Lidské charaktery v tělech brouků
Do brněnského Mahenova divadla se vrátila hra bratří Čapků Ze života hmyzu. Zásadní titul tuzemského jevištního expresionismu v pátém zdejším nastudování vypravil režisér Štěpán Pácl jako rozvernou komediální revui s písničkami, která se po přestávce ztiší, zvážní a změní (i přes ironický závěr) v hloubavější existenciální zamyšlení nad tíhou a hodnotou lidského žití.
Tulák (Petr Kubes) v obklopení motýlů (zleva Petra Lorenc a Zuzana Černá) FOTO MAREK OLBRZYMEK
Je třeba připomenout, že na stejném jevišti měla tato ikonická dramatická alegorie v roce 1922 světovou premiéru a následně se rozletěla doslova do celého světa (New York, Tokio). Brno předběhlo slavnou inscenaci Karla Huga Hilara v pražském Národním divadle o čtyři měsíce. Režisér totiž Čapkům slíbil, že komedii uvede počátkem sezony 1921/1922, ale svůj závazek nedodržel. Ozvalo se Brno a nedočkaví bratři chtěli, aby hra šla za publikem co nejdříve (motýla Otakara tehdy hrál mladinký Hugo Haas). Světové premiéry v Brně se zúčastnili oba autoři a režiséři Jaroslav Kvapil i K. H. Hilar, který v té době už titul začal studovat v pražském Národním. Dobová kritika psala o „mimořádném“ a „hlučném“ úspěchu, autoři se chodili děkovat před oponu po každém ze tří aktů, což je dnes nepředstavitelný jev…
Páclův koncept komediálně rozverné, vizuálně rozmáchlé podívané s písněmi má svoji logiku a oporu ve vlastním textu. Už z jeho názvu a architektury lze dedukovat, že autoři měli na mysli bezmála jakýsi kaleidoskop výstupů a skečů ve stylu revuálních pásem, jaká se prosazovala na jevištích právě ve dvacátých letech minulého století. A tyto danosti režie jemně zdůrazňuje také využíváním prostoru Mahenova divadla. Hraje se totiž odevšad. Často se aktéři šinou (třeba hned v úvodním výstupu Tuláka) přímo z hlediště, občas se křičí z balkonů a ochozů v sále či z bočních lóží. A z jeviště vybíhá ostré trojúhelníkové molo, které překrývá první řady a vráží se přímo do publika.
Revue je už ze své podstaty skrumáží žánrů, což tady nejlépe demonstruje hudební stopa Jakuba Kudláče na texty Robina Krále. Písně – od Motýlího, Chrobáčího a Cvrččího songu přes číslo Parazit a larvička až ke zvukově monochromatickému mravenčímu odpočítávání – se nesou v duchu ulepeného popu, kabaretní muziky, názvuků budovatelské písně či elektronické moderní hudby. Dlužno říci, že nejsou pouhou zábavnou výstelkou, ale nosnými významovými pilíři v pulzujícím tvaru vlastního představení.
Podobně, a tedy jako shluk přepestrých barev, uviděl hmyzí svět autor výpravy David Janošek. V barvách se vyřádil zejména ve vstupním motýlím dějství, kde pánské obleky s florálními motivy doplňují třpytivé dámské oblečky. Zachycena je tak nejen oslnivá pestrost těchto polétavců, ale stejně tak třpytivě naglančená lidská povrchnost. Všechen ten hmyz je někdy zvenku krásný, ale zevnitř často odpudivý z prostého důvodu: režie v něm obtahuje lidská negativní měřítka a charaktery. Zajímavé je, že Janošek v rámci divadelní ekologie ve svojí scéně tvořené čistě bílým prostorem ubíhajícím k horizontu recykloval kulisy ze slavné operní inscenace Řecké pašije, která měla nedávno derniéru. Skvělý přístup k divadelní přírodě!
Čapkových hra je většinou díky předepsaným dvěma desítkám rolí celosouborovou záležitostí. Režie nyní ovšem využila toliko deset herců, kteří rychle mění role (podobně jako v zábavné show) a převtělují se do motýlů, hovniválů, cvrčků, lumků, mravenců a jepic (Jan Grygar si střihne hned čtyři hmyzí úkoly). To je také jedna z kvalit Páclovy inscenace, která u diváka posiluje vjem neustálých a všudypřítomných proměn života a smrti. Pocit hemžení v hmyzí říši zmnožuje a jakýmsi samostatným, živým tělem inscenace se stává velký taneční sbor osmi mladých konzervatoristů. V působivých choreografických kreacích Andrey Opavské umocňují dojem moderní revue – tedy zábavného a energického divadla kombinujícího slovo, pohyb a zpěv.
Přirozeným, pocitovým těžištěm večera se stává Tulák v podání Petra Kubese, který vtrhne na jeviště jako opilý vandrák (drama bratří Čapků skutečně začíná jeho motáním a pádem). Zprvu pozorovatel a průvodce světem hmyzu se postupně mění ve filozofujícího glosátora, který na závěr spolu s Kuklou umírá. Ze dvou konců nabídnutých autory Pácl zvolil první, temnější řešení, které posiluje až existenciální vyznění inscenace a je fakticky přídavnou odpovědí na jedno z témat hry – tázání se po smyslu života a jeho konců.
Mezi zástupci hmyzí říše se skvěle vyjímá travestijní larvička neherce Oldřicha Bělky – zdejší inspicient hraje tučnou housenku s nakažlivou přitroublostí ve vousaté naducané tváři a s neskutečně fungující naivitou naturščika. Profesionálové nesázejí na ostré karikatury, ale spíše jemně zviditelňují směšná a divná hmyzí konání, jež jsou pitoreskně podobná chování lidí. Páclova inscenace tak není okatá, kazatelská moralita, není to čistě jen zoologická zábava (i když svým konstruktem baví), ale v jemné alegorii nese myšlenkový přesah o čemsi hmyzáckém v havěti lidské.
Národní divadlo Brno – Karel a Josef Čapkovi: Ze života hmyzu. Režie Štěpán Pácl, dramaturgie Milan Šotek, výprava David Janošek, hudba Jakub Kudláč, texty písní Robin Král, hudební nastudování Petr Svozílek, pohybová spolupráce Andrea Opavská. Premiéra 11. října 2024 v Mahenově divadle.
Komentáře k článku: Lidské charaktery v tělech brouků
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Helena Michalíkova
Informace o Oldřichu Bělkovi
jako neherci není přesná. Je vystudovaným hercem, což je snadno dohledatelná informace.
https://www.skolaumeni.cz/absolventi/ – třeba zde, rok 2020.
30.10.2024 (7.46), , Trvalý odkaz komentáře,
Luboš Mareček
Paní Michalíková,
šlo o moje nešťastné vyjádření. Když jsem o panu Bělkovi napsal neherec – myslel jsem, že není angažovaný v souboru činohry; proto jsem následně také použil i jeho zdejší pracovní pozici inspicienta. Výrazný výkon herce Bělky jsem speciálně vyzvedl s tím, že svoji roli hraje záměrně naivně jako neprofesionál. Jestli to vyznělo jinak, panu Bělkovi se omlouvám.
01.11.2024 (17.11), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Klár
Milá paní Michalíková,
zcela s Vámi souzním. Takhle nějak by to vypadalo, pokud by recenzi psal hovnivál. Zaplácnout většinu prostoru totálně nepodstatnými vousatými historkami a nakonec vynést v podstatě ponižující soud, aniž bych si ověřil zásadní údaj, je blahosklonný lemplovský přešlap, jenž nelze tolerovat. Talentu, entusiasmu i vzdělání Oldřícha Bělky je třeba si vážit, a nikoli je neuváženými výroky dehonestovat. Toto evidentní selhání nelze svalovat na redaktorku, je výhradně dílem autora, který by se měl omluvit.
Hezký den přeji.
S přátelským pozdravem, Petr KlariN Klár!
01.11.2024 (11.34), , Trvalý odkaz komentáře,