Divadelní noviny > Zahraničí

Londýn na otočku aneb Divadelní trojúhelník na South Bank

Londýn je jedním z center světového divadla, a tak i když jej navštívíte třeba jen na víkend, máte možnost zhlédnout inscenace, o nichž se mluví a jež ovlivňují – minimálně – evropské divadelní dění. Nabízím tentokrát tři jarní premiéry. Žádný West End, ale pouze South Bank. Dotek historie v různých podobách (Old Vic, Globe) a jen špetka experimentu (Young Vic).

V sobotu se hraje odpoledne i večer. Lístek je možné si zakoupit přes internet, takže vás pak čeká před představením v pokladně konkrétního divadla. Takový postup se vyplatí především v případě hvězdného hosta, protože tato představení jsou většinou vyprodána jako první.

The Old Vic

V krátké uličce The Cut nedaleko nádraží Waterloo jsou hned dvě divadla – The Old Vic a The Young Vic. The Old Vic má za sebou úctyhodnou historii, na stěnách portréty všech hvězd, které tu kdy hrály – od Laurence Oliviera, přes Richarda Burtona či Judy Dench až po Kevina Spaceyho, který tu ještě nedávno dělal uměleckého šéfa. V sezoně 2015/2016 nastoupil nový šéf Matthew Warchus. Ukázalo se, že někdejší snaha Spaceyho uvádět i nové hry se setkává s poměrně nelibou reakcí ze strany konzervativních diváků, a tak se nový šéf vrací k nejosvědčenějšímu modelu všech činoherních divadel světa – uvádět klasiku v různých formách a úpravách.

Divadlo, na jehož rekonstrukci přispěly British Airways, je krásným architektonickým dílem s velmi příjemným geniem loci. Navzdory tomu, že tudy prošly nejrůznější umělecké bouře. Nějaké lákadlo v podobě hvězdy známé z filmu tu nabízejí pravidelně. Nedávno to například byla pozoruhodná verze Sofoklovy Elektry s Kristin Scott Thomas. Tentokrát hráli dílo přece jen mladší, i když jubilující – Stoppardovu hru Rosencrantz and Guildenstern are dead (Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi), která byla uvedena k padesátému výročí jejího vzniku. Je to tak, Tom Stoppard už definitivně vstoupil mezi klasiky (3. července mu bude osmdesát!). Kdoví, zda by se tenkrát, když jeho absurdní dílko o dvou vedlejších postavách Shakespearova Hamleta zazářilo v roce 1966 na Edinburském festivalu a poté bylo uvedeno v londýnském Old Vic, tehdejším Národním divadle, nadál, jak slavným se v dalších desetiletích stane. Právě inscenace této hry v režii tehdy mladého, pětadvacetiletého australského režiséra Dereka Goldbyho získala Stoppardovi mezinárodní věhlas. Nyní se tedy vrací po padesáti letech na „stejná“ prkna, tentokrát v režii Davida Leveauxe.

Do hlavních rolí byli obsazeni Daniel Radcliffe jako Rosencrantz a Joshua McGuire jako Guildenstern. Kdoví, nakolik toto rozhodnutí bylo zapříčiněno tím, že se slavný Harry Potter před časem dal slyšet, že by si rád v této hře sira Toma zahrál. Ať tak, či tak, Radcliffovi byla role Rosencrantze dopřána a k tomu stejně velký (malý) partner, který není sice tak slavný, ale herecky je o poznání zkušenější (a lepší). Postavy se pohybují v zákulisí elsinorského dramatu, které je vysunuto na předscénu (autorkou scénografie je Anna Fleischle). Od počátku zakrývá prostor velká opona a my máme nutkání nahlédnout, co se za ní děje. Právě tam se – pro diváka jen tušeně – odehrávají dramata shakespearovských postav, z nichž sem tam zaslechneme úryvek. A odkud se také vynořuje skupina lehce šmíráckých až barvotiskových herců s filosofujícím principálem. Divák z předposlední řady balkonu jen těžko vychutná detaily, a tak jsem si následně doplnila dojem v NT Live přenosu, kde bylo možné vidět v detailu tváře a gesta protagonistů a ovšem také číst český překlad rafinovaných stoppardovských slovních hříček. I po této zkušenosti – anebo možná právě proto – musím podotknout, že i když oba herci zvládali své beckettovské losery s velkou energií, smyslem pro anglický understatement i absurditu světa, že někdejší inscenace Divadla v Celetné s Martinem Hoffmanem a Markem Němcem by s touto mohla v mnohém soupeřit. Nicméně je jasné, že Radcliffe alias Harry Potter bezpochyby ještě dlouho bude přitahovat jak britské, tak zahraniční fanoušky. Ti ostatně pravidelně po představení tvořili před zadním vchodem dlouhatánskou frontu na podpis.

The Young Vic

Stačilo ale ujít pár kroků, přejít na druhou stranu uličky a člověk se mohl ponořit do zcela jiné atmosféry, tedy zóny kolem divadla Young Vic. Prostředí zde sice nevypadá tak honosně, ale je stále obsypáno množstvím lidí, kteří ve zdejší divadelní restauraci tráví příjemný čas. Mnozí z nich ani do divadla nemíří, ale toto místo je dnes „trendy“.

Young Vic už má za sebou taky docela dlouhou historii, byť s Old Vic se rovnat nemůže. V roce 1946 vzniklo jako jeho pobočná scéna, takové Studio Národního divadla pro mladé herce a pro mladé diváky. Vydrželo dodnes. Proměnilo se a nyní patří téměř každá jeho inscenace k událostem sezony. Je známé tím, že pro každou inscenaci – což umožňuje seriálové hraní – je možnost kompletně přestavět dispozice sálů.

Jsou tu dva. V jednom se hrály Čechovovy aktovky Medvěd a Jubileum, v druhém Sen noci svatojánské. Protože jsem v Londýně viděla už několik nepovedených Čechovů, jednoznačně jsem volila Sen. Podařilo se mi získat lístek do první řady, a tak jsem si ve zšeřelém hledišti mohla doslova sáhnout na jeviště, které vypadalo jako čerstvá oranice. Zprvu jsem nevěřila, ale opravdu… bylo to bláto. Celá scéna byla pokryta vlhkou hlínou, v pozadí zrcadlový horizont, v němž diváci mohli matně zahlédnout sami sebe.

Autorem scény a světelného designu je Johannes Schütz, kostýmy jsou dílem Michaely Barth, o zvukové efekty se postaral Paul Arditti, vše pod taktovkou režiséra Joe Hill-Gibbinse. Když se rozsvítilo, na scénu vklopýtali herci. Většinou v stylizovaných bílých kostýmech a bosí. Po propadajícím se, bořícím se blátě se pohybovali nejistě. Nejhůř na tom byla Hippolyta v podpatcích, která to vzápětí vzdala a také se zula. Nejlépe se cítili venkované – amatérští herci, kterým čouhala sláma z gumáků…

Po celé dvě hodiny – hraje se bez přestávky – jsou všichni herci na scéně. Je to přiznaně divadlo na divadle a zároveň absolutní vtažení do světa na pomezí athénské reality a pohádkového světa víl a skřítků. Současně se před diváky prolíná vnější a vnitřní svět, vědomí a podvědomí postav. Herci posedávají nebo postávají na okrajích plochy, případně sledují v zrcadlové ploše svůj obraz – svá alter ega. Obvyklé propojení Titanie-Hippolyta a Oberon-Theseus v jednom hereckém představiteli je logicky doplněné dvojrolí Egeus-Puk. Prakticky každý z herců provází svou postavu jak reálným (antickým), tak pohádkovým světem. Představení je hodně pohybové, s řadou tanečních a bojových choreografií. Herci se nešetří, a tak je postupně běloba jejich kostýmů stále více poznamenána skvrnami. Paralelně tak sledujeme i drsné sondy do „bahna podvědomí“. Na konci je zrcadlová stěna zatřena barvou, takže se vědomí a podvědomí doslova na sebe „namačkají“ a světy i postavy se začnou prolínat. Závěrečné balábile, kdy jako pod vlivem nějaké drogy se nám postavy před očima proměňují v bleskových záchvěvech z jedné postavy do druhé, vtáhne diváky do tohoto podivného světa jako do bezedných blat vlastního podvědomí.

Z hereckých výkonů bylo nejpřekvapivější pojetí Puka. Není vůbec roztomilý. Je to protivný líný skřet, který svého pána poslouchá jen na půl ucha a jeho úkoly plní jen přibližně. Za to ho nesmírně baví dělat nejrůznější naschvály. Lloyd Hutchinson se do něj převlékne jen pomocí nedbale nasazené zrzavé šaškovské paruky. Je to znuděný „napapaný“ chlápek, který se škodolibým gustem polévá bezmocné uspané milence vodou z velké PET lahve, aby se to kolem nich ještě více rozbahnilo.

Další zapamatovatelnou postavou je Klubko Lea Billa. Ucouraný hipísák s dlouhými myšími vlasy a brejličkami rozhodně není žádným idolem, a tak si zájem Titanie užívá s až zvrácenou lascivitou. Ani nepotřebuje typicky oslovské uši – ty jsou jen šmíráckým náznakem vyrobeným z vycpaných dívčích punčocháčů…

I když britská kritika přistoupila k této inscenaci poměrně kriticky (viz třeba titulek jedné z kritik: Zapomeňte na romantiku, je to běsnící noční můra), veškeré elementy, ať scénografický efekt kontrastu bláta a zrcadel, hororově drásavá zvuková kulisa, či choreografie, kombinující taneční a bojové prvky, do sebe dokonale zapadaly a vytvořily přízračný svět, který se ale svou slizkostí a upachtěností, agresivním prolínáním podvědomí a vědomí hodně podobá tomu našemu, současnému.

Sam Wanamaker Playhouse

Do třetice jsem se vydala kousek dále po jižním nábřeží, až k London Bridge, odkud je to kousek k místům, kde kdysi stávalo divadlo Globe a medvědí aréna. Jak se v průběhu posledních desetiletí ukázalo, zbytky starých staveb se tak úplně neshodují s místem, kde stojí nový Shakespeare’s Globe postavený v polovině devadesátých let minulého století. Pochopitelně, na jaře ještě není dostatečné teplo, aby se mohlo hrát venku, ale tento nedostatek Britové s vydatnou finanční injekcí Britské loterie vyřešili. Od ledna 2014 funguje v komplexu Globe replika interiérového jakubovského divadla Blackfiriars, které bylo na počest iniciátora stavby nového Globu pojmenováno Sam Wanamaker Playhouse. Hraje se tu Shakespeare, jeho současníci i následovníci, a to za výhradního osvětlení svíčkami a svíčkovými lustry. Do prostoru přízemí a podkovovitého balkonu se vejde zhruba 350 diváků.

Zde si lze dokonale vychutnat atmosféru renesančního dusna a nepohodlí, jak po fyzické, tak psychické (pocitové) stránce. Kromě toho je tu k vidění kvalitní tým herců, jejichž blankvers je učebnicový. V každé inscenaci slavných alžbětinců je navíc množství divácky atraktivních, naturalisticky zpracovaných krvavých masakrů, vášnivých milostných zápletek a strašlivých intrik.

Nejinak tomu bylo u Websterovy Bílé ďáblice, jejíž režisérka Annie Ryan se vyjádřila, že její inscenace je více tarantinovská než shakespearovská. Divé zápletky a krvavé vraždy netřeba popisovat, ale jedna kuriozita přece jen stojí za komentář. Dosluhující umělecká šéfka Emma Rice (byla k příští sezoně výkonným výborem divadla odvolána kvůli odchylování se od tradice přílišným využíváním moderních technologií) zavedla poměrně razantní pravidla. I když v Anglii jsou obecně posedlí genderovou a rasovou vyvážeností, což je vidět ve všech divadlech v čele s Národním (v těch „ryze“ černošských ovšem běloši nehrají), Emma Rice při svém nástupu prohlásila, že bude ve svém divadle pečlivě dodržovat vyváženost, tedy důsledně sledovat, aby byl v inscenacích stejný počet herců a hereček, bez ohledu na konkrétní role. A tak se tu divák dočká lehce absurdních zvláštností, vidí-li v renesančním dramatu třeba černošskou herečku, jak hraje vojáka. Na tyto nelogičnosti, mnohdy (alespoň pro mě) jdoucí proti původnímu smyslu předlohy, si angličtí diváci zvykli natolik, že to zde nikdo neřeší. Zkrátka, jiný kraj, jiný mrav.

Pokud se tedy do města na Temži vypravíte, vyhraďte si čas na procházku po South Bank. Vedle zmíněných divadel můžete v různých nábřežních venkovních produkcích zadarmo zhlédnout další drobná představení, a to na několikakilometrové kolonádě od London Eye až po London Bridge. A rozhodně stojí za to, stavit se na kafe v Národním divadle. Kolem něj i v jeho foyeru se stále něco děje. A kromě toho tady mají báječné divadelní knihkupectví.

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 30. června 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Londýn na otočku aneb Divadelní trojúhelník na South Bank

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ