Divadelní noviny > Zahraničí

Ljubimov? Ljubimov!

Narodil se v roce 1917 v Jaroslavli, ale když mu byly čtyři roky, přestěhovala se rodina do Moskvy. Jeho rodiče byli vězněni ve stalinských žalářích, z gulagů se však vrátili a Ljubimov mohl v letech 1937–1940 studovat herectví ve Ščukinově studiu při Vachtangovově divadle. Účastnil se rusko-finské války a za druhé světové války účinkoval ve frontovém vojenském souboru písní a tanců. V roce 1947 se stal členem Vachtangovova divadla. Ztvárňoval mladé hrdiny, například Olega Koševého v dramatizaci Fadějevovy Mladé gardy nebo Viktora v Irkutské historii Alekseje Arbuzova.

Divadlo na Tagance

Začátkem šedesátých let vyučoval herectví ve zmíněném Ščukinově studiu. V roce 1963 nastudoval se svými studenty Dobrého člověka ze Sečuanu Bertolta Brechta. Tato inscenace vzbudila doslova senzaci a představovala zvrat v Ljubimovově kariéře: o rok později založil se svými žáky a absolventy Moskevské divadlo dramatu a komedie na Tagance, které od té doby figurovalo pod názvem Divadlo na Tagance podle svého předměstského působiště. U nás se Brecht uváděl jako civilní, racionální divadlo, ale Ljubimovův Brecht byl silně emotivní se sugestivním herectvím stylově kompaktního souboru, v němž v hlavní dvojroli vynikala Zinaida Slavinová.

Divadlo na Tagance se ihned zařadilo mezi rebelující divadla. Ljubimov, od počátku jeho umělecký šéf a jediný režisér, bojoval téměř za každou inscenaci proti konzervativní části sovětské kritiky, jež mu vytýkala formalismus a manýrismus. Psala se však šedesátá léta, která i v tehdejším Sovětském svazu znamenala jisté uvolnění, a tak se brzy Divadlo na Tagance stalo jedním z nejoblíbenějších (ne-li nejoblíbenějším) moskevským divadlem. Zejména u mladých diváků.

Napodobovat život je hloupost

Ljubimov prosazoval koncepci tzv. syntetického divadla, které má útočit na všechny divákovy smysly. Ve foyeru Taganky visely portréty Vachtangova, Mejercholda, Stanislavského a – pochopitelně – Brechta. Jako režisér čerpal z tradice ruské avantgardy a při výchově svých mladých herců ze zkušeností Stanislavského. Kromě důrazu na text měly v jeho inscenacích velký význam i pohyb, světlo a hudební složka. Využíval filmové dotáčky a ostré střihy, blízká mu byla groteska. Brojil proti schematičnosti a prvoplánovosti. Zdůrazňoval metaforičnost. Je známý jeho výrok: Napodobovat v divadle život je hloupost. Skutečné nebe je přece tisíckrát působivější než nebe divadelní a živá tráva je tisíckrát působivější než tráva umělá. V divadle je zapotřebí vytvářet obrazy a metafory.

Ve svých inscenacích maximálně využíval divadelní prostor. Některé jeho produkce začínaly už v hledišti, nebo dokonce před vstupem do něj. Scénografie se přizpůsobovala menšímu prostoru scény a vyznačovala se velkou invencí a nápaditostí. Bylo to zásluhou Ljubimovova dlouholetého spolupracovníka Davida Borovského. Tak například v asi nejznámější Ljubimovově inscenaci, v Hamletovi, vítal diváky Hamlet-Vysockij v černém trikotu. Seděl se svými mladými přáteli na forbíně, hrál na kytaru a zpíval. Celá inscenace měla silný aktuální náboj, ačkoli se režisér nedopustil téměř žádných úprav a aktualizací. Vysockého Hamlet byl znechucen a dohnán až na pokraj zoufalství stavem okolního světa, společnosti. K vyjádření svých myšlenek a nálad využíval prostředků moderního, nepatetického herectví, které rezonovalo s pocity tehdejší mládeže, pro niž se stal Vysockij-Hamlet doslova idolem. Souvislost s totalitním režimem, vlastí připomínající vězení, byla zřejmá (premiéra se konala v roce 1971, v době Brežněvovy vlády).

Dohnán k emigraci

V roce 1970 na sjezdu Všesvazové divadelní společnosti bylo Divadlo na Tagance jako jediné kritizováno za formalismus a některé jeho inscenace byly zakázány. Přesto se několikrát podařilo divadlu i Ljubimovovi hostovat v zahraničí, kde Taganka získala Grand prix na BITEF 1976 nebo první cenu na Divadle národů (Varšava 1980). Ljubimov se dále věnoval i operní režii – inscenoval například novou operu Luigi Nona Když byl úsvit láskou ztěžklý v La Scale (1976).

Roku 1984 mu bylo za kritiku sovětské politiky odňato sovětské občanství a byl nucen emigrovat. Následující čtyři roky režíroval v Evropě a v USA, kde vytvořil například vynikající inscenaci podle Dostojevského Zločinu a trestu a Běsů (poslední pro Théâtre de l’Europe). V roce 1988 se vrací do vlasti na osobní pozvání Michaila Gorbačova a od roku 1989 znovu stojí v čele Divadla na Tagance. Až do roku 2011, kdy po neshodách se souborem, jež vyvrcholily roztržkou v Praze, divadlo opouští. Pracuje pak pro moskevské Velké divadlo, kde inscenuje operu A. Borodina Kníže Igor, a pro Vachtangovovo divadlo, kde režíruje Školu žen, svou poslední inscenaci.

Mé vzpomínky na Ljubimova

Představení Dobrého člověka ze Sečuanu, které jsem zhlédla v roce 1964 na Tagance v Moskvě, na mě natolik zapůsobilo, že jsem požádala režiséra o rozhovor, později otištěný v Divadelních novinách jako první zpráva o Tagance u nás. Od té doby jsem činnost tohoto divadla sledovala.

Našeho Dobrého člověka ze Sečuanu někteří kolegové a kritici tvrdě zkritizovali, vyčítali mi, že jsem se odchýlil od učení Stanislavského. Ale divácký ohlas způsobil, že hlasy těchto kritiků utichly, říkal mi Ljubimov. Byl jsem hercem ve Vachtangovově divadle. K mým parádním rolím patřili Cyrano – tamhle si schovávám jeho klobouk – a Romeo. Nemodernost tehdejšího přístupu režisérů i herců k divadlu ale zavinila, že mě herectví přestalo uspokojovat a pustil jsem se do režírování.

Náš první rozhovor se uskutečnil v době, kdy stěny (a strop) Ljubimovovy pracovny ještě nebyly pokryty autogramy slavných osobností. Podpisy Laurence Oliviera, Petera Brooka nebo Arthura Millera se objevily později.

Ve foyeru vašeho divadla visí čtyři portréty – Vachtangova, Mejercholda, Stanislavského a Brechta… Proč? ptala jsem se. Úředníci – cenzoři mi vyčítali: Proč jste si sem pověsil Mejercholda? Řekl jsem jim: Ne já, ale vy jste ho pověsili, přesněji řečeno zastřelili. – A obraz jsem nesundal. Naopak jsem chtěl, aby se naše divadlo jmenovalo Mejercholdovo, to mi ale nedovolili. A Stanislavského také ctím. Byl to velký reformátor. Bylo zlé, že z něho později u nás udělali dogma. Sám jsem se po určitou dobu učil u jeho žáka, herce MCHATu Michaila Kedrova.

Ljubimov vycházel ve své režijní tvorbě z ruské avantgardy dvacátých let. Ve svém souboru, kde byl jediným režisérem, soustředil kolem sebe vynikající herce. Ale na otázku, zda je Taganka herecké divadlo, mi odpověděl záporně: Ne, nejsme herecké divadlo. Ale herec má u nás významné postavení. Ve svých inscenacích spoléhám na herce, nechávám prostor pro jejich vlastní přístupy. U každého herce si cením nejen vysoké profesionality, ale především hledám osobnost. Později v souvislosti s tímto tématem vždy připomínal Vladimira Vysockého.

V jednom z dalších rozhovorů, který jsme spolu vedli, mluvil o poetice Divadla na Tagance: Naše divadlo se vždycky hlásilo k otevřené polemičnosti s těmi, kdo měli moc. Často nám představení zakazovali, vyžadovali úpravy, škrty… až to došlo tak daleko, že mě po prohlášení, že nesouhlasím se sestřelením jihokorejského letadla našimi, zbavili sovětského občanství a čekala mě nucená emigrace. To bylo v roce 1984. Vrátil jsem se v roce 1988 a pokračoval jsem v práci, kterou jsem byl nucen na čtyři roky přerušit. Prosazoval jsem vždy divadlo, ve kterém se rovnocenně propojuje slovo, hudba, scénografie, světlo a výtvarné objekty, tak abychom všichni, kdo se na představení podílíme, co nejvíc emocionálně zasáhli diváka a docílili jeho citové spoluúčasti.

S obavou pozoruji

Po návratu z emigrace Ljubimov nastudoval ve svém divadle hru Nikolaje Erdmana Sebevrah. Jako překladatelku Erdmana mě Ljubimov pozval na jednu ze zkoušek. Jako obvykle seděl místo u režisérského pultu v hledišti a v ruce třímal baterku. V počátcích Taganky měla jeho baterka trojí světelný signál: když režisér rozsvítil bílou, znamenalo to pokles rytmu představení, když rozsvítil zelenou, všecko bylo v pořádku, a červená znamenala, že je všecko špatně. V takovém případě se zkouška opakovala. Ljubimova jsem se tehdy zeptala, proč si zvolil právě Erdmana. Vzpomínáte na lampu v mé pracovně? To je památka na mého přítele Nikolaje Erdmana. Byl neprávem perzekvován a já na něj často myslím. Když jsem se jím nyní podrobněji zabýval, obdivuji stále víc a víc jazykovou strukturu jeho hry: je vysoce rafinovaná a velice obtížná.

K vrcholným inscenacím Taganky patřil také Puškinův Boris Godunov. Ljubimov toto drama v básnickém překladu Borise Pasternaka poprvé nastudoval v roce 1982, ale inscenace byla tehdy zakázána. Po návratu z emigrace ji obnovil a při pohostinském vystoupení v Praze v roce 1991 ji dokonce uvedl i u nás. I zde hrála význačnou roli scénografie Davida Borovského, který vytvořil na Nové scéně Národního divadla v pozadí nápodobu bělavé zdi kremelského paláce s četnými otvory, kudy vcházeli a vycházeli herci. Kromě Godunovova křesla a fontány, kde probíhala milostná hra Samozvance a Mariny Mnišek, použil scénograf svůj oblíbený materiál – dřevo. Kláda představovala hranici mezi ruskou říší a Litvou a zároveň lavici v krčmě, kam přichází Samozvanec Griška Otrepěv. A posloužila také jako smrtící nástroj při vraždění Godunovových dětí. Velmi působivou složkou inscenace byla hudba, kde bylo využito ruských církevních sborů, vícehlasů i prostých lidových popěvků. Role Borise Godunova se zhostil Nikolaj Gubenko, v době perestrojky ministr kultury. Než se objevil na scéně, dopadl doprostřed jeviště meč, který tak symbolicky ohlašoval „vládu tvrdé ruky“. (Představení čeští filmaři natočili a je v archivu ČT.) Režisér pojal inscenaci jako varování před sebelepšími úmysly realizovanými pomocí násilí a zločinu. Před představením vystoupil před diváky a vyjádřil solidaritu s obyvateli Pobaltí, kteří v té době čelili násilí ruských speciálních jednotek. Tak získalo pražské představení nečekaně aktuální rozměr a vyznění.

V našem posledním rozhovoru jsem se Ljubimova zeptala, jak hodnotí situaci současného ruského divadla: V poslední době se divadlo u nás ocitlo na okraji. Lidé mají jiné zájmy, jiné starosti. Panuje roztěkanost, apatie, touha po senzacích, po zábavě, při níž se nemusí přemýšlet. S obavou pozoruji pokles divadelního umění…

Myslím, že s tímto hořkým pocitem opustil i tento svět. Zemřel velký tvůrce a náročný člověk. Pokračovatele (aspoň zatím) nemá.

P. S. Ljubimov a Čechy

Poprvé hostovalo u nás Divadlo na Tagance až v roce 1991, a to na Nové scéně v Praze s inscenací Borise Godunova. Podruhé se představilo v roce 2000 v Divadle J. K. Tyla v Plzni na festivalu Divadlo s Ljubimovovou inscenací Weissova Marata – Sade a potřetí v roce 2011 v Klicperově divadle v Hradci Králové na festivalu Divadlo evropských regionů a poté (opět) na Nové scéně v Praze, kde uvedlo podobně jako v Hradci svou (obnovenou) erbovní inscenaci Brechtova Dobrého člověka ze Sečuanu. Bohužel už nedosahovala té původní – postrádala tehdejší hereckou kompaktnost. Právě při tomto zájezdu došlo k roztržce mezi Ljubimovem a souborem a po návratu do Moskvy Ljubimov své divadlo opustil.

Alena Morávková

• Autor: DN
• Publikováno: 11. listopadu 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Ljubimov? Ljubimov!

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ