Literární archetyp v alternativním klubu (1)

Don Quijote de la Mancha je (po Hamletovi a Faustovi) již třetím velkým literárním hrdinou, kterého si inscenační tým Nebeský, Prachař, Trmíková a Fajt vybrali pro svou nejnovější performanci. Tentokrát však přizvali ke spolupráci i dramatika Egona Tobiáše a kytaristu Joe Karafiáta. Vzniklo tak pozoruhodně syntetické dílo.

Na počátku sedí David Prachař u stolu, dere peří a vypráví, že tato inscenace je splněným snem pro všechny zúčastněné (nejvíce však pro Pavla Fajta, protože maketa koně, na němž sedí a jenž mu je hudebním nástrojem – bicími snad ve všech podobách, prý schramstla celý grant). Utahuje si z diváků, režiséra a komentuje současný stav divadla. A snad jen Prachař je schopen to vše podat s takovou lehkostí, vtipem i ironií, avšak ne výsměchem a trapností dnešních bavičů. Chvíli je NoD a chvíli David, jako i několikrát poté.

Jako NoD popisuje, jak probíhá jeho běžný den – dere peří ráno, v poledne i večer. Později je nám ze záznamu puštěna nahrávka, ve které Bohuslav Reynek také vypráví o své každodenní náplni. Vaří snídani sobě, rodině i prasatům, pak vypravuje své syny a věnuje se hospodářství, pokud je čas, tak vytváří grafiky. V tomto okamžiku může paralela mezi Donem (natož NoDem) a Reynkem působit jako čirý nonsens. Bude ale připomenuta ještě několikrát – třeba jen neustálou přítomností knih, a především vizuálně – promítáním jeho grafik z cyklu Don Quijote.

Lucie Trmíková je NoDovou družkou, chystá mu chleba se sádlem a vyvařuje ve velkém hrnci stránky z knížek, aby je později mohla věšet na prádelní šňůru a ještě později do nich pohřbít mrtvého NoDa. Je však také Sancho Panzou, když je potřeba. Záleží totiž na tom, zda je Prachař NoDem, Reynkem či Prachařem. Možná na tom ale ani nezáleží, vždyť může být vším, když bude chtít. Je bláznem ve své vsi. Uzavřený na svém statku koná hrdinské činy. Jezdí na slepici, kterou chce pojmenovat. Nemůže se rozhodnout, zda je lepší Konislav či Nadosel. Nebo snad rovnou Vládce kopyt? Je zde také výstup, ve kterém NoD likviduje knihy, okomentuje největší brak (Milan Knížak), do jiné se však s chutí začte (Bohuslav Reynek). Je totiž také rytířem z knihovny.

Jakákoli melancholie a nostalgie je zapovězena. Když už to vypadá, že by diváky přeci jen mohla přepadnout, tak hrdinný NoD utrhne svému jedinému společníku ruku, pak si ji strčí do kalhot a pohybuje s ní. Nebo už opět obouruká Sancha naloží poraněného NoDa do nákupního vozíku a povozí ho po jevišti. Jindy Fajt rozezvučí svého koně a s Karafiátem uhání dál.

Když se zdá být příběh naplněn a NoD umírá, přijde úplně jiný(á) Sancha, nyní spíš elegantní Dulcinea. Za recitace ho pohřbívá zpátky do knih, z nichž vzešel. Poté opět nastává zlom, pár se začne radovat ze své „nesmrtelnosti“ a jeviště nečekaně roztančí.

Prachař improvizuje, hraje si, diváky mate. Totéž dělá režisér. Chvílí má divák pocit, že už ví, ale stejně se musí mít stále na pozoru. Nemůže totiž vědět, může se jen domnívat, dosazovat si a čekat, jaké další zvraty a na první pohled nelogické režisérské nápady přinesou další okamžiky. Ty jsou místy hravé, dojmové i dojemné a především výtvarné. A nesmíme zapomenout na hudbu, která nevytváří doprovod, nýbrž je další, rovnocennou a významotvornou složkou. Vznikla krásná, na vnímání obtížná, o to však důležitější inscenace – o NoDovi v NoDu.

Koprodukční projekt Experimentálního prostoru Roxy/NoD a Studia Damúza – Egon Tobiáš: NoD Quijote. Režie Jan Nebeský, dramaturgie Kateřina Šavlíková, hudba Pavel Fajt, výtvarná spolupráce Petra Vlachynská, Ivana Kanhäuserová. Premiéra 27. října 2010 v Roxy/NoD.