Lidi toho vydrží příliš mnoho
Student režie David Šiktanc uvedl spolu s herci letošního čtvrtého ročníku pražské DAMU Brechtovu hru V houštinách měst. Návštěvníci Divadla Disk se tak ocitli sto let zpátky, v prostředí spodiny města Chicago, aby se stali svědky podivného souboje dvou mužů.
Důvody boje jsou pochybné
Do Maynesovy půjčovny knih, ve které je zaměstnán George Garga, přichází Malajec Shlink. Nevinně vyhlížející výpůjčka knih se zvrtne ve snahu o získání Gargových názorů, potažmo duše a nakonec i celého života. Odkud Shlink přišel a proč právě sem? Jak to, že zná Gargovu milenku, rodinu i Gargovy sny? Proč je bohatý obchodník Shlink ochotný směnit celé své jmění za boj s Georgem Garou, který stojí na pokraji bídy? Ani Garga nezná důvody, nakonec ale výzvu přijímá.
Brechtův text nevysvětluje příčiny souboje, sleduje samotný boj, kterému dominuje především touha po svobodě. Garga hledá svobodu v penězích, které přijímá od Shlinka. Shlink ji hledá v tom, že se peněz vzdává. Nejde však o sociální agitku ospravedlňující chudé před bohatými. Svědky a účastníky tříletého zápasu jsou rodiny, kolegové, milenci i postavičky chicagského podsvětí. Jejich společným rysem je prodejnost, a je lhostejno, jestli jsou ochotni vyměnit důstojnost a čest za peníze nebo za zdání vzájemných citů. Ženy i muži jsou v této hře zkažení, nejenže se prodávají, ale také se ponižují, nechají si ubližovat, ale hlavně sami ubližují. Jsou uzavření do svého malého, prohnilého světa, ze kterého touží uniknout. Sní o tom, plánují, ale vlastně tomu za žádných okolností nevěří.
Chicago nezná legraci
Scéna Magdaleny Hůlové působí zašlým a ušmudlaným dojmem, a vytváří tak atmosféru podsvětí amerického velkoměsta s pasáky a děvkami. Hlavní hrací prostor je vytvořen ze starých, do sloupů „vyštosovaných“ knih (s odkazem na úvodní Maynesovu půjčovnu knih) a špinavých, hnědých stěn. Jeho součástí je i vyvýšený stupínek se stolky a židlemi, na kterém se odehrávají scény z pochybných hotýlků a putyk. Šikovně je využito obdélníkové propadliště, které nejenže přiváží a odváží postavy a rekvizity, ale napolo spuštěné dokresluje úzce vymezený prostor Gargovy chudé rodiny, její doslovnou i metaforickou stísněnost. Intimnější scény se odehrávají na závěsné lávce nad scénou, na kterou herci šplhají po žebřících. V takových chvílích se postavy ocitají izolovaně v prázdném, černém prostoru, s velmi vratkou plochou pod nohama, což jen dokresluje jejich vnitřní stavy.
Také způsob svícení, kdy podstatná část světel vychází vlastně „odněkud zezadu“, tedy „tam odjinud, z toho lepšího světa“ podtrhuje ještě více osamělost a izolaci spodiny. V souvislosti se světlem je nutné vyzdvihnout vizuálně působivý Gargův monolog, při kterém je herec (Marek Adamczyk) opřen o stěnu, na které se rýsuje jeho stín, ten se však pohybuje zcela jinak než jeho pán. Kostýmy ani maskování herců neodkazují k určitému konkrétnímu historickému údobí – představují spíše vizuálně působivé typy. Představitelé chudiny nereprezentují sociální skupinu; výraznou stylizací připomínají spíše postavy z filmových grotesek a hororových komiksů (bílé tváře, černě zdůrazněné rysy a obočí, umolousané vlasy, otrhané kabáty, chybějící nohavice apod.). Aktuálnější karikaturou je postava Pasáka (Adam Kraus). S „ulíznutými“ vlasy, náušnicí a řetězem na holé hrudi působí dojmem, jako by si na jeviště odskočil z některého pražského nádraží – a připomíná tak nadčasovost Brechtova příběhu. Extravagantní je figura J. Finnaya, zvaného Červ. Původně mužskou postavu hraje Michala Ďurišová, která účesem, ze kterého vyčnívají jehlice jako dva růžky, a upnutým kostýmem, zdůrazňujícím ženské křivky, připomíná ďábla, přihlížejícího všemu zlu. Vizuální stránka inscenace je podpořena současnou hudbou, která ještě naléhavěji zdůrazňuje ospalost, ale i zvrácenost tamní periférie.
Mladým hercům slouží ke cti především to, že složitý Brechtův text zvládají technicky. Zvlášť oceněníhodní jsou v tomto případě oba protagonisté. Marek Adamczyk (Garga) a Jan Ťoupalík (Shlink) hrají své rozsáhlé party téměř bez zádrhelů, a to jsou na scéně skoro nepřetržitě. Problematičtější je režijní pojetí. Brechtův expresionistický text tvůrce pravděpodobně vedl ke snaze o „necivilní“ výraz. Což se projevuje téměř hysterickým řevem atakujícím diváky od začátku až do konce představení. A naléhavé momenty v jednotvárném expresivním projevu zcela zanikají. Tvůrci zcela rezignovali na sílu pauzy, šepotu nebo mlčení, nabízejí jen hlučnou dávku „vykřičených“ vět, až z toho divákům bzučí v uších. Je tak nutné vyzdvihnout přirozenější výkony Petra Borovce (který se objevuje v menší dvojroli) a Adama Krause v roli Pasáka. Oba, aniž by ustupovali z celkové stylizace, s textem i pohybem pracují umně a přirozeně, ostatní postavy by zasluhovaly podstatně větší úspornost.
Inscenace Divadla Disk tak oslovuje diváky především hudebně-vizuální atmosférou. V každém případě je ale sympatické, že studenti měli odvahu sáhnout po ne příliš známé Brechtově hře, která divákům s humorem bere iluze o nás lidech.
DAMU (4. ročník) – Bertolt Brecht: V houštinách měst. Překlad Ludvík Kundera a Rudolf Vápeník. Režie David Šiktanc, dramaturgie Kristýna Čepková, scéna Marie Hůlová, kostýmy Petra Krčmářová. Premiéra v Divadle DISK Praha 16. prosince 2010.
Komentáře k článku: Lidi toho vydrží příliš mnoho
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
