Divadelní noviny > Rozhovor

Lívia Obručník Vénosová: Jestlipak mají mimozemšťané hudbu?

Lívia Obručník Vénosová má za jedenáct let na operní scéně na svém kontě řadu stěžejních rolí dramatického sopránového oboru. Na scéně libereckého Divadla F. X. Šaldy ztvárnila Rusalku, Aidu, Violettu, Santuzzu, Jenůfu, Foersterovu Evu, Fidelii v Pucciniho Edgarovi, Lízu v Belliniho Náměsíčné i Massenetovu Thaïs, v Plzni k nim přidala Krasavu v Libuši, Cherubiniho Medeu, v Národním divadle Donu Elvíru v Donu Giovannim i První dámu v Kouzelné flétně. Je čerstvou držitelkou ocenění festivalu Opera 2017 za Thaïs, dvakrát se ocitla v širší nominaci na Cenu Thálie a dva roky po sobě získala diváckou Libereckou Thálii. Její postavy jsou nejen dobře zazpívané, ale obsahují citový prožitek a velkou dávku ženského šarmu. Lívia je maminkou dvou dcer, k nimž v lednu přibude třetí. Povídat si s ní znamená naslouchat živé, impulzivní bytosti, která se ráda směje, ale zároveň o věcech přemýšlí. A přestože pochází z Košic, mluví perfektní češtinou, kterou tu a tam ozvláštní slovenským slůvkem.

Věnoval se někdo z vaší rodiny hudbě?

Moji rodiče oba rádi zpívají, tatínek hraje na basu, kytaru a harmoniku, v Košicích má svoji kapelu, i když profesí muzikant není. Dědeček z matčiny strany, který byl malíř a řeckokatolický farář, hrál na varhany a zpíval v kostele, tak po něm jsem možná něco zdědila.

Narodila jste se v Košicích, tatínek je Čech, maminka Maďarka. Jak se u vás doma vlastně mluvilo?

Maminka mě nutila mluvit maďarsky, ale mně se to moc nelíbilo. Košické děti, které měly maďarský přízvuk, byly už ve školce šikanované těmi, kteří mluvili dobře slovensky, takže i proto jsem tvrdohlavě mluvila slovensky. Dnes lituju, že jsem se maďarsky nikdy pořádně nenaučila. Táta mluvil slovensky s roztomilými čechismy, které jsem mu neustále vytýkala: Oci, aké palačinky? Palacinky! Ale čeština je na Slovensku populární, mluvit česky je in, což je dáno filmy s kvalitními českými dabingy. Já už půl života žiju v Čechách, takže se snažím mluvit česky co nejlépe, ale stejně se mě občas ptají, jestli jsem z Ostravy nebo z Moravy, ten akcent tam prostě je.

A jak to bylo u vás s hudbou?

První učitelka klavíru, k níž mě v šesti letech přivedla maminka, mě označila za absolutně nemuzikální dítě. Tak jsme našli jinou a ta moc krásně voněla. Její úžasný parfém způsobil, že jsem se do cvičení na klavír zakousla a chtěla jsem být také učitelkou na ZUŠce. To se ale nelíbilo mému praktickému tatínkovi, který mi radil, abych se vedle klavíru učila hrát na flétnu, protože s tou se spíš dostanu do filharmonie. Tak jsem hrála na flétnu, ale studiu na konzervatoři předcházela podmínka, aby mi otec koupil kvalitní nástroj, protože ten u dechů tvoří padesát procent úspěchu. Jenže opravdu dobrá flétna je drahá, takže to tatínek odmítl, já jsem šla studovat na gymnázium a místo flétny jsem se věnovala matematice a fyzice. Ale už od dvanácti let jsem chodila zpívat do chrámového sboru svaté Cecílie, který působil při košickém Dómu svaté Alžběty. Z tohoto sboru vzešla řada muzikantů a operních pěvců, třeba Martin a Marek Gurbaľovi nebo Peter Berger. A tam jsem si poprvé uvědomila, že možná umím docela dobře zpívat.

Do košické opery jste s rodiči nechodila?

Právě že moc ne. Chodili jsme spíš na koncerty filharmonie, ale na operu málo. Polovina chrámového sboru sice v opeře vypomáhala, ale k tomu jsem se dostala až v šestnácti v Evženu Oněginovi. A to ještě jen za scénu.

Proč ne na jevišti?

Na to jsem byla moc „nová“, ve sboru vládla tvrdá hierarchie. Jednou mě nechali zpívat i na jevišti jako záskok za onemocnělou sboristku, v jejím kostýmu. Na operní představení jsem pak chodila víc. Vybavuju si zážitek z Pucciniho Bohémy, kdy jsem poprvé zatoužila zazpívat si Mimi. A teď jsem ji v Liberci dostala jako studijní úkol!

Před maturitou jsem získala kontakt na paní profesorku Brigitu Šulcovou z Pražské konzervatoře a krátce nato jsem ji jela navštívit. Ona shledala, že na mém hlasu něco je. A na rozdíl od bratislavské konzervatoře, kde mě při předzpívání pasovali na mezzosoprán, hned rozpoznala, že jsem soprán. Udělala jsem tedy zkoušky na Pražskou konzervatoř a paní profesorka Šulcová mě dovedla až tam, kde dnes jsem. Během šesti let studia jsme si velice dobře rozuměly a díky ní jsem udělala kus práce. Pokračovala jsem na HAMU, ale nebylo to moc šťastné období, protože mi přivodilo hlasovou krizi, z níž jsem se dostávala dva roky. Naštěstí se to podařilo zažehnat, a co vás nezabije, to vás posílí. S paní profesorkou spolupracuju dodnes, ale ráda vyslechnu i jiné názory a rady.

Livi, oni se ti smějí

Jak vás škola vybavila na vstup na operní jeviště? Vzpomínáte si na své první kroky?

Tak na ty se fakt nedá zapomenout! Na Pražské konzervatoři učila operní herectví režisérka Regina Szymiková a spolu s dirigentem Robertem Jindrou nám dali opravdu hodně. Na HAMU už to bylo horší. Poprvé na velkém jevišti to byla prostě hrůza. Zkoušela jsem Barenu v Janáčkově Její pastorkyni v Národním divadle a před zkušenými sólisty jsem se strašně styděla za svou nemohoucnost. Rozhazovala jsem při zpěvu rukama i nohama, a když si ostatní šeptali, nenapadlo mě, že se to týká mne. Až Dana Burešová mi prozradila: Livi, musíš se sebou něco udělat. Oni se ti smějí! Byl to tvrdý vstup do praxe, ale teprve jeviště vás naučí, co máte nebo nemáte dělat. Podobně tomu bylo v případě Cizí kněžny ve Dvořákově Rusalce, s níž jsem začínala v Liberci – učila jsem se jen podle záznamu na DVD, nikdo mě na nic nepřipravil, byla jsem hozená do vody.

Co si lze v takém případě počít?

Poslouchat rady kolegů, kteří to s vámi myslí dobře, nahrávat si zkoušky i představení a učit se z vlastních chyb.

Jaké to bylo, octnout se v osmnácti v Praze, kde jste nikoho neznala?

Byl to šok! Mentalita lidí v Praze je úplně jiná než v poklidných Košicích. Dokonce máte i jiný humor než u nás! O víkendech a prázdninách všichni jezdili domů, ale já jsem neměla na to, abych pendlovala mezi Košicemi a Prahou. Přivydělávala jsem si v lahůdkách v Delvitě, a když jsem ve čtyři ráno kráčela přes smíchovský železniční most, čekala jsem, že mě někdo zapíchne stříkačkou, co se tam povalovaly, a ani pes po mně neštěkne. Mobil jsem tehdy ještě neměla. Teprve po dvou letech jsem si našla kamarády, o kterých jsem věděla, že jim můžu zavolat třeba ve dvě ráno a oni mi pomůžou.

Vím o vás, že jste zpívala v Antigoně v Rockopeře Praha. Jak jste k tomu přišla?

Už ani nevím. V té době jsem ještě studovala na konzervatoři. Kromě mě si tam z opery odskočila i Eva Urbanová. Zpívala jsem jednu z bohyní a nahrála jsem ji i na CD. Byla to zajímavá práce a setkání s lidmi z úplně jiného světa, jako je Marka Rybin z Gaia Mesiah, Jan Toužimský z Arakainu a další. Ale už v rodných Košicích jsem v patnácti letech zpívala s rockovou kapelou Modrý pondelok, ovšem jen pár měsíců, než otec přišel na to, že smrdím po cigaretách, a zatrhl mi to.

Máte takových odskoků od opery víc?

Během studia na HAMU jsem dostala svou vůbec první nabídku na angažmá od cimbálové kapely, k níž jsem přišla náhodně na narozeninách herce Jana Szymika. Nabídli mi slušný plat a zábavnou práci. Odmítla jsem větou: Promiňte, ale já studuji operu. A pán, co se mnou jednal, se usmál a odpověděl: Také jsem ji studoval. Odmítla jsem hlavně proto, že to bylo časově velmi náročné, vystupovali třikrát týdně. A také jsem si zahrála ve filmu Masaryk: Při mém zpěvu árie Verdiho Aidy O patria mia vzpomínal Masaryk, jehož hrál Karel Roden, na svou vlast. Tuhle scénu jsme točili ve Státní opeře od půlnoci do šesti do rána, bylo to náročné. Ale pár lidí mě ve filmu poznalo a měla jsem milé ohlasy.

Prababička byla z Liberce

V libereckém divadle zpíváte jedenáct let, z toho jste osm let v angažmá. To jste se tu už asi zabydlela.

Liberec mám moc ráda, cítila jsem se tam od začátku moc dobře a dneska je to po Košicích a Praze můj další domov. Svou velikostí mi Liberec připomíná Košice. A od tatínka vím, že moje prababička z jeho strany byla z Liberce, takže jsem asi nemohla zakotvit nikde jinde. V Liberci za jeden den vyřídíte spoustu věcí, na které vám v Praze nestačí ani týden. Lidi tam žijí pomaleji a jsou celkově milejší, což platí i o prostředí divadla. Ne že by tam nepanovala rivalita, ta je všude, ale je to takové rodinné prostředí, klidnější a průzračnější. A když o něco jde, dokážou všichni táhnout za jeden provaz. Moje kolegyně, které už z libereckého angažmá odešly, Katka Jalovcová nebo Jana Sýkorová, mi dodnes Liberec závidí. Jana vzpomíná, že jí tam lidé neustále nosili bonbony.

Také vám nosí bonbony?

Ne, ale mám tam fanoušky, kteří chodí na moje představení, píšou mi dopisy, esemesky, posílají květiny. A jezdí za mnou i z blízkého Německa. Taky tam mám svou moc milou osobní fanynku jménem Mia. A úžasný Klub přátel liberecké opery, který letos slavil už třicáté výročí existence a je na to i na nás patřičně hrdý.

Liberečtí diváci vám svou přízeň dali najevo už druhou Libereckou Thálií. Liberecký soubor čtyřikrát v řadě získal „Libušku“ na festivalovém bienále Opera v konkurenci všech domácích i slovenských operních domů, a vy jste u toho byla třikrát…

… a skoro pokaždé to bylo dramatické! Do Fidelie jsem se vracela po prvním mateřství, s čtyřtýdenní Míšou jsem finišovala roli, rozezkoušenou před odchodem na mateřskou pauzu. Zpívat festivalové představení v Praze šest týdnů po porodu nebylo vůbec snadné. Foersterovu Evu jsem zpívala bez alternace a těsně před odjezdem mě skolila chřipka. Hlas celkem fungoval, ale tělo odmítalo opustit postel. Nakonec jsem ho z ní zvedla s pomocí dost drsných dryáků, ale během představení jsem se cítila hrozně a trnula jsem, jestli to celé vydržím.

Vydržela jste tak, že z toho byla cena za mimořádný výkon…

Hlavně jsem to nechtěla pokazit kolegům, cítila jsem velkou zodpovědnost. Zřejmě to vyšlo, ale nesmí se to pokoušet příliš často.

Také Thaïs jste letos v říjnu na festivalu zpívala na rozhraní šestého a sedmého měsíce těhotenství…

Třetí těhotenství je neplánované, zaskočilo mě i vedení divadla. Režisérka Linda Keprtová s šéfem opery dirigentem Martinem Doubravským mé vystoupení na festivalu dlouze zvažovali a nebylo to nic příjemného, protože proti tomu byla řada lidí i v souboru. Přizpůsobila se mému stavu i režie, abych tak náročnou roli zvládla pěvecky i pohybově. Ale konec konců, i když je to titulní role, nestojí představení jen na mně, ale i na výkonech mých kolegů, především výborného barytonisty Csaby Kotlára v roli mnicha Athanaëla. Daleko horší bylo, když jsem v osmém měsíci těhotenství zpívala v košické inscenaci Poulencových Dialogů karmelitek matku představenou. To už se opravdu muselo divákům vysvětlit, že nejde o režijní záměr, ale že si moje alternantka zlomila nohu.

A teď šest neděl před porodem zkoušíte Anežku ve Dvou vdovách…

Ale zpívat už ji samozřejmě ve svém stavu nebudu. A už jsem zkoušet přestala – na minulé zkoušce na jevišti padl výstřel, o němž jsem nevěděla, a já se strašně lekla. Navíc už pode mnou praskala křehká židle. Tak jsem si řekla: A dost!

Jak se dá skloubit kariéra úspěšné sólistky s rodinou se dvěma, respektive třemi dětmi?

Možná nejsem ani tak dobrá zpěvačka nebo matka, jako spíš dobrá organizátorka. Režiséry uvádím hned na začátku zkoušek v úžas dotazy, jestli budeme zkoušet jedno- nebo dvoufázově. Jenže já potřebuju vše včas dopředu naplánovat. Samozřejmě to nejde bez pochopení a součinnosti rodiny, hlavně manžela. Zatímco jeho kolegové si užívají prodloužené víkendy a dovolené s rodinou, mě během sezony v divadle těžko uvolní na týdenní společné lyžování v Alpách. Ale manžel to chápe. A já zase motivuju, vynahrazuju, vymýšlím varianty A, B, C, z nichž snad aspoň jedna vyjde. V Liberci mám úžasnou chůvu, která mi nejen pohlídá děti, ale třeba i navaří. A když jsem doma, tak funguju jako matka a manželka na plný úvazek.

Kde jste vlastně doma? V Liberci, nebo v Praze?

Doma jsem v Praze, kde starší dcerka chodí do školy. Ale mám dvě domácnosti, v Praze i v Liberci. Takovým mým logistickým vrcholem je, když v Liberci zkouším a musím zajistit dvojí paralelní hlídání v obou městech.

Máte vysněné nebo naopak neoblíbené role?

Vlastně nemám. V Liberci jsme v úvazku dvě sopranistky, takže si nemůžeme zase až tak moc vybírat ani si přísně hlídat svůj hlasový obor. To byl případ Violetty nebo Butterfly, z nichž jsem si sice mohla jednu zvolit sama, ale ani jedna role pro můj hlas moc není. Nakonec z toho byla Violetta, ale víc jsem ji „vydřela“, než abych si ji užila. Obecně nemám ráda roli, u níž vím, že jsem jí nemohla dát všechno a že bych z ní ráda na čas vystoupila a dodělala ji k podobě, se kterou bych byla spokojená.

Slyšet neslyšitelnou hudbu

Pracujete hodně s režisérkou Lindou Keprtovou. Co vám na ní vyhovuje?

S Lindou se mi pracuje velice dobře. Je sečtělá, dokonale připravená, má věci promyšlené. A hlavně cítí muziku a zná mentalitu zpěváků. Ví, že mi nestačí jen ukázat takzvaně dráhu, kudy má postava půjde, ale hlavně to, co ve kterém okamžiku má dát najevo. A to přesně na hudbu. A dát mi čas, abych si to zafixovala a dělala to už podvědomě. Její systematičnost mě osvobozuje a dává mi prostor k tvorbě a prožitku. Linda poslouchá neslyšitelnou řeč hudby a skrze pěvce ji překládá do slyšitelné a viditelné řeči pro publikum. Přitom ne primitivně a popisně, ale skrze symbolické obrazy. A navíc nás dokáže přesvědčit. Když jsme studovali Foersterovu Evu, dost usilovně jsme s ní diskutovali. Až se naštvala a řekla větu, po níž jsem proti ní už neřekla ani slovo: Jak dlouho přemýšlíš o své postavě? Měsíc? Dva? Tři? Já o ní přemýšlím několik let!

Co vůbec od režiséra očekáváte?

Mám ráda režiséra, který vytyčí cestu a pak nás nechá, abychom ji dotvořili. Nesnáším režiséry, kteří si myslí, že zpěváci jsou na scéně od toho, aby si postavu udělali sami. Z toho jsem nešťastná, protože očekávám, že režisér přijde s koncepcí, o které můžeme diskutovat. Kromě Lindy se mi dobře spolupracovalo i s Jiřím Heřmanem, který má úžasné výtvarné vidění, vnímá muziku a také je systematik, stejně jako Martin Otava, i když každý z nich je úplně jiný typ.

Co když se vaše názory na postavu ostře rozcházejí?

S tím se nedá dělat nic. Pokud se to stane, jsem z toho nešťastná a většinou si popláču. Ale zaplaťpánbůh se to nestává často. Občas se podaří nějakou šílenou představu režisérovi rozmluvit a velmi vzácně něco i odmítnu. Například svléct si před diváky kalhotky, když necítím, že to má smysl a že to k té situaci patří.

Vadí vám aktualizace operních inscenací?

Vůbec ne, nerozlišuju, jestli je inscenace udělaná klasicky nebo moderně, nejdůležitější je, jestli fungují vztahy a jestli to ve mně zanechá nějakou stopu.

Připadáte mi jako člověk, který hodně žije emocemi, jak se vám daří je zvládnout na scéně?

Bez emocí zpívat nedokážu. Divadlo, a opera zvlášť, je takový emoční striptýz. Ale jde o to, vyvážit emoce a technickou stránku zpěvu, abych vůbec dokázala postavu dozpívat do konce. Teď, při posledních třech představeních Její pastorkyně před odchodem na mateřskou, jsem pravidelně končila Jenůfu s rozmazanými líčidly, jak jsem brečela. To není dobře. Při takovém propadnutí emocím totiž snadno začnete dělat chyby.

Jak se tomu bráníte?

Paní profesorka Šulcová říká: Mysli na muziku! Soustřeď se a zpívej! Existuje dobrá a špatná tréma či emoce. Ta první vás vyhecuje k dobrému výkonu a druhá způsobí, že se potíte, zrychleně dýcháte, každých deset vteřin polykáte, máte sucho v krku. A s tímhle stavem se nedá moc dělat, proto se musíte bránit, aby k němu nedošlo. Říkáte si: Pozor, couvej, ještě máš před sebou dvacet minut do konce a musíš to dozpívat! Naštěstí mám velkou oporu v dirigentovi Martinu Doubravském – když začnu zatahovat, tj. pozdit se s nástupy, začne funět a dupat, prostě dávat najevo, že na emoce teď není čas.

Kde jste slavili Vánoce?

Letos poprvé v Praze, chtěli jsme holkám ukázat domácí Vánoce v karlínském bytě se vším všudy, se stromečkem, slovenskou kapustnicou i kaprem.

Rodiče z Košic nepřijeli?

Moji rodiče jsou dobrodružné povahy. Už před časem si koupili starší karavan, se kterým vyrážejí před Vánocemi za mým starším bratrem, který žije na Kanárských ostrovech. Mají tři týdny na to, aby se z Košic dostali až na trajekt, takže nespěchají a prostě si to užijí. Občas někde zaparkují, porozhlédnou se a zase jedou dál. Obdivuju je. My jsme s oběma bratry odešli z domova velmi brzy a oni se naučili žít spolu harmonicky bez nás.

K vánočním svátkům patří i hudba…

Bez hudby si nejen Vánoce, ale celý svůj život nedokážu představit. Začalo to už v dětství, když jsme s kamarádem Marošem Potokárem, jehož maminka byla flétnistkou ve filharmonii, chodili na koncerty a vnímali tu krásu, která se k nám line. Hudbu pokládám za největší poklad, který lidé mají. Kdybych se potkala s mimozemšťany, položila bych jim jedinou otázku, a sice jestli mají hudbu. Svou roli v hudbě cítím jako závazek uchovat a předat dál ten vzácný odkaz, který nám skladatel svým dílem svěřil. Vždyť si vezměte Dvořákovu symfonii Z Nového světa, Smetanu nebo Janáčka, to je něco tak úžasného, že to nejde ani rozumem pochopit! A my to musíme předávat dál nepoškozené. Ne vždycky se mi to povede tak, jak bych chtěla, a jediné, co mě uklidňuje, je, že jsem pro to udělala, co jsem mohla. A když se to povede, jsem moc ráda.

Pracujete na svých rolích průběžně a dozvídáte se o nich něco více?

K některým rolím nebo skladbám se blížím celý život. V Liberci mě v říjnu příštího roku čekají čtyři poslední písně Richarda Strausse, které jsem zpívala už na absolventském koncertu na konzervatoři, ale hrozně, protože jsem k nim ještě neměla správný vztah. Zpívala jsem je i na absolventském bakalářském koncertu na HAMU. Sice jsem k nim po pěti letech udělala dalších pár kroků, ale pořád to nebylo ono. Tak se těším, že snad konečně najdu ten správný výraz, abych nepošpinila skladatelův vzkaz. To je vlastně moje nejvyšší ambice, ať zpívám, co zpívám. Předat tu krásu dál. A to i lidem, kteří by si vážnou hudbu nikdy nepustili. Ani jeden z mých bratrů není umělecky zaměřený, ale když přijdou do divadla nebo na koncert, mají z toho, jak bráška říká, „zimomriavky“. A o to jde. Někteří to třeba pocítí až ve stáří, kdy v dnešní uspěchané době najdou čas, ale zaplaťpánbůh za to. Někdy mám strach, aby ten odkaz nespláchla komerce, ale pak si říkám, že Mozart už tu je více než dvě století a pořád mu lidé naslouchají, tak snad tu je jistá naděje.

Setkávání s Lívií

S Lívií Obručník Vénosovou jsem se poprvé setkala před pěti lety při spolupráci na inscenaci opery Don Quichotte v libereckém Divadle F. X. Šaldy. Zpívala zde malou úlohu, ale nemohli jste ji přehlédnout. Krásná, ochotná, pečlivá, stále hledající dokonalost. Poté následovala další spolupráce na Foersterově Evě, Massenetově Thaïs, Janáčkově Jenůfě. Na postavách, které vyžadují vnitřní disciplínu, touhu vyjádřit i sebemenší zákoutí lidské duše, schopnost a především odvahu obnažit vnitřní život, který v sobě jako člověk ukrýváte, ale jen v nahotě ho můžete převést na jeviště jako interpret.

Lívia Obručník Vénosová nebude nikdy zapomenutelnou zpěvačkou, protože je nezapomenutelným člověkem. Nejen proto ji obdivuji, nejen proto si jí neskonale vážím, nejen proto, že dokáže pojmenovat, třebas jediným gestem, to, po čem tolik jako diváci toužíme, a to je pravda a upřímnost. Protože her a předstírání je v opeře víc než dost.

Linda Keprtová
režisérka

• Autor: Radmila Hrdinová
• Publikováno: 27. prosince 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Lívia Obručník Vénosová: Jestlipak mají mimozemšťané hudbu?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ