Divadelní noviny > Blogy Zahraničí
Life in China (No. 1)
Již sedmý měsíc pobývám v provincii Hunan ve městě Changsha, kde učím na univerzitě angličtinu, a místní zvyklosti mne nepřestávají udivovat. Řízení v protisměru, plivání po ulicích, děti v oknech aut či na motorkách jsou běžnou součástí dne…
Dva týdny před zahájením studia na univerzitě musí čínští studenti podstoupit vojenský výcvik. FOTO ZHANG JUNLI
Šokující jsou první týdny studia nových ročníků. Nepotulují se opilí po ulicích, ale dřou! Dva týdny před zahájením studia na univerzitě musí podstoupit vojenský výcvik. Nástup v 8 ráno a konec v pozdních odpoledních hodinách, často i bez polední pauzy. Jednoho dne si jdu kolem poledne zaběhat. Deset studentů trénuje správnou výslovnost jedné věty: Wo ai ni Zhongguo (Miluji Tě, Číno). Taková buzerace, probíhá mi hlavou… Jaké štěstí, že jsem studovala v České republice. Hlavním důvodem je uvědomění si zátěže univerzity a trénink disciplíny. Školní prostory jsou plné zpívajících a pochodujících studentů – vojáků.
Taková buzerace, probíhá mi hlavou… FOTO ZHANG JUNLI
Ubytování studentů, od letoška po šesti na pokojích, zatím – do dneška – po osmi. Já, jakožto učitel, mám stejné místnosti tři pro sebe… Plus obývák. Mohu používat – na rozdíl od studentů – vytápění i elektrickou deku. Teploty padají v lednu a únoru pod 0°C a v kombinaci s vlhkým podnebím se zdá být zima větší než u nás.
Na univerzitě navštěvuji hodiny čínštiny, v rámci kterých jsme absolvovali oficiální čajovou seanci pro zahraniční studenty. Od klidné atmosféry, krásné slečny, která obřad vykonávala, až po samotnou degustaci se jednalo o ojedinělý zážitek. Kalíšek se správně drží třemi prsty. Vše pod kalíškem symbolizuje zemi, vše nad kalíškem nebe a samotný kalíšek člověka, třemi prsty chraněného drakem. Pravidla držení jsou jiná pro muže a jiná ženy: u mužského draka je úchyt prostředníčkem uprostřed. Jako dík za nalití nového čaje prsty pravé ruky třikrát poklepete na stůl.
Nejčastěji se jako „divadlo“ myslí show, zábava, která je drahá a náročná. FOTO KLÁRA VANČÁKOVÁ
K mému překvapení jsem objevila i divadlo. Přímo na univerzitě. Má studentskou a profesionální odnož. Příjemné setkání s místním zakladatelem a hovory o divadle mne daly pocit potřebnosti a přiblížily domov. Hovory zahrnovaly pro něj známé české umělce, od Václava Havla až po Miřenku Čechovou a Markétu Vacovskou, jejíž One Step before the Fall byl v červenci uveden v Pekingu. Pouze malá skupina Číňanů se věnuje divadlu, jak je známe u nás. Ostatní je mají za „blázny“. Nejčastěji se jako „divadlo“ myslí show, zábava, která je drahá a náročná. Radost a nadšení během takovéto show vyjadřují diváci tleskáním plastovou rukou, která se nachází v blízkosti každého sedadla… Někdo používá dvě, někdo s nimi dokonce v zápalu hází. Klasická show…
V Changshe existuje jediná škola nového cirkusu, na které v současné době studují tři cizinci – dva Francouzi a Belgičan. Roční trénink stojí 46.000 yuanů (184.000 Kč). Čínská akrobacie je tak dokonalá a má takovou tradici, že – jak mi zdejší kolegové tvrdí – cizí vlivy nepotrebuje a cizince nevítá. Snažila jsem se zjistit o tomto světě víc, ale zjistila jsem zatím jen to, že s tvůrci tradičního čínského cirkusu je nelehké navázat spojení.
Ovšem setkání s jinými místními umělci bylo pro mne doslova pohlazením po duši. Zprvu jsem však musela vynaložit spoustu síly, abych našla ta „pravá“ místa a někoho, kdo umí anglicky. V Changshe je pár galerií. Například Taiping King, která leží v jádru města na rušně ulici Taiping street. Pokud vejdete dovnitř, dotkne se vás uvolněný, nátlaku pochodujících davů zbavený prostor. Setkávám se zde s místními malíři a spisovateli, kteří mi během vernisáže, na niž jsem přišla, dovolují nahlédnout pod pokličku místní kultury.
Vernisáž v Liart muzeu. FOTO KLÁRA VANČÁKOVÁ
Jednoho dne jsem po strastiplné cestě dorazila až ke konci výstavních sálů a k svému údivu tam objevila v Číně nečekaný, překvapivý prostor pro kulturu, který je vlastně pokračováním této galerie. Je předělaný z továrny a umístěný mezi chudými domy. Díky jednomu z umělců, který působí v Pekingu a kterého jsem znala, jsem se dostala do užšího kruhu umělců, především malířů, i tohoto regionu. Zavedli mě do svých studií a osvětlili způsoby a smysl své tvorby. Například mi odkrývali formu ink art. Podpisy na obrazech ink art jsou psány tradičními písmeny, a tak pouze lidé z uměleckých kruhů či přímí obdivovatelé tohoto směru tvorby dokážou jméno malíře „přečíst“. Tradiční znaky mnoho Číňanů neumí, je to vysoce prestižní znalost. Umělec ostatním – „nezasvěceným“ – zákazníkům říká jen své pravé, nikoli umělecké jméno. V současném výtvarném umění může být na obrazech podpis kdekoliv, avšak na tradičních obrazech – i na ink artu – má daná pravidla. Mimo jiné se čte a píše jak za starých časů: zprava (jak je tomu v Japonsku).
Z pohledu cizince se zdá umění v Číně být volné, svobodné… Ale opak je pravdou. Podle slov místních umělců to poznám a pochopím až časem. Stále jsou například tabu témata jakkoliv spojená s politikou. Umělci, kteří by se politickým uměním zabývali, mohou nést těžké následky. Cizinci však tyto praktiky neumějí odhalit. Přesto se prý současné umění stává čím dál důležitější součástí veřejného života. Aby získalo další uznání a vyšší hodnotu, je podle mínění zdejších umělců ale ještě zapotřebí úsilí a čas.
Komentáře k článku: Life in China (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
