK, Pohádka do dlaně libereckého Naivního, která se hrála včera, a dnešní Dášeňka Divadla loutek Ostrava.
Všechny tři inscenace se poctivě snaží oslovit dětského diváka, pracují se scénografií, která není podbízivá (v prvním a druhém případě je dílem Terezy Venclové a Kamila Bělohlávka, v třetím Marka Zákosteleckého, tedy dostatečně zkušených výtvarníků a loutkářských nadšenců), dramaturgové se jim s péčí věnovali, přemýšleli o jazyku, tématu i o stavbě příběhu (v DRAKU Tomáš Jarkovský, v Naivním Vítek Peřina, v Ostravě Daniela Jirmanová), režiséři je nastudovali s přístupem sobě vlastním (Jakub Vašíček, Martin Tichý a Marek Zákostelecký) a navíc do týmu přizvali výborné muzikanty (Jana Čtvrtníka, Ivana Achera a Matěje Kroupu). Přesto výsledek zůstal někde na půli cesty: tuhle tvorbu nejde šmahem odmítnout, ale taky se hůř hledá, co na ní pochválit.
Pohádka do dlaně libereckého Naivního divadla. FOTO archiv festivalu
Rozhodně nepodávám žádný klíč, který by jasně odhalil, proč tomu tak je. Ale při všech těchto představeních se mi vnucovala otázka využití vypravěče v divadle pro nejmenší. Děti dokážou být opravdu vděčnými posluchači, když se jim vypráví večer před spaním. Někdy mě až ubíjí to jejich: Ještě, povídej ještě. Ale je to intimní chvíle, jiná než na divadle.
Ani jedna ze zmíněných inscenací nepracuje otevřeně s vypravěčem, taková role v nich není. Ale je tu uspávací úderka v Makovém mužíčkovi, nedobrovolné křoví v Pohádce do dlaně a tři maminky, alias mužské trio bankéř, kutil a spisovatel v Dášeňce. Jejich úkolem je zprostředkovat dětem příběh: tu o malém klukovi, který se snaží přijít na to, čím by mohl být užitečný, jinde o sněhových vločkách, které se na jaře promění v kapky, v létě se vypaří, aby zase v zimě mohly spadnout na zem, a do třetice o štěněti, které roste, učí se a potřebuje slyšet pohádky na dobrou noc. A skrytí vypravěči divákům více či méně doslovně ilustrují příběh výtvarnými prostředky – někdy nápaditějšími a překvapivějšími, jindy zcela tuctovými. Někdy víc připomínají loutkové divadlo, většinou jsou však spíše rekvizitami v činohře.
Dášeňka Divadla loutek Ostrava. FOTO archiv festivalu
Takový princip tvůrci v divadle pro děti často využívají. Můžou jím sdělit spoustu slov, popsat dostatek akcí, rychle se posunovat v ději a podobně. V mnoha případech taky jistě funguje, o tom není pochyb, ale má i svoje limity. Nezatracuju vypravěče en bloc, jen si kladu otázku, kolik toho musí opravdu dopovědět a jestli mě někdy neochuzují o radost z objevování, o napětí vyplývající ze situace, jestli možná až příliš neulehčují cestu jak divákům, tak tvůrcům. Recept na to není, samozřejmě. Divadlo je magie, která jednou vznikne a podruhé ne. A můžu nad tím mudrovat sebevíc.
Čechy leží u moře Naivního divadla Liberec. FOTO archiv festivalu
Pokud vás zajímá, kdy pro mě taková magie tady na Mateřince vznikla, tak rozhodně při představení Naivního divadla Čechy leží u moře. Inscenace se hrála ve čtvrtek dvakrát a diváky si opravdu získala. Už jsem o ní jednou s nadšením psala, takže se nebudu opakovat, přečtěte si můj názor tady http://www.loutkar.eu/index.php?id=1364.
///
Ostatní díly denního zpravodajství:
…
Komentáře k článku: Liberečtí sloni 2017 (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
