Obnovení, vzestup a pád Literárek (No. 1)
Literárky, jejich polistopadové obnovení, vzestup a pád
Časosběrná reportáž třiadvaceti let
Díl I.
Týdeník Literární noviny (LtN) jsem čítával už jako teenager v první polovině šedesátých let minulého století a pak hlavně během základní vojenské služby v letech 1964/5. Po IV. spisovatelském sjezdu na podzim 1967 byly Literárky (nikdo jim jinak už tehdy neřekl) zakázány, resp. zrušeny; na ně navázaly 1968 Literární listy, posléze exilové Listy, některé samizdaty a svým způsobem i samizdatové Lidové noviny. Ne náhodou začaly LtN po Listopadu 1989 vycházet jako příloha Lidových novin.
Brzy se ale ukázalo, že český komerční deník si takovýto luxus, na Západě docela běžný, nemůže nebo ze ziskuchtivosti zahraničního majitele nechce dovolit, a tak týdeník LtN začala v roce 1993 vydávat Společnost pro Literární noviny (SPLN). Ta jej vydávala do poloviny roku 2007, kdy ve vydavatelem stalo Centrum pro média a demokracii, o. s. V roce 2008 už byla SPLN v likvidaci. Od ledna 2009 měly LtN nového majitele, bylo to Právo, solidarita a spravedlnost, o. s. Konečně dnešním vydavatelem je Litmedia a. s., Korunní 810/104, Praha X.
Duchovní rodinné stříbro
V 90. letech minulého století byly LtN nezanedbatelnou částí české inteligence – zvláště pak tou „pamětnickou“ (ročníky 1950 a starší) – chápány jako součást jakéhosi duchovního „rodinného stříbra“. Nesly si stále ještě kvalitativní i mravní kapitál nasbíraný v 60. letech, kdy v mezích socialistické legality provozovaly neustálý „průzkum bojem“ a snažily se znovu a znovu rozšiřovat mantinely možného. Bylo tomu tak přesto, že téměř všichni jejich redaktoři byli tenkrát členy KSČ – jinak to ani být nemohlo.
Milan Jungmann (18. 1. 1922 – 27. 1. 2012) – literární kritik, esejista, publicista a překladatel se narodil 18. ledna 1922 v Hořanech. Vystudoval slovanské literatury, estetiku a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1964-67 byl šéfredaktorem Literárních novin, poté řídil Literární listy a Listy až do jejich zastavení v květnu 1969. V období normalizace mu byla znemožněna publikační činnost. Vydával své texty v exilových časopisech, např. v pařížském Svědectví, v samizdatu (Lidové noviny, Obsah, Kritický sborník) a podílel se na samizdatové edici Petlice. V roce 1990 se stal předsedou Obce spisovatelů, funkci zastával až do roku 1994. O rok později mu byla udělena Cena F. X. Šaldy „za vynikající výsledky v oblasti umělecké kritiky a kritické publicistiky“. FOTO pwf.cz
Po polistopadovém obnovení LtN jsem do nich začal v roce 1990 (ve věku 46 let) pravidelně přispívat. Nikoho jsem v redakci sice neznal a nikdy tam osobně nebyl, ale tu a tam jsem něco poštou poslal (neměl jsem ještě ani fax, e-mail byla čirá budoucnost) a oni to většinou otiskli. Ten úplně první článek vyšel 1. listopadu 1990 (LtN č. 31), jmenoval se Konec ponížení důchodce a bouřil proti diskriminaci za věk: někteří lidé byli tehdy ze zákona propouštěni ze zaměstnání po dožití určitého věku – zvláště ve státní sféře; lidé pobírající starobní důchod pak už nesměli normálně pracovat za plnou mzdu. Kdeže byly dnešní „souběhy“? A pak že u nás není legislativní pokrok!
Až mnohem později jsem se na Prix Bohemia v Poděbradech osobně seznámil s Ondřejem Vaculíkem (v době, kdy už v redakci nebyl, protože od února 2000 pracuje v plzeňském studiu ČRo) a dozvěděl se, že v 90. letech mé články (zpravidla na vnitropolitická témata) redigoval většinou on.
Ondřej Vaculík (*30. 6. 1954) – vyučil se zedníkem, maturitu složil na večerní škole pro pracující. Ve stavebnictví a v památkové péči pracoval do roku 1989 a částečně i v následujících letech. Fejetony začal publikovat v samizdatových souborech v 80. letech minulého století. V téže době uvedl pod smyšleným jménem Ondřej Děd v divadle Orfeus v režii Radima Vašinky divadelní hry Zedno, Ovčín a další. Po roce 1990 nastoupil do Literárních novin jako redaktor publicistických stránek a později zástupce šéfredaktora. V roce 2000 přešel na základě konkursu do Českého rozhlasu Plzeň. Jako šéfredaktor inicioval a rozvíjel pořady o česko německých vztazích, kulturní i společenskou publicistiku, umělecké žánry. Vedle toho se uplatnil i jako rozhlasový autor. Od roku 2006 pracuje jako novinář ve svobodném povolání, spolupracuje s Mladou frontou Dnes, Literárními novinami, Týdeníkem Rozhlas, s Českou televizí a zejména s veřejnoprávním Českým rozhlasem. Vydal dvě prozaické knihy, Stavební deník ( Mladá fronta Praha 1990) a Jablko přešlé mrazem (Petrov Brno 2003). FOTO archiv
Blíže jsem se k LtN dostal až v květnu 1999 v souvislosti s tehdejší vleklou krizí listu, navenek patrnou mj. tím, že byl vypsán konkurs na nového šéfredaktora. Nekoordinovaný krizový proces, který v LtN probíhal v prvním pololetí 1999 (s prologem a dohrou) měl nakonec paradoxně charakter konfliktu typického pro celé tehdejší postkomunistické Česko: reprezentant vlastníka – Výbor Společnosti pro Literární noviny (VSPLN) kontra management podniku – redakce LtN. Paradoxně proto, že tento střet byl příznačný pro komerční, nikoli pro neziskovou sféru.
Geneze
Během devadesátých let začaly LtN ztrácet dech a nebyly schopny udržet krok s překotným vývojem kolem. Krize se projevovala nespokojeností čtenářů a jejich úbytkem; ze strany přispěvatelů pak nářky nad nepořádky a zmatky v redakci, dlouhými prodlevami mezi odevzdáním a publikováním i objednaných materiálů, nekoordinovaností mezi jednotlivými redaktory a jejich stránkami a rubrikami, systémovou nekonzistentností, obsahovou nevyhraněností atp.
LtN samozřejmě nemohly po dvou dekádách vstoupit do těchže vod. Nebyla tu již ona „volná nika“, poměry byly diametrálně odlišné. V době komunistické cenzury neexistovaly kriticko-komentátorské časopisy typu Respektu nebo Prostoru, o komentářích v denících nemluvě, neexistovala ani literární alternativa, jakými jsou dnes Tvar či A2; revue jako Orientace, Plamen nebo Host do domu nebyly srovnatelné s dnešními nezávislými časopisy typu Revolver revue.
PhDr. Vladimír Karfík (*1. 10. 1931) – absolvoval FF UK, po ukončení studia pracoval v Ústavu pro českou literaturu ČSAV, v 60. letech v Literárních listech a Listech, v letech 1990 – 99 byl šéfredaktorem Literárních novin. Spolupracuje s řadou časopisů (Respekt, Xantypa, Týdeník rozhlas aj.). Pedagog Literární akademie Josefa Škvoreckého, člen PEN klubu, Obce spisovatelů, Syndikátu novinářů. Editor výborů z poezie J. Kainara, K. Šiktance, J. Hiršala a J. Koláře. FOTO Josef Vaculík.cz
LtN musely nutně hledat novou tvář, jakkoli se přirozeně snažily, aby z ní byla genetická příbuznost s tou minulou patrná. Tradice byla stále ještě kapitál, odhodit jej by byla škoda. Většina čtenářů by si to jistě nepřála.
Redakce i majitelé listu (SPLN) došli nakonec k názoru, že je třeba týdeník omladit a získat nového šéfredaktora, který by mu novou, výraznou podobu vtiskl. To bylo ale bohužel to poslední, o čem spolu ještě oba subjekty komunikovaly a na čem se shodly. Pak už se jejich aktivity zcela divergentně rozešly.
SPLN na své valné hromadě počátkem roku 1999 pověřila VSPLN, aby vypsal a zorganizoval konkurs na nového šéfredaktora s tím, že zároveň s jeho jmenováním bude všem pracovníkům redakce ukončen pracovní poměr, aby si nový šéf mohl postavit redakci k „obrazu svému“. Toto logické rozhodnutí nebylo v žádném rozporu se stávajícími stanovami SPLN ani s platným zákoníkem práce (šlo vlastně o reorganizaci svého druhu) ani s „dobrými mravy“; bylo to prostě standardní.
Nezávisle na tom jala se ale stávající redakce sama iniciativně hledat nového šéfa sama. Na tom by samozřejmě nebylo nic špatného, kdyby výsledkem bylo pouze oslovení, výzva, aby se ten či onen potenciální šéfredaktor přihlásil do vypsaného konkursu. Redakce ale zašla mnohem dál. Chovala se totiž, jako by o vypsání konkursu vůbec nevěděla. Příznačné: oznámení o něm vyšlo např. v Lidových novinách a v Respektu, ale v samotných LtN ne.
Management se, v duchu tehdy časté české praxe, začala prostě chovat jako by byl majitelem listu. Do jisté míry jej omlouvala skutečnost, že skutečný majitel byl již po léta „mrtvým broukem“: nezajišťoval příslovečný „klid k práci“, materiální problémy ponechával zcela na bedrech redakce.
VSPLN o ničem z toho, co redakce v tomto směru podniká, asi dlouho nevěděl nebo snad ani nechtěl vědět. Každopádně si toho nevšímal a nijak nereagoval; nechoval se jako majitel, který ví, že jeho zaměstnanci překračují své kompetence.
Bylo by přirozené, kdyby v čele LtN stanula nějaká v literárním světě známá osobnost, třeba z okruhu mladých literátů či kritiků, ale stávající šéfredaktor Vladimír Karfík místo toho přijal do redakce ekologického aktivistu, vystudovaného sociologa Jakuba Patočku, bytem v Brně (měl tam početnou rodinu a nikdy se odtamtud do Prahy jakožto místa redakce LtN neodstěhoval, což se časem ukázalo jako fatální) a rovnou jej jmenoval zástupcem šéfredaktora – tuto pozici mu dobrovolně, resp. záměrně uvolnil O. Vaculík – s tím, že se s Patočkou v krátké době počítá jako s šéfem.
Jakub Patočka (* 19. května 1973, Brno) – novinář, ekolog, občanský aktivista, politik. V roce 1989 společně s Janem Beránkem založil Hnutí Duha. V jeho rámci se účastnil řady kampaní, především proti dostavbě Temelína, v letech 1992 až 1999 rovněž v rámci Hnutí Duha řídil časopis Sedmá generace. V letech 1999 až 2009 byl šéfredaktorem Literárních novin. Od listopadu 2009 je šéfredaktorem internetového Deníku Referendum. FOTO archiv
Kdo Patočku „našel“ nevím, důvod, proč byl osloven právě on, neznám.
Byl to objektivně činorodý, energický, inteligentní mladý muž s charismatem (v TV debatách se mi ovšem z obrazovky jevil jakýsi lehce šílenecký výraz v oku). Předpokládám, že iniciativa vyšla od Ludvíka Vaculíka a že důležité byly především shodné levicové politické názory (o shodě v názorech na literaturu nemohlo být řeči, literatura Patočku nikdy nezajímala, nic o ní odborně nevěděl ani nikdy nepublikoval). Patočka se ihned ve smyslu své stávající i proponované funkce dal do práce, a to jak dovnitř redakce, tak i navenek. Pokud vím, pracoval k plné spokojenosti, ba někdy i nadšení svých redakčních kolegů.
J. Patočka se přirozeně přihlásil i do vypsaného konkursu. Mimo něj se ještě přihlásily asi dvě desítky lidí. Pět z nich pak bylo pozváno k ústnímu pohovoru. Vedle Patočky to byl z členů stávající redakce ještě J. Slomek, ale ten svou přihlášku nakonec stáhl, protože k 31. 5. 1999 z Ltn odešel a stal se vedoucím kulturní rubriky Lidových novin.
Jaromír Slomek (1958) – absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze. FOTO Týden
Na každého nezaujatého pozorovatele musela tato situace působit přinejmenším podivně. Redakce de facto konkursní komisi obešla, resp. udělala apriorně vše pro to, aby konkurs vyhrál ten, koho si sama vybrala. Facka do tváře „dobrých mravů“!
Nevím, nakolik byli ostatní účastníci konkursu informováni (jak členové komise, tak uchazeči), předpokládám, že nedostatečně, protože na něčem takovém se slušný člověk nemůže vědomě podílet. VSPLN – za předsednictví Jaroslava Kořána – však pokračoval v pozici mrtvého brouka a ožil teprve s datem konání závěrečného kola konkursu.
Pod předsednictvím Vladimíra Pistoria a za účasti dalších respektovaných členů konkursní komise (J. Kořán, B. Osvaldová, L. Vaculík, J. Holý) vše řádně proběhlo. Do finále prošli třicátníci J. Patočka a Lenka Jungmannová (vědecká pracovnice Ústavu pro českou a světovou literaturu AV ČR, absolventka divadelní vědy a komparatistiky na FFUK, teoretička a kritička), kterou k účasti vyzvali redaktoři Ondřej Vaculík a Jiří Cieslar. Co tím vyzváním sledovali není jasné. Komise rozhodla poměrem 6 : 3 hlasům pro L. Jungmannovou.
První match
PhDr. Lenka Jungmannová – literární a divadelní teoretička. Studia: 1986-90 PedF UK (obor speciální pedagogika); 1990-95 FF UK (obor divadelní věda); 1995-98 FF UK (obor komparatistika); 1995-2003 doktorské studium na katedře divadelní vědy FF UK, Ph.D. 2003 (Interpretace času a prostoru v dramatu). Od 1998 vědecká pracovnice oddělení teorie literatury, od 2003 odd. poetiky textu, od února 2004 vedoucí oddělení poetiky textu; 1999-2002 vědecká tajemnice ÚČL; 2002-2007 odborná asistentka na katedře divadelní vědy FF UK (teorie dramatu a divadla), 2005-2006 zástupce vedoucího katedry. FOTO VILÉM FALTÝNEK
Na prvního července 1999 svolal VSPLN valnou hromadu SPLN. Pozval na ni nejenom stávající členy sdružení, ale i další sympatizanty a přispěvatele LtN. Šlo mu o maximální reprezentativnost, nebo tu už byl nějaký konkrétní „demokratický“ záměr? Na začátku byly totiž všem přítomným nečlenům SPLN rozdány členské přihlášky; po jejich podpisu a sebrání se stali rovněž členy SPLN (nikdo ale nedostal do ruky žádné potvrzení o přijetí, aniž šla řeč o nějakých finančních příspěvcích – viz stanovy SPLN). Tak se stala aktuální valná hromada spolehlivě usnášeníschopnou – přítomných členů SPLN bylo určitě víc než těch nepřítomných. (Prosím čtenáře, aby si tento zdánlivě podružný moment dobře zapamatoval, v dalším příběhu se ukáže být jako klíčový.)
Přítomným byl sdělen výrok konkursní komise a byly jim rozdány kopie písemných projektů, se kterými se oba finalisté hlásili do konkursu. Jakkoli se vzájemně nevylučovaly, bylo z nich zřejmé, proč komise rozhodla tak, jak rozhodla: Projekt L. Jungmannové byl daleko propracovanější, konkrétnější, literárně kriticky fundovanější. Jeho jádrem byla snaha zachovat týdeník jako především literárně-kritické periodikum.
Současné Literární noviny: www.literarky.cz
Historie Literárních novin:
www.slovnikceskeliteratury.cz/1927-1951
www.slovnikceskeliteratury.cz/1967-68
www.slovnikceskeliteratury.cz/LL
/pokračování za týden/
Komentáře k článku: Obnovení, vzestup a pád Literárek (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
